Pravým hákem trefil obličej. Poslední úder vyrazil několik předních zubů

Třetím dílem pokračujeme v seriálu o utkáních, která ve své době byla právem nazývaná Soubojemi století a která se svou neopakovatelnou atmosférou zapsala zlatým písmem do boxerských kronik. 

V tomto díle vám představíme borce, kteří se spolu utkali skoro před sto lety. V Americe v té době panovala zášť vůči černochům, kterým to dávali na každém kroku znát. A ring nebyl výjimkou. V té době vládl mezi provazy několik měsíců černoch Jack Johnson. Nenáviděný pro svou barvu kůže, ale také podle odborníků pasovaný na jednoho z nejlepších boxerů všech dob. Jack Johnson-Stanley Ketchel. Colma, 16. října 1909

Nebyl to obyčejný souboj. Na jedné straně světový šampion těžké váhy s tmavou pletí, na druhé mistr světa střední váhy, a hlavně pro spoustu rasově motivovaných fanoušků naděje, že na se trůn konečně posadí běloch. Už nechtěli vidět na vrcholu „velkohubého“ černocha, který znevažuje pro ně prestižní titul v těžké váze. Pro „barevné“ mistry nebyla ta správná doba.

Před soubojem ukazovala Johnsonovi váha 93,2 kg. Stanley Ketchel, který se narodil polským emigrantům, byl o osm let mladší, o 16 kilogramů lehčí a 11,5 cm nižší. Johnsona fanoušci přivítali jako při každém jeho souboji, bučením a nesouhlasným pískotem. Jako vždy na sobě nedal nic znát. Že by ho snad nevole fanoušků mohla jakýmkoliv způsobem rozhodit, o tom nemohla být ani řeč. Naopak. Schválně mával divákům a rozdával úsměvy na všechny strany. To publikum ještě více rozzuřilo. Johnson byl ale zvyklý, že pro určitou část Ameriky byl nepřijatelným šampionem bez rozdílu vah. 

Od prvního gongu nebyl znát žádný hmotnostní rozdíl mezi soupeři. Stanley Ketchel spustil na svého soka lavinu úderů, které se Johnsonovi dařilo vykrývat. Ketchel neměl na vybranou. Musel být aktivnější a věřit, že se mu podaří kryt rozrazit a jeho pěst udeří na místa, která by Johnsona alespoň na pár sekund paralyzovala. Ze začátku se mu to snad i dařilo, ale přišlo druhé kolo, kdy se až moc aktivní Ketchel ocitl na podlaze ringu. Více než deset tisíc diváků ho zvedalo očima. 

Po pár sekundách Stanley vstává a znovu se pouští do útočení. Ale jeho ataky nemají výraznější efekt. Proti němu totiž stál mistr defenzivy, který měl sil a zkušeností na rozdávání. Soupeřovy údery efektivně vykrýval a nedovolil mu zasáhnout jakoukoliv část svého těla. A při každém úderu, který ho nezasáhl, nezapomněl provokovat obecenstvo. Fanoušci šíleli… 

Nemohli přenést přes srdce, že „černý“ Johnson se jim vysmívá. Ketchel znovu a znovu útočil. Nenechal se vytočit chováním svého soupeře. Sám věděl, že pokud chce Johnsona porazit, musí tak dlouhý boj, plánovaný na dvacet pět kol, ukončit před limitem.

Šestnáctikilový rozdíl už byl kolo od kola výraznější. V klinči a na distanc měl svou váhou navrch „Obr z Galvestonu“. Ketchel musel stále víc „chodit do předu“, aby měl větší šanci protivníka udolat. V 10. kole, kdy se oba soupeři ocitli v klinči, náhle vylétl levý hák, který trefil Ketchela a na pár okamžiků ho odlepil od podlahy. 

Úspěšný úder „oslavil“, jak jinak než s diváky. Ti ještě více začali fandit Ketchelovi, který se po tomto úderu vrhl na svého soka. Povedlo se mu udeřit Johnsona takovou silou, že „Obr“ až vyjekl bolestí. Johnson se už nespoléhal jen na výtečnou obranu, začal útočit a pouštěl se do ostrých výměn. I jemu najednou docházely síly, a to nebyla ještě ani polovina zápasu. Po nepovedeném pravém háku ze strany Ketchela, který sice mířil na hlavu, ale svezl se po krku k ramenům, zůstal na pár sekund odkrytý, čehož využil Johnson a spustil útok, který otřásl Ketchelem takovým způsobem, že chvilkami nevěděl, kde je. 

Následující kolo už ale patřilo Polákovi, který se z úderů brzo oklepal a překvapivě snadno se dostal až k soupeři. Zaútočil z posledních sil. Atak se mu vyplatil. Údery Ketchela našly odkryté místo a Johnson se ocitl na zemi. Diváci aplaudovali vestoje. Poprvé  se na zakrvácené tváři Stanleyho objevil úsměv. Rozhodčí odpočítal soupeře, který se jen pomalu zvedal. Z jeho rohu bylo jen slyšet od trenéra: „Počkej do devíti. Čekej Jacku.“ Svého trenéra Jack poslechl. 

Sedm sekund se jen stěží sbíral z podlahy a po očku pozoroval svého soupeře. ...osm, devět… Johnson vstal. Ketchel a fanoušci už viděli vítězství nad nenáviděným Johnsonem na své straně. Ve vítězné euforii se přiblížil Ketchel ke svému soupeři s klidem a rukama spuštěnými u těla. Jako kdyby si už byl jistý koncem zápasu. Už ho nemohlo nic ohrozit… Jenže to byla jeho osudová chyba… Johnson si nechal svého soka v klidu přijít až k tělu a pak udeřil. 

Nejprve na žaludek, a když se Ketchel nahnul bolestí dopředu, přidal rozhodující úder. Pravým hákem ho trefil do obličeje. Polák letěl vzduchem. A to doslova. Ležel bez hnutí ve středu ringu. Johnson zavrávoral a najednou zakopl o soupeře ležícího na podlaze. Těžko už zvedal své tělo ze země. Na nohou ho udržovaly jen horní provazy, kterých se jen stěží držel a pozoroval Ketchela, který bez hnutí ležel s rozloženými pažemi a nohama. Jack Johnson vítězí ve dvanáctém kole k. o. Poslední úder, který Johnson dal, Ketchelovi vyrazil několik předních zubů. Dva z nich se pak našly v šatně zapíchnuté v rukavici „Obra z Galvestonu“. 

Tak ohromnou silou vedl vítězný hák. Později po letech při rozhovorech vzpomínal Johnson na souboj století se Stanleyem Ketchelem, jako o svém nejtěžším utkání v životě. „Nikdy v životě jsem už od nikoho nedostal tolik tvrdých ran jako od Ketchela a nikdy v životě už jsem také nedal tak tvrdou ránu,“ tvrdil o svém smrtícím háku, který rozhodl pekelný souboj mezi „bílou“ a „černou“ Amerikou. Fanoušci si tedy na nějaký čas museli znovu zvyknout, že titul bude dál patřit nenáviděnému černochovi.