Bojovník, záchranář a srdcař, kterého nechcete potkat v práci. Pak máte problém
22.12.2025
Autor: Libor Kalous
Adrenalin v boji...FOTO: se souhlasem Jakuba Opolského
Většina bojovníků ho zná, když se s ním setkají lidi na ulici, v civilu, doma, většinou nechtějí prožít tento zážitek, ale není vyhnutí. Jakub Opolský pracuje jako záchranář, k tomu dělá zdravotníka na galavečerech bojových sportů. Občas si dá sám také zápas. Na konci prosince ho čeká box v legendární Lucerně. K tomu se snaží pomoct projektu Sanitka splněných snů. Na jedné straně miluje adrenalin v boji, na druhé pomáhá. "Chtěl bych fanoušky pozvat do Lucerny, ať se přijdou mrknout a taky si přeju, abychom se nepotkali, když já budu v práci a oni mě budou potřebovat," řekl v rozhovoru pro kaocko.cz.
Jakube, kolikátý zápas v boxu vás čeká?
V boxu mě čeká druhý zápas, v bojových sportech celkově šestý. Pak mám něco ještě v judu, ale to nepočítám.
Bylo složité se dostat na kartu do Lucerny?
Nebylo to tak složité, jak jsem očekával, ale o to víc si vážím této příležitosti, protože Lucerna je pro mě česká Mekka boxu.
Jak často trénujete?
Snažím se alespoň pětkrát týdně, chtěl bych i víc, ale s mou prací je to občas velmi těžké zkombinovat. Co si budeme, mezi nočními ten trénink nemá nějak extra výpovědní hodnotu.
Když Lucerna, bude to i váš poslední zápas?
Řekl jsem si, že po tomhle zápasu už do ringu ani klece nikdy nevlezu. Do klece ani nemohu, protože "kariéru" MMA zápasníka mi překazila trombóza v noze, kdy nemohu dostávat kopy. Ale zase jsem chytl takový drive do toho sportu, který mi zase ukazuje, že bych možná rád ještě pokračoval.
Jste záchranář, víte, co se může ve sportu stát, nemáte strach, jste opatrný?
Ano, vím, co se stát může, ale zase na druhou stranu to beru tak, že kdybych měl na vše pohlížet, že se mi může někde něco stát, nemohl bych vyjít ani na ulici, aby mě nesrazilo auto.
Jezdíte po galavečerech jako zdravotník, co je na těchto akcích nejhorší?
Nic na těchto akcích není špatné, jelikož tým, se kterým objíždíme tyto akce, je plný skvělých lidí a funguje jako namazaný stroj. Hlavně celá komunita kolem bojových sportů, ať už to jsou organizátoři, rozhodčí, trenéři i samotní zápasníci jsou perfektní a s nikým ani ničím nemám problém.
Šití, zlomeniny, co je nejhorší?
Co bylo nejhorší? Rozhodně nejhorší jako celek je pro mě vždy prohra a zranění (jakékoliv) fightera, se kterým se znám osobně. Protože vím, že pro fightera není bolestivá zlomenina končetiny, ale bolest srdce z prohry. Například prohra Vlada Lengála s Bukim nebo Davida Kozmy s Britem.
Zažil jste někdy klidný galavečer, bez práce?
Ano, občas se zadaří. Jsem vždycky rád, že jsme bez práce, protože když my nemáme klid, někdo jiný trpí a má zdravotní problém, který nikdy nikomu nepřeji.
V civilu jste záchranář, jak to vše jde skloubit?
Jde to, ale jde to hodně těžce. Ale je to asi stejné jako s každou jinou prací ve směnném provozu.
Co je horší - práce na ulici, v ringu, v zákulisí po zápasech?
Tak určitě venku, mimo klec. Zápasnici tam jdou s tím, že se jim může něco stát. Lidi, kterým pomáhám venku, za to ve většině případů nemohou a může je to ohrozit po zbytek života. Každopádně jelikož naplň mé práce je můj splněný sen, tak z mého pohledu není žádná varianta horší.
Proč si tolik nakládáte, co vás k tomuto adrenalinu táhne?
ADHD, láska k bojovým sportům a zároveň k mé práci. Nedokázal bych bez toho žít.
Chcete i do budoucna zůstat u boje a záchrany lidí?
Stoprocentně. Ať už jako trenér pro naše mladé divočáky z náchodského Apex gymu, tak určitě i u záchrany lidí. Já bych se totiž nemohl živit moc ničím jiným.
Součástí vašeho zápasu v Lucerně je i charita, čeho se týká?
Sanitka splněných snů. Je to parta nadšenců a srdcařů, stejně jako já to mám u své práce. Pomáhají lidem v poslední terminální fázi života (fáze umírání), splnit si poslední sen s blízkými, než odejdou na věčnost. Aby rodina s nimi měla poslední vzpomínku veselou a věčnou. Navíc vše dělají na vlastní náklady a z dobrovolných příspěvků od dárců. Chtěl jsem jim pomoci nějakou propagací, aby se o nich dozvěděla širší veřejnost, případně kdyby je nedej bože potřebovala, nebo by jim chtěla pomoci veřejně.
Bojovník, záchranář a srdcař...
Chtěl bych všem popřát příjemné prožití svátků a chtěl bych je pozvat do Lucerny, ať se přijdou mrknout. A taky si přeju, abychom se nepotkali, když já budu v práci a oni mě budou potřebovat.