Krpálek je doma, bude měnit opět telefon? Něžný obr chce ze žíněnky vždy odcházet jako vítěz
02.08.2021
Autor: Libor Kalous, Milan Švec
První setkání a první focení.FOTO: Radek Cihla
Zlatý olympijský medailista je už doma, na letišti se přivítal s rodinou, děti mu naskákaly do náruče. Teď má pár hodin klidu jen pro své nejbližší. Judista Lukáš Krpálek zažije opět humbuk kolem své osoby. Po olympijském zlatu z Ria zažil nápor médií a obrovský zájem fanoušků. Teď ho čeká druhé zlaté kolo. Ještě před odletem do Tokia se setkal s bojovníkem Jiřím Procházkou ve velkém rozhovoru pro časopis Bojová umění Fighters magazín a server kaocko.cz. Co řekl před Japonskem? Některé věci a zážitky si patrně znovu zopakuje.
Olympiáda jako fenomén…
Když si vzpomenu na svoje mládí, tak když byla olympiáda, tak jsem se mohl celý den dívat na přenosy a fandit našim sportovcům. Byla to přece jenom největší sportovní událost a já chtěl mít informace z první ruky. Když jsem zavřel oči, tak jsem se zasnil, že na takovém svátku sportu startuji. Bojovat pod pěti kruhy se mi povedlo. Takže olympiáda je splnění mého dětského snu!
Oblíbené Japonsko…
Do Japonska jsem začal jezdit od svých sedmnácti let A od té doby tam jezdím pravidelně. Dvakrát třikrát, ale někdy i čtyřikrát do roka. Nebýt této země, tak rozhodně nejsem tam, kde jsem! V Japonsku jsem oddřel obrovský kus práce. Ale celkově mi ta zem hrozně moc sedla. Miluju Japonsko. Je to takový můj druhý domov. Hrozně rád tam jezdím. Nejenom sportovat, protože tam je nejlepší příprava na světě, ale hlavně i kvůli lidem, kteří jsou velice přátelští. Celkově ta jejich kultura mě děsně baví…Když máme volný den, tak rád poznávám pořád tuto zem a objevuji vždy něco nového. A určitě nesmím zapomenout na jídlo, které jsem si hodně oblíbil. A když nějakou delší dobu nemůžu odjet do Japonska, tak mi extrémně chybí. I když ze začátku jsem měl s jejich jídlem velké problémy. Když jsem tam byl poprvé, tak jsem jedl jen ve fast foodu, v mekáči. Bál jsem se něco ochutnat, a když už jsem něco vzal do pusy, moc mi to nechutnalo. Pak jsem tam začal jezdit častěji a přišel jsem japonskému jídlu na chuť. A teď mi doslova chybí, když tam nějakou dobu nejsem!
|
Jiří Procházka a reakce na zlaté Tokio
Viděl jsem to, musím říct nádhera. Lukáš dal do toho všechno, do závěru zápasu dal srdíčko, dal do toho celého sebe, bylo vidět, že to fakt chce. Urval to, tohle je něco nádherného. Jemu se podařilo něco, o co usilují borci v MMA, když získávají pásy ve více váhových kategoriích. On tohle provedl v judu, je to velkolepý úspěch. On je první, který to dokázal ve dvou nejtěžších váhách. Tohle je krásný, nádherný, opravu nemám slov. |
Popularita v Japonsku…
Největší skok v popularitě byl asi po výhře na mistrovství světa, které se konalo před dvěma lety v Tokiu. Ten šampionát sledovali doslova všichni Japonci. Tu olympiádu v Riu, která se jich až osobně tolik netýkala, sice nějakého Krpálka poznali, ale nebylo to tak extrémní. V Japonsku se mi po světovém šampionátu kolikrát stalo, že jsem přijel na tréninkový kemp, tak mě lidé poznávali, chtěli se se mnou vyfotit, podepsat se nebo jen tak pokecat. Daleko horší to bylo po zlaté olympijské medaili doma. To byl hukot!
Výměna telefonu…
Po Riu jsem si musel vyměnit telefonní číslo, to staré pořád vyzvánělo. Nechtěl jsem, ale potom, co se dělo, už jsem musel. Telefon drnčel pořád. Ať jsem třeba obědval doma s rodinou, nebo odpočíval. Nic jiného mi prostě nezbývalo. Změnil jsem telefonní číslo, a bylo to to nejlepší, co jsem udělal. Hlavně po olympiádě v Riu se začali ozývat kamarádi, které jsem deset let neviděl.
Rodina…
Mám rád rodinný život. Pro mě to je ten největší a nejpříjemnější relax…. Když přijedu domů, utahaný z tréninku a děcka na mě naskáčou. Děláme spolu blbosti. Mlátíme se. Pro mě je to prostě relax.
Kilometry na kole…
Horší je, když chci relaxovat na kole. A hlavně v době, když jsem ještě bydlel sám v pokoji na Folimance nad tělocvičnou měl jsem někdy s kolem ztřeštěné nápady. To jsem se sebral a na kole jsem jel za našima až do Jihlavy. Jezdit na kole, to je také pro mě takové vyčištění hlavy. Jen šlapu, přemýšlím si o věcech, na které nemám jindy čas. Zpětně si ale říkám, jak jsem takhle mohl blbnout. Když dnes vidím ty náklaďáky, jak míjejí o centimetry cyklisty? Hrůza! A to jsem šlapal na kole po tréninku, šel do školy a vyrážel jsem do Jihlavy až v pět odpoledne a domů jsem kolikrát přijel i v jedenáct večer! To byl taky takový kaskadérský kousek.
Pes a kočka…
Máme psa i kočku. Psa francouzského buldočka. Kočička asi bude časem větší a větší. Je to mainská mývalí a řadí se mezi největší domestikované kočky. Teď je ještě koťátko, tak uvidíme, co z ní vyroste. Ale říká se o ní, že je to „Něžný obr“, takže se to ke mně hodí, ne? (směje se)
Čas s rodinou…
Snažím se omezovat společenské akce s rodinou na minimum. Nevyhledávám ani to, že bych sbalil rodinu a jel do nákupáku se předvádět. Nebo na atrakce. V zahraničí s tím problém nemám, tam na to není takový tlak a jedna fotka za den, to se dá zvládnout. V Česku je to horší. My bydlíme na vesnici, tam nás všichni znají a jsme pro ně jen sousedi. S rodinou děláme spoustu věcí. Jezdíme na výlety, na kola, na návštěvy. Túry po horách. Ale na těchto akcích nepotkáte takovou tu masu lidí, kteří by byli až nepříjemní. Občas někoho potkáte a fotku neodmítnete, ale určitě to nevyhledávám a nejsem zrovna typ, kterému by to dělalo dobře. Ale s fanoušky problém nemám. Když mě někam pozvou na nějakou akci a jsem součástí programu, tak si klidně sednu a podepisuju a podepisuju a fotím se a fotím.
Vůle vítězit…
Sen pokračuje. Zlatou olympijskou medailí nic neskončilo. Jak vstoupíte na žíněnku, chcete vyhrát a je jedno, jestli je to Evropa, svět, olympiáda. Já jsem se olympijským vítězem stal, ale teď si na mě budou všichni dávat pořádně pozor a budou se chtít na mě vytáhnout. Proto, když se mi daří, aby to v Tokiu „cinklo“, bude ten můj sen dál žít. Ze žíněnky chci vždycky odcházet jako vítěz, ne vždy se to povede. Ale samozřejmě olympijské hry jsou pro mě nejdůležitější turnaj po pěti letech.
