Bolest a slzy v kleci Oktagonu. I chlapci někdy pláčou, napsal Kohoutovi děda
05.03.2024
Autor: Libor Kalous
Matouš Kohout pár sekund po bitvě.VIDEO/FOTO: Oktagon MMA
Mateusz Legierski v Ostravě slavil, postoupil do čtvrtfinále Tipsport Gamechangeru, stále je v milionové pyramidě, kde na vítěze čeká 300 tisíc euro. Polák uspěl, měl radost, Matouš Kohout padl na kolena a slzy zklamání a bolesti si našly cestu ven. Chtěl, dřel, věřil - neuspěl. Rána, která nejde popsat, kdo ji prožil, tuší, jak se bojovník cítí. "Zdravotně jsem v pořádku, mám jen monokl, odřený čelo a bolavé srdce," přiznal v úterý Kohout. Dokázal při rozhovoru najít ve svém smutku úsměv. Navenek ano, uvnitř je stále zklamání.
Po porážce jste šel na kolena, byly tam slzy?
Jo, jo. Psal mi to i můj děda, který napsal asi pět knih. Jedna z nich se jmenuje I chlapci někdy pláčou. Napsal mi, že ho moje porážka mrzí. Byly tam slzy, bolelo to.
Co nevyšlo?
Jsme už na úrovni, kde se chyba neodpouští. Dostal jsem úder, přepadl jsem, pak jsem vstával a dostal zvedák, pak se to už vezlo. Tady se chyby neodpouští.
Byl to první zápas, po kterém přišly slzy?
Tady určitě. Vím, co jsem tomu obětoval, odříznul jsem se od všemožného sociálního života, dal jsem přípravě všechno, škrtnul jsem práci, proto tam byly slzy, dal jsem tomu opravdu všechno, hledal jsem chybu - proč?
Najdete sílu dát všechno i do dalšího zápasu?
Jo. Měl jsem v hlavě, že to nemá cenu, ale já vím, že to má cenu. Vidím na tréninku, že se zlepšuju, jezdím na sparingy do Polska, vím, že se v Oktagonu neztratím. Beru to tak, že kapitola lehké váhy je uzavřená, zpátky do veltru. Kvalita Oktagonu se zvedá a moje kvality se zvedají taky.
Co vám řekla doma žena?
Doma bylo zklamání. Ze zápasu byly fotky, jedna tam byla, jak jsem v slzách, tak jsem tu fotku manželce poslal a hned mi napsala, že jí bolí mě takhle vidět.
Jak zapomenout na prohru?
Včera jsme trávili společné dopoledne, dneska moje máma hlídá dceru, takže máme společný večer, spolu se snažíme zapomenout.
Máte rád jídlo, vaříte, zapomínáte u jídla?
Musím říct, jak jsem prasil po zápasech, teď už to tak nemám. Jak jsem se připravoval na zápas, tak jsem to převzal jako životní styl, nechci vyskočit s váhou, chci jíst jako sportovec. Zašel jsem s kluky na pivo, vždycky jsem se vracel o půlnoci, teď jsem přišel v devět a manželka byla překvapená.
Co dál?
Podruhé jsem na rozhovor dojel na kole, čistím si hlavu na kole. Včera jsem dal 32 kilometrů, uvidím, kolik toho dám dneska. Mám chuť trénovat, zápas mě mrzí, chci porážku napravit tréninkem, pokud možno se brzo vrátit do zápasového kolečka.
Kolo jako terapie, přemýšlení, hledání odpovědí?
Dá se to tak říct. Na kole nemám tepovku vysokou, v klidu se koukám po okolí a přemýšlím si, je to taková moje terapie. Probírám si zápas a došel jsem ke konci, že lehká váha už vůbec, na sto procent. V neděli jsem přijel domů a tělo mělo 85 kilo, tělo bylo jako houba. Výsledek je velterová váha. Vím, že na to mám, abych mohl být v Oktagonu a porážet soupeře, kteří tam jsou.
Máte v sobě emoci naštvání, porážka vás nakopne, aby nepřišly příště slzy?
Z každé prohry se snažím vzít něco do dalšího zápasu a ideálně bych chtěl rychlý návrat. Teď mám v hlavě, že bych měl zápas klidně v dubnu. Uvidíme.