Byl jsem úplně vyřízený, ruce brutálně odešly, přiznal Krpálek
Lukáš Krpálek.FOTO: České judo
V turnaji světové Grand Prix vybojoval už sedmé zlato a celkově má ze soutěží této úrovně sbírku sedmnácti medailí. Triumfem v peruánské Limě zároveň judista Lukáš Krpálek otevřel sedmou desítku svých medailových úspěchů z turnajů světové série a globálních akcí juda. Na cestě za titulem v Limě porazil v kategorii +100 kg čtyři soupeře včetně dvojnásobného grandslamového finalisty Brazilce Rafaela Buzacariniho. Na vrcholné mezinárodní scéně se Krpálek představil poprvé od červnového mistrovství světa.
Lukáši, jak jste vnímal atmosféru ostrého turnaje po tak dlouhé přestávce?
Musím říct, že jsem se od začátku soutěže necítil úplně dobře. A ony ty první zápasy byly možná trošku lehčí, takže jsem v nich nepředvedl výkon odpovídající tomu, z jaké pozice jsem do turnaje nastupoval. Hledal jsem v sobě nějakou motivaci, abych vyhrál. Na mně, ale i na nás všech, byla cítit únava. Nakonec se to povedlo, začal jsem se cítit líp od semifinále, i když zrovna tam jsem trošičku zaspal.
Kdy vám v průběhu soutěže bylo na tatami nejhůř?
Rozhodně to byl finálový zápas. Ani nevím, jestli jsem se tak někdy cítil. Možná ano, ale kondičně jsem byl úplně vyřízený. Věděl jsem, na co si dávat pozor, Buzacarini je velmi zkušený a technický judista a musím říct, že těžká váha mu opravdu svědčí. Je rychlý a dynamický, a to, co na žíněnce předvádí, je něco nádherného.
Přesto to ale vypadalo, že máte finále pod kontrolou...
Nebylo to tak, že bych měl utkání úplně pod kontrolou, jen jsem se snažil dávat si pozor na jeho silné stránky. On krásně chodí do sojky (technika seoi-nage), krásně chodí do sodečka (sode-curikomi-goši), moc hezky se pere za rukávy. Měli jsme toho dost, co bylo potřeba ohlídat, a já se tenhle úkol snažil plnit. Byl to velmi náročný zápas a já jsem za něj hrozně rád, protože ten turnaj jsem bral jako důležitou součást své přípravy. Neměl jsem teď totiž přípravu úplně adekvátní. Sice jsem absolvoval kemp v Japonsku, ale zároveň jsem měl spoustu povinností okolo filmu Jemný rváč. Objížděl jsem hodně akcí, a tréninku nebylo tolik, jak by před Grand Prix mělo být.
Zpátky k vítěznému finále v Limě. Co rozhodlo ten tvrdý zápas?
Stanovili jsme si s koučem jasný úkol: Nepustit soupeře do jeho chvatů. A vždycky když jsem se snažil pustit se do svého úchopu, ať už z vrchu, anebo ze strany, on z toho dost rychle zmizel. Byl to velmi těžký zápas, co se týká síly a kondice. Přišel moment, kdy jsme se dostali na zem, kde jsme strávili docela dlouhou dobu, a já jsem se tam docela dost vyšťavil.
Boj na zemi je přitom vaše doména…
Ano, věděl jsem, že newaza je jednou ze šancí, jak ho udělat. Právě v tom okamžiku, kdy jsme se na zem dostali, jsem se do toho snažil dát všechno. Chyběl opravdu kousek, mohl jsem vyhrát na držení. Nicméně mi ruce odešly tak brutálně, že jsem sám usoudil, že se na to vykašlu a v té akci už pokračovat nebudu. A potom přišel ten nejhorší moment finále…
A to byl který?
Když jsem po téhle zteči vstal, byl jsem opravdu hodně vycucaný. Jediné, co mě v tu chvíli drželo nad vodou, bylo, že jsem věděl, že Brazilec toho má taky plné kecky. Věděl jsem, že na to v tomhle stavu nejsem sám, a furt jsem se snažil nějakým způsobem přetavit ten zápas ve vítězství.
Dá se v turnaji označit jeden klíčový okamžik, který vás k celkovému triumfu dovedl?
Těžko říct, ale důležité bylo semifinále, ve kterém se mi podařilo zápas otočit. Už jsem zmiňoval, že když mě soupeř hodil, nakoplo mě to. Prostě jsem se toužil po dlouhé době zase dostat do finále. Ano, určitě to bylo právě tohle.
Ovlivnilo vás nějakým způsobem to, že při finále musel trenér Lacina zůstat na tribuně, a tak vás koučoval Václav Sedmidubský?
Říkali jsme si v té chvíli, že pokud turnaj nedotáhnu do vítězného konce, tak hodíme vinu na trenéry… (smích) Nicméně si Lácoš (Petr Lacina) ráno při cestě do haly zapomněl sako v autobuse, a to zjistil až po semifinálovém zápase. Měl tedy tři hodiny na to ten oblek dohledat. To se mu sice povedlo, ale už se nepodařilo to, že by mu ho doručili včas na halu. Skvěle mě ale potom podporoval z tribuny a Vašek ho svým koučinkem výborně zastoupil.
Z tribuny fandil nejenom Petr Lacina, ale i další kolegové a kolegyně z výpravy a fanoušci českého týmu, dokonce i se státními vlajkami. Jak jste vnímal jejich podporu během finále?
Samozřejmě je fajn, když máme takovou podporu. Mrzí mě, že si to neužil a brzy vypadl Klammoš (David Klammert), tomu jsem to hrozně přál, stejně jako ostatním. Bezďa (Martin Bezděk) na to taky měl, absolvoval velmi těžké zápasy, ale podal hodně kvalitní výkon hlavně se Švýcarem Eichem.
Co tento turnaj napověděl o vaší formě do další fáze kariéry?
Upřímně řečeno, vůbec nevím. Samozřejmě je fajn, že jsem pořád schopen porážet skvělé lidi. Toho si vážím, ale jsou důležitější turnaje než Grand Prix, a já rozhodně chci dál bojovat o medaile na mistrovství Evropy, na mistrovství světa a tam chci porážet ty nejlepší.
Motivace tedy trvá dál?
Motivaci v sobě pořád mám. Jenom je už trošku těžší nastavit hlavu tak, abych v ten daný moment předvedl všechno. Na tréninku jsem schopen řezat se s kýmkoliv a nechat tam úplně všecko, ale občas je prostě těžké načasovat formu na závody.
Lukáši, na kterých akcích vás v sezoně 2025 ještě uvidíme?
V neděli to bude start na Grand Prix v Mexiku. Musím se do té doby dát do kupy, trošku se zotavit a oklepat se po tom, co jsem předvedl tady v Peru. V Mexiku bych chtěl zase vybojovat medaili. Už jednou se mi na americkém kontinentu povedlo, že jsem vyhrál v Miami a týden nato v San Salvadoru. Bylo by hezké si to zopakovat – ty brďo – po čtrnácti letech!