Brzy ráno je v gymu a odpoledne zase. Po druhé operaci je v lepší formě než kdy dřív
16.01.2026
Autor: Barbora Poláková
Adrián Ertel slaví vítězství. FOTO: PML - Professional Muaythai League
PML se pyšní dominantním šampionem. Adrián Ertel loni naprosto přesvědčivě vybojoval titul proti Dominiku Taborovi. První obhajoba se mu natolik povedla, že za naskočené koleno, kterým ukončil vyzyvatele Víta Vokouna, dostal cenu PML za KO roku. Přestože ve druhé polovině roku kvůli zranění nebojoval, stal se i zápasníkem roku 2025. Po operaci ramene se již plně zotavil, a tak na PML 18 v Hlohovci je plně připraven znovu hájit svůj mistrovský pás, tentokrát proti Márku Hegedüsovi z Maďarska. Slibuje, že 24. ledna se vrátí ještě lepší, než byl dřív. Thaiboxu dává vše, jeho každodenní režim je hodně tvrdý.
Adriáne, jaké je vaše civilní zaměstnání, jde to dohromady s thaiboxem?
Pracuji jako údržbář. Starám se o celkový chod firmy, aby vše fungovalo, stroje běžely, případně je opravuji. Jsem taková holka pro všechno. Kombinuju to tak, že většinou ráno vstávám ve 3:50, ve 4:30 nebo o chvíli později jsem už v gymu. Odjedu si první trénink, pak jdu na sedmou do práce, tam jsem do 15:30 a pak jdu hned na další trénink. Ve čtyři máme trénink klasického thajského boxu, ten je tak do šesté, pak už jdu domů a snažím se o nějakou regeneraci, jídlo. Další den zase to stejné.
Loni jste na PML působil naprosto suverénně, vidíte nějakého soupeře, který by mohl ohrozit vaši pozici šampiona?
Ne. Jsem sebevědomý, nevidím nikoho, kdo by mě mohl ohrozit. Většinu z kluků z žebříčku jsem už i porazil, až na mého týmového kolegu Kubu Dobiáše. A s Petrem Kučíkem jsem taky neměl zápas. Na všechny si věřím, takže nevidím, žádnou hrozbu.
Jste otevřený trilogii s Taborem?
Jasně, jsem, ale musí si to vybojovat, stejně jako jsem musel já. Měl zápas s Petrem Kučíkem, což je osmička žebříčku, pak měl zápas v 70. Kdyby měl ještě jeden zápas v 75, tak pak proč ne, klidně bych do toho šel.
Nepřemýšlel jste o změně váhové kategorie a získání druhého titulu?
Zatím jsem o tom nepřemýšlel. Předtím se naskytovaly možnosti, že bych mohl jít 70, ale teď to asi není reálné, převažování by mi dělalo problém. O váhu výš je šampionem Juraj Tutura, kterého považuji za kamaráda. Nechtělo by se mi s ním moc zápasit. Teď tam bude titulový zápas Antal vs. Tututra a Lukáš je další můj velmi dobrý kamarád a sparingpartner, s tím také nechci zápasit. Uvidíme, jak se to vyvine, možná někdy v budoucnu.
Dostal jste cenu KO roku za naskočené koleno v minulém zápase, máte tohle natrénováno?
Je to docela sranda. Já to ani netrénuju, jen si to sem tam někdy naznačím. Nechci nikomu na tréninku utrhnout hlavu. Když se mi v zápase soupeř takhle zabalí, tak mi to tam hned cinkne, abych to tam skočil. Vždy jsem to zatím trefil a vždy to bylo KO.
Na mistrovství světa jste se zranil, co se stalo?
Měl jsem zápas v lednu, pak v březnu o titul, pak další v květnu. Ani ne měsíc po tom se odlétalo na MS do Turecka. Tam se musí vážit před každým zápasem, pokaždé musím mít váhu 75. Před tím jsem už tak dva týdny držel váhu. Tělo už bylo hodně oslabené. V prvním zápase jsem chytl Kanaďana, to byl extrémní zápas, náročný. To se podepsalo a už jsem cítil nějaké bolesti.
A s tím jste nastoupil do druhého zápasu…
Měl jsem taktiku do dalšího zápasu, že s tou rukou nebudu boxovat. Jenže taky jsem měl dobitý i nos. Ve druhém zápase jsem chytl Portugalce, který měl snad tři metry. Trošku jsme padli do bitky a trefil mě do toho nosu. To mě nastartovalo, hodil jsem tam dva háky a při tom mi to rameno vyskočilo. Jak jsem padl na zem, rameno se mi zase vrátilo, tak jsem chtěl pokračovat, ale rozhodčí to ukončil, protože nikdo nevěděl, co se stalo.
Bylo to stejné rameno, které vám vyskočilo i v zápase s Taborem?
Ano. Nevím, jestli mi to špatně zoperovali, to říct neumím. Ale dali mi tam nějaké manžety a kotvy a všechno se to utrhlo. Museli to dělat znovu a navíc mi tam přidali seshora nějakou kost, která by měla zabránit tomu, kdyby to zase chtělo vyskočit a rameno podrží. Doufám, že to už bude pevné.
Jak rychle trvalo zotavení?
Sedm týdnů jsem jen ležel. Pak jsem se pomalu začal rozhýbávat, začal jsem chodit do práce i na tréninky. Ale tam jsem jen kopal a boxoval druhou rukou. Tak to bylo asi měsíc, a pak jsem pomalu začal rozhýbávat ruku, ale zatím bez odporu. Až někdy v říjnu jsem začal s tou rukou reálně boxovat. V polovině listopadu jsem to začal zatěžovat na 100 %, bouchat i do pytle a tak. Rameno drželo a už nebyl nejmenší problém.
Vrátil jste se do původní formy?
Teď jsem ještě lepší. Když jsem nemohl používat jednu ruku, piloval jsem si jiné věcičky. Více jsem trénoval zadní ruku, úhyby, pohyb hlavou. I zranění mě posunulo dál.
V přípravě jste spároval i s Keitou, bylo to tvrdé?
Bylo. Většinou spárujeme v 16 oz rukavicích a tam jsme měli dvanáctky. Myslím, že jsme se nešetřili. Keita pak říkal, že jsem mu v prvním kole nakopal nohu, že už ho bolela. Ve druhém kole začal víc boxovat. Jsem z toho trochu zklamaný, protože vím, co dokážu. Měl jsem k němu asi až zbytečný respekt. Víc jsem se kryl a nedělal jsem to, co umím, ale zkušenost to byla výborná. I nás pochválil. Hodnotím to velmi dobře.
Do Hlohovce se vám změnil soupeř. Je to problém?
Nijak mě to netrápilo. Ani nevím, co se stalo. Byl jsem s Lukášem Antalem na sparingách a Tomáš Tadlánek mi jen napsal, že Kotleba je out a půjdu s Hegedüsem. Ani se mě neptal. Já si nikdy nevybírám. Tomáš napíše, s kým půjdu a hotovo. V podstatě je mi to jedno s kým, hlavně, že se zápas zachránil a bude o titul. Jsem rád, že to vzal.