13 sekund a přišlo brutální KO. Táta to ale nebalí. Chci, aby byl můj syn na mě jednou hrdý
Jakub Běle pár okamžiků po KO.FOTO: OKTAGON MMA
Měsíce trénoval, dřel, shazoval kila. Jenže přišel zápas a proti stovkám hodin nastal absolutní kontrast. Jakub Běle na posledním turnaji Oktagonu v O2 areně padl po těžkém KO. Konec za 13 sekund. Co dále? Konec, otřepat se a jít dál? Myšlenky, které se stále vrací. Teď už ne, je vyřešeno.
Jedno z nejrychlejších KO v historii Oktagonu. Přesně to nabídl zápas střední váhy, v němž se jako přízrak předvedl Litevec Naglis Kanišauskas. Ten už po 13 vteřinách poslal nesmlouvavou pravou Jakuba Běleho k zemi, odkud už se český fighter nezvedl. Zápas tak pro něj skončil druhou porážkou v řadě i bolestivou boulí na kořenu nosu.
„Abych řekl pravdu, tahle prohra mě posadila na prd… jako žádná. Vždycky jsem si z prohry dokázal něco vzít, věděl co musím zlepšit a vrátil jsem se silnější. Ale co teď? Cítil jsem se skvěle fyzicky, technicky a psychicky připraven. Měli jsme plán A B i C a já věřil, že jakýkoli scénář dotáhnu do vítězného konce. Oproti předchozímu zápasu jsem nechtěl být tak opatrný a víc riskovat. Jenže to nepřišlo. Místo toho přišla asi nejhorší a nejsmolnější prohra mé kariéry, ze které si vlastně neodnáším kromě potupy vůbec nic,“ rozepsal se Běle na svých sociálních sítích.
Odchod z klece, rozčarování, smutek, naštvání, vztek, bezmoc. Koktejl emocí, které přináší sport. Po porážce jde o hořké přemýšlení. Navíc v době sociálních sítí se za neznámými statusy objevují všelijaké reakce. Po prohře to zažil i Běle.
„Začal jsem přemýšlet, jestli neskončit. Asi málo kdo z těch idiotů co mi píšou negativní zprávy si uvědomují, že já to opravdu nedělám za miliony a že mnohdy naopak odždibuju svojí rodině od úst, abych mohl dělat to, co mě baví. Nemluvě o penězích a hlavně o tom času stráveném na tréninku a na cestách, kde místo toho, abych jej trávil se svým malým synem, který každý den roste a já ho vidím až večer v postýlce,“ přidal pohled na svůj život Běle.
A pak se rozhodl.
„Proběhla mi hlavou vzpomínka na předzápasový rozhovor. Řekl jsem v něm, že chci, aby na mě byl můj syn jednou hrdý. Jaký bych mu dával příklad, když by viděl, že to jeho táta zabalil, protože se mu něco nepodařilo. Neměl bych být naopak Tobiášovi vzorem a ukázat mu, že i když se nedaří, neznamená to ještě nutně konec? Říká se, že ode dna se dá nejlíp odrazit,“ dodal Běle.
Co na to říct? Hodně štěstí a velký odraz!