Česká boxerka, která překvapí svým životním příběhem. Agrese mi pomáhá v ringu
22.06.2026
Autor: Libor Kalous
Kateřina Čavajdová mimo provazy.FOTO: se souhlasem Kateřiny Čavajdové
Neporažená mezi profesionálními boxerkami, tohle má ve svém sportovním životopisu Kateřina Čavajdová. Češka má skóre 6-0 a nyní jí patří 16. místo na světě v bantamové váze podle serveru boxrec.com. Deset tréninků týdně, plán na roky dopředu, šance na zahraniční zkušenosti, angažmá. Cílem je dostat se na absolutní světový vrchol. Tohle je plán boxerky, která zažila velké životní vlnobití, bouře, což přiznala v rozhovoru pro kaocko.cz.
Kateřino, jste na 16. místě na světě, jak příjemná to je zpráva?
Za mě to je jen začátek, příležitost, aby se otevřely další stránky, které vidím v zahraničí. Představuji si, že se dostanu určitě mezi top 5 na světě, proto mířím do zahraničí. Potom chci být nejlepší na světě, ale vím, že na tohle vše je potřeba čas. Vím, že mě čeká proces. Když budu konkrétní, tak to bude Kanada, tam chci vyzkoušet svůj level. Příští měsíc mám odletět až na tři týdny na sparingy. Jsou tam holky ze světové špičky, vyzkouším svůj level, poznám, jak na tom jsem a možná podepíšu i nějakou smlouvu.
Máte trpělivost jít krok po kroku, rok po roce?
Já boxuju devět let, zápasím šest let. Kariéra jde pomalu, ale pro mě je lepší jít pomaleji a jistějšími kroky. Nechci to urychlit a spadnout, jsem trpělivá.
Jaké jste měla reakce na poslední výhru z Plzně?
Ohlasy byly pozitivní, za to jsem ráda, ale šlo jen o další krok. Před zápasem jsem měla určitá zranění, nemohla jsem trénovat, pak přišla angína, zánět středního ucha, takže jsem do toho šla s tím, že to bude muset být rychlý. Měla jsem nějaká omezení, ale v zápase mě to už nezajímalo, šla jsem, že musím. Mám cíl, tak jdu do toho. Mám to tak i v životě, když přišly životní zkoušky, tak jsem přes ně šla. Jsem zvyklá překonávat překážky.
Není překážek někdy hodně, neříkáte si to?
Měla jsem krize, brečela jsem, proč musím zvládat všechny zkoušky, ale vím, že mě to posune, posílí. Mám vlastně ráda být občas i na dně, pak stoupat nahoru, i proto mám přezdívku Phoenix.
Proč box?
Měla jsem podmínku za ublížení na zdraví. Když jsem v osmnácti utekla z domova, tak se začala projevovat má temná stránka. Do té doby jsem byla hodně hlídaná, disciplinovaná. Když jsem utekla v osmnácti, začala jsem se projevovat, moc jsem nevěděla, co dělat s volností, poznávala jsem diskotéky, party, špatně jsem se projevovala. Jednou jedna hádka špatně skončila a dostala jsem podmínku rok a půl za ublížení na zdraví.
Kdy jste si uvědomila, že tohle chování může být problém?
Byla jsem moc hlídaná, pak jsem vyletěla, šla jsem z jednoho extrému do druhého. Když jsem dostala podmínku, tak stačil malý přešlap a šla jsem na deset měsíců do vězení, tohle mě hodně stoplo.
Přemítala jste si, jaké by to bylo ve vězení?
Přemýšlela jsem o tom. Když jsem si pro rozsudek došla na poštu, tak jsem se pozvracela, když jsem si to přečetla. Zvracení, emoce, paralýza, tohle bylo, když jsem si to přečetla. Tohle trvalo několik hodin, říkala jsem si, co teď bude.
A co přišlo?
Brácha boxoval, tak jsem zašla do klubu, kde on začínal a po prvním tréninku a sparingu – super, cítila jsem se hrozně volná, svobodná. Pak jsem začala chodit každý den, ani mi nevadilo, když mě někdo trefil. Tady jsem viděla cestu z problému, navíc jsem se cítila dobře.
Už je vše růžové?
Svoji situaci jsem řešila s psychologem, doteď řeším některé věci, musím se vyhýbat určitým spouštěčům, abych byla v pohodě, ale už jsem si našla balanc, že mě už skoro nic nerozhodí. Já nemám jen fyzickou agresivitu, ale také slovní, dokážu být pasivně agresivní. Když mě nějaká situace nevyhovuje, nadechnu se a odejdu, případně počkám. Dřív jsem hned vyštěkla, což poznalo i hodně trenérů.
Je složité s vámi pracovat?
Určitě. S takovým jedincem to je normální. K tomu mám ADHD, to je další specialita, takže špatné soustředění, koncentrace. Než jsme přišli na to, jak vydržet trénink, to byly složité časy. Používám třeba i sluchátka, kde poslouchám specifickou hudbu, která mě drží ve správných vibracích a nerozhodí mě. Zjistila jsem, že klidný techno je pro mě ideální.
Jak se s tím vším dá propracovat do světové špičky?
Musíte poznat sám sebe, to je priorita. Tohle je ve sportu i v životě.
Baví vás to?
Jo, posouvám se, takže mě to baví.
Kdo všechno ví, čím jste si prošla?
Kdo to chce, tak to ví. U trenérů to většinou bylo, že když byla se mnou těžká práce, tak odchod, konec. Zažila jsem i hodně omylů, někdy dělám některé věci automaticky, což jsem řešila také s psycholožkou.
Máte i specifické podmínky před zápasem?
Minimálně hodinu před zápasem s nikým nemluvím, abych si udržela svoji energii. Jen se soustředím a vizualizuju si zápas, nikdo mě nesmí vyrušit. Hodinu nic, jen ticho. Takto probíhají i lapy, já nekomunikuju s okolím. I malý zvuk mě rozhodí, musím mít svůj tunel, sluchátka.
A co lidi, fanoušci v hale, ti už vám nevadí?
To už mi je jedno, já to neslyším. Našla jsem si hudbu, kterou vnímám, ta mě drží v linii, kterou potřebuju, tohle mě nastartuje, pak už jdu do zápasu. Koukám na soupeřku a jdu lovit, tak vnímám soupeřku, musím lovit, jinak nejsem koncentrovaná. Agrese mi pomáhá v ringu.
Jak fungujete mimo box?
Teď už dobře, dřív jsem ale byla hrozná. Byla jsem agresivní, neposlouchala jsem, nechtěla jsem poslouchat jiné názory, byla jsem ublížená.
Jak s vámi musí lidi komunikovat?
Teď už to je v pohodě, ale jakmile cítím špatné úmysly, tak se distancuju, začínám být agresivní, štěkám, to je ta automatická reakce, protože přichází něco, co znám, manipulace. Mám vzpomínky, zkušenosti. Ti lidi to třeba nevidí, ale já to cítím. Na jednu stranu to je dar, na druhou prokletí, takže se odlišuji, což není vždy dobře přijato, ale teď jsem v boxu se Sašou spokojená, on mě bere. Někdy se hádáme, někdy jsme v pohodě, ale fungujeme.
Umíte si představit, že tohle vše budete zvládat i v zahraničí?
Ne, já chci žít tady, připravovat se tady, to mi vyhovuje. Ven chci jezdit na kempy a sparingy.
Počítám, že box vás zatím neuživí, je to tak?
U nás musíte dělat ještě další věci, box vás neuživí. Trénuju, spouštím jeden projekt, klub, který bude jen pro holky. V gymech převládá mužské prostředí a některým holkám to nevyhovuje. Pohledy, chtějí číslo, nemůžete si vzít kraťasy, holky jsou objektem, některé holky se stydí. Já si nemůžu vzít do gymu, co chci, pak rozhazuju mladý kluky, proto vytvářím specifický prostor, ženskou komunitu. Tam se budou ženy cítit bezpečněji, bude je to více bavit. Možná toho je hodně na zvládnutí, ale mám ADHD, takže toho zvládám o hodně více. Tohle mi vyhovuje, méně mě naopak rozhazuje. Já potřebuju disciplínu, někdy mě maličkost rozhodí třeba na dva dny.
Tento rozhovor je v pohodě?
Nerozhodil jste mě, dohodli jsme se dopředu, ale pokud ráno napíšete, že se něco mění, tak to mě rozhodí.
Poslední zápas jste měla před pár týdny. V bojových sportech se dělá váha, po zápasech se bojovníci utrhnou v jídle, máte to také tak?
Jasně, jedu všechno. Pečivo, kváskový chleba, párky, hořčice, křen, KFC, McDonald. Ale po třech dnech jsem se stabilizovala, ale ty tři dny jsem byla popelnice. V jeden moment jsem jídlo do sebe cpala, i když mi to nechutnalo, ale tělo bylo jako houba. Od zápasu jsem nabrala jen dvě kila, to je v pohodě.
Kdy letíte do Kanady?
Za týden. Podle zkušenosti uvidím, jestli se tam dohodnu s manažerem, ale určitě budu i nadále boxovat v Čechách, mám pár show nabídek, ale profi kariéru chci směřovat do Kanady.
Jak vidíte show fighty?
Zprvu jsem to hodně odsuzovala, ale chápu, že tu nejsou takové podmínky, peníze. Pokud tam je sportovní stránka, tak jsem upravila názor, ale vadí mi pasivní agresivita, vyhecované tiskové konference, do toho bych se nechtěla zapojovat. Mám před sebou profi box, tam vidím svoji budoucnost. Pokud podepíšu manažera v Kanadě, bude pak jednodušší cesta do USA, určitě jednodušší než z Česka.
Kam až daleko hledíte?
Tři roky chci teď pořádně makat, pak rodina, ale určitě se po dítěti vrátím. Máma v ringu, jsem na to zvědavá, jaké to bude, ale to je ještě daleko. Teď mám prioritní roky, pak rodina, pak zpět, mám v hlavě namyšlenou sedmiletku.