Češka jela do Německa jako kořist, přišel opak, ulovila titul světové šampionky
07.12.2023
Autor: Libor Kalous
Cesta ke světovému pásu Viktorie Bulínové. FOTO: se souhlasem Viktorie Bulínové
Mistryně světa. S tímto pocitem se už pár dní probouzí Viktorie Bulínová, česká reprezentantka thajského boxu, která získala titul profesionální mistryně světa organizace ISKA. Do Německa na půdu soupeřky měla jet jako potrava, ale výsledek byl opačný. Domů se vracela lovkyně, která ulovila mezi provazy šampionský pás. "Jeden z okamžiků, který mám nejsilněji zapsán v hlavě, byl závěr čtvrtého kola, kdy se mi tam povedl trefit takový loket, že se ze soupeřky stal jednorožec s uříznutým rohem. Nechápala jsem," řekla spokojená Bulínová pro kaocko.cz.
Jaká byla cesta k šampionskému pásu?
O zápase jsem se dozvěděla s dostatečným předstihem, a tak mohla začít téměř dvouměsíční příprava. Byl to zápas o pás profesionální mistryně světa muay-thai organizace ISKA, kdy mi byla soupeřkou domácí Atanea Flores. Na tyhle zápasy ven se jezdí trošku jako potrava, ale to jsem neměla v plánu. Vše probíhalo jako po másle, dokonce jsem měla možnost vyjet v rámci přípravy i na kemp do Maďarska, kde jsme se s holkami krásně poštípaly. Možná jsem to s tréninky trošku přepálila, a tak přišla před zápasem klasicky nemoc, se kterou jsem to táhla téměř do zápasu. Ale tohle si zažije každý zápasník.
V hlavě byl klid?
Příprava bez zádrhele na konci jako by nebyla. Nebudu lhát, nějaké démony v hlavě jsem měla. Byl to totiž můj premiérový pětikolák s minutovou pauzou (předešlé dva titulové souboje byly s dvouminutovou pauzou), jak to zvládnu udýchat?
Jaké byly poslední dny a hodiny před zápasem?
Zápasový týden, dolaďování posledních detailů, více volna a shazovaní hmotnosti. V pátek jsme letěli do Německa, kde nás z letiště odvezli do Grevenbroichu. Nekonečné čekání na vážení, které bylo rychleji konečné, protože nás vzali na váhu asi o 1-2 dříve, než původně plánovali. Nastala příjemná část rehydratace organizmu a doplňování živin. Mohla jsem upadnout do krásného sacharidového spánku.
A pak den D…
Ráno den s velikým K, "Kiwiday". Snídaně, válení, procházka, šlofík, lehké protažení a odjezd na halu. Tady bylo dlouhé čekání přes šest hodin, protože jsem šla hlavní zápas. Poslouchala jsem si písničky, dívala se na zápasy, vizualizovala si a užívala si přítomnost. Překvapivě jsem byla kupodivu v klidu, nervozita se na mně projevovala řekněme v rámci fyzična. Čas plynul a galavečer se blížil do finále.
Začala jsem se rozcvičovat a najednou mi začaly trošku tuhnout nohy. Je to taková nepříjemná klasika, která většinou za několik minut odezní. Nežádoucí myšlenky to na mě zkoušely ze všech stran, v hlavě jsem jim házela červenou stopku a snažila se být v přítomnosti. Proběhla i klasická vnitřní otázka: "Mám tohle sakra za potřebí"? Ale uvnitř jsem věděla, že bude dobře. V hlavě jsem měla připravený plán, na různé reakce jsem měla odlišné strategie. Chtěla jsem být v přítomném okamžiku, cítit situaci a poslouchat pokyny z rohu.
Jaký byl nástup na půdě soupeřky?
Nástup jsem si moc užila, poprvé v životě jsem si v nástupovce na oblíbený okamžik počkala. Když pro ten daný okamžik obětuji tolik úsilí, tak si na mě mohou těch 20 vteřin počkat. Po nástupu soupeřky nám zahráli národní hymny a přišlo na řadu waikru. Byl to nějakej techno remix snad, strašná sranda, takhle jsem si tancování ještě neužila. Těsně před začátkem zápasu jsem si vyprosila od Péti pár flákanců na záda, které rozesmály část haly.
Na body jste vyhrála 3-0, takže jednoznačná výhra, vidíte to také tak?
Začal zápas a já po chvilce cítila, že tohle bude ono. Byla jsem krásně v přítomnosti a měla čistou mysl. Dělala jsem věci, které jsem měla v plánu a slyšela pokyny z rohu. Přišla jsem si o krok napřed, viděla věci zpomaleně a dokázala reagovat. Klinč byl na začátku vyrovnaný, úvodní podmet zápasu šel na stranu soupeřky. Tentokrát mě to ani vnitřně nějak moc nenaštvalo, protože jsem věděla, že to vrátím i s úroky. Jak zápas ubíhal, cítila jsem se čím dál líp. V rohu jsme si vždy řekli nějaké drobnosti, co mám pozměnit, co funguje. Dařilo se mi trefovat dobré přímky, blokovat kopy, vracet, držet střed a aktivně hned pracovat v klinči. S rostoucí únavou soupeřky jsem tam začala házet podmety pro zahřátí srdíčka. Boží. Jeden z okamžiků, který mám nejsilněji zapsán v hlavě, byl závěr čtvrtého kola, kdy se mi tam povedl trefit takový loket, že se ze soupeřky stal jednorožec s uříznutým rohem. Nechápala jsem. Poslední kolo jsem si šla už jenom užít, dál kontrolovat zápas a nenalítnout si na nějakou blbost. K závěru jsem trošku ještě přitlačila, a ještě tam něco pozametala.
Takže ideální večer?
Konec zápasu a já nemohla uvěřit, co jsem právě v ringu prožila. Vyhlášení a konečně má ruka mohla mířit vzhůru. Tento pocit mi tak moc chyběl, ta euforie byla neskutečná. Endorfiny mi snad tekly i ušima.
Kdybych to měla celé nějak shrnout, tohle byla asi má nejlepší příprava v životě. Tréninky jsem si užívala jak dlouho ne, vnitřně jsem dospěla k nějakým rozhodnutím, které mi pomohly se více uvolnit. Měla jsem v přípravě úžasnou podporu jak od trenéra, lidí v gymu, rodiny, tak od mé druhé polovičky, díky které mohu být doma pravým kiwim a prožívat věci, jak je cítím. Bylo těžké nastupovat do zápasu po sérii proher, na tohle jsem nebyla zvyklá. Jela jsem do Německa jako kořist a stala se lovcem, takže v pořádku.