Česká lvice se rvala s jednou nohou. Nikdy bych to nevzdala, říká
30.11.2023
Autor: Miroslav Obluk
Markéta Urbanová a její život...FOTO: se souhlasem Markéty Urbanové
Bojové sporty někdy píšou životní příběhy, jindy tragédie. Druhou stranu mince bohužel poznala na mistrovství světa IMMAF seniorů a juniorů v Albánii i nadějná válečnice Markéta Urbanová. Mezi elitou ukázala velké srdce. Bojovala se soupeřkou i s nepřízní osudu. Hned v úvodní bitvě zažila bolest. Markéta uslyšela křupnutí, noha se jí zkroutila, tělem projela bolest. Čtyřiadvacetiletá lvice se ale odmítla vzdát. Vydržela do úplného konce. "Nevzdala bych se za žádnou cenu," měla jasno Markéta v rozhovoru pro kaocko.cz.
Markéto, jak vám dopadlo vyšetření po MS?
Pro mě osobně to dopadlo docela dobře. Pro sportovce zranění nikdy není dobré, já jsem ale ráda, že jsem si nenatrhla křížový vaz. Je to postranní laterální vaz, nemusí se to operovat. Šest týdnů musím být v klidu, ale jak se do toho neřeže, tak je to dobrý. Musím jenom vydržet bez tréninku, pak se uvidí, co dál.
Říkáte " jenom," vydržet bez tréninků ale asi bude náročné, že?
To bude velký problém, už předevčírem jsem se šla podívat do gymu, ale to jsem měla větší krizi. Nevěděla jsem, co vlastně s tou nohou mám. Měla jsem takovou krizi, po vyšetření je to poněkud šťastnější.
Objevilo se to zranění již před prvním zápasem na mistrovství?
Ne, stalo se mi to ale hned na začátku druhého kola. To první kolo bylo takové nahoru, dolů. Soupeřka mě hodila, já vstala, přetočila situaci. Bylo to hodně divoké, vyrovnané. Říkala jsem si, že si musím více hlídat ten její takedown. Já jsem zaboxovala, natrefovala jsem ji a ona se do mě rozeběhla. Já jsem zjistila, že ten postoj jí nechutná. Byla to judistka. Na začátku druhého kola se rozhodla, že to hned vezme na zem. Bohužel mě hodila a noha mi zůstala pod námi. Nešťastně to zakřupalo, zůstala jsem ležet dole v guardu. Křuplo to, bolest, nevěděla jsem, co dělat. Podívala jsem se dolů, noha byla dobrá, tak jsem si řekla: 'Fajn, pojďme s tím něco dělat.'
Klobouk dolů před vámi. Co jste měla v plánu?
No, noha byla rovná, tak si říkám, že budu něco zkoušet ze zad. Zkoušela jsem nějaké páky, jednu se mi podařilo chytit. Už to vypadalo, že by se to mohlo povést, ale nakonec to neplácla. Řvali už z tribuny, ruku měla propnutou jako luk, ale nakonec to nevyšlo. Měla jsem tam světlé momenty, vlezla jsem jí i do zad, ale jak jsem nemohla dát druhou nohou háček, tak to bylo těžký. Bylo to pořád nahoru, dolů. Scházelo štěstíčko.
Byla jste odhodlaná dobojovat ten zápas za každou cenu?
Určitě. Když jsem viděla, že je ta noha rovná, řekla jsem: 'Pojďme to odbouchat do konce.' Po druhém kole došel Jaro Hovězák (trenér). Řekla jsem mu, že mám zraněné koleno. On zvedl ruku, jako by to chtěl odmávat. Říkám: 'Ne, ne, ne. Pojďme to odbouchat.' Nechtěla jsem to vzdát, to bych si asi nikdy neodpustila.
Byla jste pohlcena okamžikem?
On ten adrenalin dělá hodně. Když jsem viděla, že ta noha je rovná, chytila jsem druhý dech. Pořádně mě to rozbolelo až v noci.
Zpětně, když víte, jakou máte diagnózu od doktorů, nezměnila byste své rozhodnutí?
Nad tím jsem hodně přemýšlela, když jsem netušila, jaká bude diagnóza, výsledek vyšetření. Teď, když vím, že se to nebude operovat, tak myslím, že jsem udělala dobře. Za ten zápas jsem za sebe ráda. Na to, že jsem měla jednu nohu, jsem pořád hrozila. Nechala jsem tam vše, a to je pro mě důležité.
Máte teď něco, čím se zabavíte?
To právě vůbec nevím (smích). Jenom koukám do akvárka na rybičky, to je tak celý. Doteď jsem létala po doktorech. Teď ale nevím, co s časem, je to na palici. Měla jsem každý den dvoufázové tréninky, teď nic. Ale třeba na těch berlích pořádně naposiluji horní část těla (smích).
To potom budete vypínat soupeřky na jedničku.
No, doufám (smích).