Box má noblesu, vždy lákal elitu, tvrdí legendární Osička. Je to sport chlapů, holky do ringu nepatří
12.05.2021
Autor: Jiří Voráč
Rostislav Osička a jeho vášeň - malování...ZDROJ: Radek Cihla
Vypadá pořád báječně, i když léta přibývají a doba koronavirová sportu víc nepřeje, než fandí. Boxerská legenda Rostislav Osička se statečně pere s těžkou realitou, nebojí se říct svůj názor stejně tvrdě, jako kdysi rozdával direkty v ringu. Nebojí se i zasmát. Kromě povídání pro kaocko.cz, kde rozebíral pohled na současný box, stejně jako MMA, kde z pohledu boxu připravuje Matouše Juráčka, se soustředí i na výstavu svých obrazů a básní, která bude v červnu v Litoměřicích.
Doba není jednoduchá, co na současnost říkáte?
Doba je těžká a vážná. Postihla nás pandemie, udeřila silně a umírají lidé. Může to být ještě vážnější, pokud nebudeme k sobě loajální, upřímní, hodní a lidský, tak nás to postihne znatelně víc. Já jsem četl knihu Zánik člověka od filozofa Machovce, který zemřel asi před dvaceti lety. Číst je to drasťák, končí to tak, že zahyneme, ale ne válkou, nýbrž pandemií.
To nezní zrovna optimisticky. Dlouho navíc nefungoval a nefunguje ani amatérský sport, děti neměly pohyb...
Byla velká chyba, že se to z pohledu sportu vše uzavřelo. Myslím, že sportovat se má, aspoň venku na vzduchu. Vevnitř třeba ve dvojicích. Ale striktně to uzavřít, to nebylo dobré. Dětem to ublíží moc. Mají sice svoje mobily a počítače, zakrní, totálně. Budou mít v hlavě, že v mládí byly doma u televize, když v těch krásných dnech venku všechno rozkvétalo a vonělo. Mohly být v parcích, v lese.
Jak toto těžké období zvládáte?
Mám nemoc svalů, zánět. Od října. K tomu mám cukrovku, která vždycky rozhodí i další věci. Doposud jsem byl zdravý jako ryba, byl jsem i na magnetické rezonanci a nenašli ani náznak něčeho. Až říkali, že jsem snad ani neboxoval. To mě potěšilo. Ale teď kvůli těm problémům mám takový klidnější režim, nemám se namáhat. Trošku ale trénuji, lapuju Matúše Juráčka, připravuji ho. Nesmím tomu problému úplně ustupovat, ale je to někdy boj.
Máte v práci hodně dobrého borce, který se hlásí o slovo, že?
Matúš je velice nadějný bojovník MMA. Box, co jsem ho naučil, mu myslím hodně pomáhá, vnímám i ty prvky MMA. Ze začátku jsem byl proti, ale nebudu mu ho zakazovat. V boxu vedení nezařídí klukům ani korunu, oni říkají, až něco dokážou. Ale to je pozdě. Musí mít prostředky, aby mohli trénovat a nemuseli honit obživu. Jako to mají páni fotbalisti a hokejisti. Ať se pak nikdo nediví, že kluci utečou do MMA. I proto mu to nemůžu zakázat. A ani nechci.
Podmínky jsou v obou sportech znatelně rozdílné...
Jsou tam sponzoři, je tam větší zájem a vliv diváků. Box je box, olympijský sport, stále to má noblesu, tu MMA nemá a mít nebude. Na box chodila elita - herci, zpěváci, známí politici. Box táhne pořád, ale v Americe, Německu, Anglii, tam jsou i finance. U nás ale nejsou. Jenže bez podmínek mladým to nepůjde.
Věříte, že Juráček v MMA prorazí?
Může, on je na ten sport vnímavý. Je učenlivý, zaťatý. To má málokdo. Má disciplínu, dá tomu všechno. On je do toho maximálně ponořený.
Udělal by kariéru v boxu?
Řekl jsem mu, že mu box v MMA moc pomůže. Ale MMA v boxu ne. Ale MMA je mu bližší, tak ho v tom nechám, ale může si střihnout i boxerské zápasy. Jen už nebude taková hvězda v boxu, jaká mohl být, kdyby dělal jen box.
Když jsme u boxerských talentů, nedávno získala bronz Veronika Gajdová na juniorském MS. Blýská se na lepší časy?
Vím o tom, má bronz. Je o mně známo, že dívčí box nemám rád, ale některá děvčata to umí. Je to jejich svobodná vůle. Dělala balet, to je úžasná noblesa a elegance, teď šla do boxu. Je to zvláštní, ale ať to dělá, když chce. Holku bych do ringu ale nevedl.
Už je to léta, co jste to řekl, to vážně pořád platí?
Můžu je učit boxovat, to ano. Ale do ringu nikdy. Mně se to fakt nelíbí, box patří chlapům, to je mužský sport. Jestli se někdy rvaly ženské, ok, ale sport to byl pořád chlapů. Ženské mají prsa, mají na starosti rozmnožování rodu, prostě mi to k ženám nesedí.
Pojďme zpět k těm boxerským nadějím. Co na ně říkáte?
Nemáme je špatné, vidím líheň u Míti Soukupa, u mého odchovance. Má kvalitní kluky, stejně jako Láďa Kutil, další můj odchovanec. Těší mě, že jsem někoho v uvozovkách vyrobil a oni vlastně vytvoří další krásné „výrobky“. To je cenné. Moje práce nebyla zbytečná, ač jsem sám na sebe nahněvaný, že jsem toho hodně zkazil a na tu dřinu jsem toho tolik nedokázal. Ale mám kluky, co jdou v mých stopách.
Není to tvrzení, že jste toho hodně zkazil, tvrdé vůči vám?
No, mohl jsem dokázat mnohem víc, zkazil jsem to chlastem. Na místě je sebekritika tvrdá, nešetřím se. Kdybych lhal, tak knihu „ČAS... nejen o boxu“, která nedávno vyšla, můžu hodit do koše, ale je tam pravda.
Když se podíváme do profesionálního ringu, Čechům se úplně nevede. Proč?
Spíš kluci prohrávají, za světovým boxem zaostáváme. Je to chyba, je malý kontakt, málo turnajů. Za mě jsme jezdili do Koreje, na Kubu, do Ruska, na Ukrajinu, v Maďarsku, do Rumunska, Polska. Utkávali jsme se s elitou. Tohle klukům chybí, samozřejmě teď tomu přidal ještě koronavirus, který komplikuje všechno.
Dobrou práci naopak odvádí rozhodčí Pavel Hynek, který se na funkcionářském poli posouvá i v mezinárodním hodnocení...
Pavel Hynek je přínos pro box. Kdysi ho ke mně přivedl Jarda Vokřál, jako malého caparta, aby u mě boxoval. Zkusil to, měl zájem, ale úplně vlohy ne, to si přiznal i on sám. Vlohy má jiné, box má v srdci. Škoda, že těch Pavlů Hynků nemáme víc.
Mimochodem, box se promítal do vašeho života i jinak. Objevoval se na obrazech, které malujete. Je tomu tak stále?
Budu mít výstavu v červnu v litoměřické galerii na náměstí. Jmenuje se Rub a líc a bude to takový průřez tvorbou. Tam bude pět boxerských obrazů, od antiky až po současnost. Mám tam třeba Vildu Jakše téměř v životní velikosti. Bude tam i poezie a básně. Výstavu zaštítila Severočeská galerie. Třetího června zvu přátele boxu na výstavu, která bude jistě zajímavá. Nebude prodejní, jde o prezentaci mojí práce.
Co když se někdo do Litoměřic nedostane. Bude šance se podívat na výstavu i na dálku? Přes internet se dělala třeba tradiční Lucerna na konci roku...
Bude to online, bude možné se dívat, připraví se osmiminutový klip. Ale věřím, že vše bude uvolněné a lidi přijdou osobně. Platí to, co i u boxu. Ten potřebuje diváckou kulisu, atmosféru. Nikdy jsem neboxoval bez diváků a snad už to ani nepoznám. Diváci člověka zvednou a nabudí. My jim chceme ukázat, co v sobě máme. Lucerna byla v prosinci bez diváků a myslím, že je to škoda. Nešlo nic jiného dělat, ale nebylo to ono. A ví to dobře i Matouš Rajmont, který pro box dělá taky strašně moc. To je od něj moc hezké. Lucerna zůstává, lidé se baví. Já zažil Lucernu narvanou, to vám je nádhera. Kdo vyhrál v Lucerně, cítil se jako král. Držím Matoušovi palce, ať to nevzdává. Byla moc pěkná, moc jsme si to užili, byly super zápasy.
Rád jste se chodil dívat i do klubů na velké zápasy ze světa, pořád světovou scénu sledujete?
Vím, kdo je hvězda, ale už to není takové. Na známé tváře se chodím dívat. Co vím, je to, co kluky učit. Není třeba naučit hodně technik, ale jen pár a hodně dobře. Máte prostě jednu techniku a tou vyhráváte. Je třeba naučit se ji kvalitně, a ne skákat hned dopředu, není dobré přeskakovat abecedu. Hned se skočí do háku a zvedáku. Začínáme u práce nohou, nohou. Pak se přidají ruce, pak přijde koordinace, spojujeme to. Trenérů, co klidně něco přeskočí, je ale hodně, bohužel.
Všude se mluvilo o návratu Tysona. Udělalo to na vás dojem?
Dal se dohromady, když mu to funguje, ať klidně boxuje. Chce tam jít a má adekvátní soupeře. Má můj obdiv, to tělo dostalo často zabrat. Udělal ukázku boxu, je to tahák. Nejsem proti.
Pojďme končit v optimistickém duchu. Co vám i teď udělá zaručeně radost?
Mám Cindy, fenku z útulku a je z ní pěkný rafan (směje se). Taky ji mám namalovanou a bude na výstavě. Radost mám z dcery Klaudie, dělá na FAMU, má hezkou práci, a taky se těším ze syna Rosti na Jižní Moravě v Moravském Žižkově. Když to jde, moc rád si chodím posedět a dát něco dobrého v Karlíně do Pizzeria Ristorante L´assaggio v Křižíkově ulici. No a v poslední řadě mi udělala radost kniha ČAS ... nejen o boxu.
Zmínil jste, že jde o hodně tvrdou zpověď z vašeho života...
Knížka je o životě a o čase, který nám protéká mezi prsty i o tom čase, který je ještě před námi. Jsou tam vzpomínky, zážitky i fotografie. Je to tam všechno po pravdě. Tahle kniha je tvrdá, něčím veselá a něčím smutná. Ale já jsem nic nepřekreslil, všechno je popsané, jak to bylo. Jen mohu litovat toho, že už nezachráním to, co jsem zkazil. To nikdo z nás. (začne recitovat) Zkus dohonit čas, posunout, zastavit, zpomalit, přemoci. Nic neuděláš, nic nezmůžeš. Jen se ztrapňuješ svým neustálým snažením a pachtěním po moci a blahobytu. Stejně se bojíš, i když jsi silný a mocný, neustálým dokazováním, kdo je tu pánem. Ne, nejsi to ty, pánem je čas. Až jednou přijde, přesně a neomylně, vezme si tě právě včas.
