Hokejový tvrďák Štich: Když zápasí Míra Brož, kupuji si i PPV. Vždycky se těším, co v kleci předvede
09.05.2022
Autor: Ondřej Huml
I hokej je boj...FOTO: se souhlasem Davida Šticha
V soukromí oblíbený společník, na ledě hladový tygr, jemuž není radno vstoupit do cesty. To je urostlý hokejový zadák David Štich, jehož význam pro tým se násobí zvláště při play-off. I díky němu tak došly České Budějovice až do semifinále uplynulého ročníku Tipsport extraligy. Jaký je jeho pohled na bojové sporty a zkusil by se někdy pobít v kleci? Nejen o tom Štich promluvil v rozhovoru pro kaocko.cz.
Prozradíte, kolik času v posilovně běžně trávíte?
Docela dost. Během letní pauzy a přípravy na novou sezonu je to tak 1,5 až 2,5 hodiny denně. V průběhu sezony už pak kondičku víceméně jenom udržujete, tam se jedná tak o půl hodinu až hodinu. Taky záleží, jak rychle jdou zápasy za sebou.
Patříte mezi hokejisty, co si letní přípravu rádi zpestří prvky bojových sportů?
To ne, i když jsem už o tom několikrát uvažoval. Ale ono je celkem těžké to skloubit. Už mám nějaký věk a za ta léta jsem zvyklý na určitý režim. Bojové sporty jsou navíc fyzicky fakt náročné. Nakombinovat to tak, aby to pro mě mělo ve výsledku smysl, není úplně jednoduchá věc. Navíc by byl oheň na střeše i doma. Manželka by s tím totiž určitě nesouhlasila.
Jaký tedy máte k bojovým sportům celkově vztah?
Určitě se na ně rád podívám, ale hlavně ve chvíli, když tam někoho znám osobně. Úplně nejradši tak sleduji zápasy Míry Brože nebo Michala Martínka. Třeba s Mírou jsem se potkával i v mládežnické reprezentaci a na jeho bitvy si většinou kupuji i PPV. Vždycky se těším na to, co zase v kleci předvede.
Inklinoval k MMA už jako hokejista?
Já myslím, že v té době ještě vůbec. Byl to hodně nadějný gólman, jenže pak se bohužel zranil a z hokeje přesídlil právě do MMA.
Když se vrátím zpátky k vám, všichni vědí, že na ledě nemáte problém se pustit do šarvátek. Máte přehled, kolik bitek jste už absolvoval?
Ani ne. Ono hlavně už to ani dneska tolik nejde. Když jsem se před dvanácti lety vrátil do Čech, hrálo se mnohem tvrdším způsobem než teď. Teď už se hokej ubírá trochu jiným směrem, a to i v Americe. Když jsem tam hrál já, tak i v juniorce byly bitky na denním pořádku. Teď už ale skoro vymizely, ani hráči na to už moc nejsou. Poprat se na ledě je však stále občas potřeba. Jedna až dvě bitky za rok tam tak u mě asi pořád budou (směje se).
Snad jako jediný z českých hráčů jste neváhal vyzvat na souboj i Davida Kočího, dokonce hned dvakrát. Ani na chvilku jste tehdy neváhal?
Ani ne. Jsem taková povaha, že když na ledě nasadím roletky, tak jdu proti každému. Vůbec jsem tak nepřemýšlel o tom, že proti mně stojí zrovna David. Zkrátka jsem šel do toho.
Byl někdo, koho jste raději odmítl?
Nebyl. Tedy vlastně ano, ale stalo se to jenom jednou nebo dvakrát. A vždycky proto, že jsme o gól vedli a scházelo pár minut do konce. V takových případech je samozřejmě nesmysl jakkoli oslabit svůj tým. Bitky se většinou dělají ve chvíli, kdy prohráváte třeba o tři góly a chcete kluky nějak nakopnout. Pamatuji si, že už za rozhodnutého stavu proti Plzni jsem se před buly zeptal Ryana Hollwega, zda do toho půjdeme. On měl ale tenkrát hodně trestů, takže nejdřív vybídl svého centra, ať pozdrží vhazování, a pak houkl na střídačku, jestli mu dají trenéři svolení se se mnou poprat. Oni to odsouhlasili a bitka byla na světě.
Byl právě Hollweg nebo Kočí nejtěžším soupeřem, na kterého jste v rohovnické bitvě zatím narazil?
Třeba Kočí byl hodně těžký protivník, to zase jo. Vlastně asi vůbec nejtěžší. S ním jsem se však pobil v době, kdy jsem byl ještě mladej zobák a netušil jsem, co a jak. To David samozřejmě dobře věděl, co má dělat. Při naší první bitce mi přetáhl dres. Podruhé už to bylo ostřejší. Tam mě vzal levou, pravou a já už se pak těšil do kabiny, abych si zkontroloval, kde všude mám monokly.
Snaží se vás soupeři někdy vyprovokovat?
No jasně. Dobře totiž vědí, že na ledě nejdu pro ránu daleko. Už se ale snažím chovat klidněji než dřív. Sem tam sice ještě udělám nějakou blbost, ale už snad ne tak často jako v minulosti. Snažím se nebýt tolik vylučovaný a hlavně zbytečně neoslabovat svůj tým.
V nedávném čtvrtfinále s Pardubicemi jste byl brán jako rozdílový faktor celé série. A i díky tomu prošel Motor senzačně až do semifinále…
Tohle jde tak trochu mimo mě. Kdybych měl číst, co všechno se o mně píše, tak mám hlavu jak pátrací balón. V play-off je to ale nastavené tak, že o úspěchu rozhodují maličkosti. I to, jakým způsobem se vám podaří rozhodit soupeře. Mně se to proti Pardubicím asi celkem podařilo. Zvlášť když takový Anthony Camara celou základní část zářil a proti nám byl pak zcela neviditelný. Takže to asi zafungovalo.
Troufl byste si i na bitku v kleci?
Na první dobrou bych řekl, že jo. Úplně nejlepší nápad by to ale nebyl. Bavil jsem se o tom s Mírou Brožem. A sám mi říkal, že hlavně psychicky je něco zcela jiného bojovat někde na žíněnce a pak právě v kleci, kterou za vámi hned zavřou. Tam už zkrátka není úniku. Takže buď vy rozmlátíte vašeho soupeře, nebo on vás. Proto si myslím, že zrovna v MMA je hrozně důležité využívat mentálního kouče. Protože můžete mít natrénováno sebelíp, ale když se složíte v hlavě, tak je s vámi konec. To vám řekne každý sportovec. Takže ano, šel bych do toho, ale nejdřív bych se na to musel pořádně připravit. A to po všech stránkách.
Na druhou stranu, při bitkách na ledě musíte stát ještě na bruslích…
To je pravda, ale my hokejisti jsme zvyklí na nich stát celý život. Kdyby tak proti nám poslali na led opravdového boxera, jsme ve výhodě. On by se musel soustředit i na pohyb, my už jenom na rány, co na něj vyšleme. Zkrátka je to úplně něco jiného než v kleci.
A utrpěl jste někdy v bitce nějaké ošklivé zranění?
Hned při své první bitce v americké juniorce. To byla vážně věc. Šel jsem totiž zrovna proti klukovi, což byl tehdy druhý nejlepší bitkař v celé lize, já to ale vůbec nevěděl. Narazil jsem ho na mantinel, on mě seknul, tak jsem proti němu hned povyjel. On mi něco řekl, nerozuměl jsem co, ale já kývnul a on rázem sundal helmu i rukavice. Tak já taky a už to jelo. Bum, bum a ze mě hned stříkala krev. Druhý den ráno jsem byl samá boule. A taky bohatší asi o devět stehů.
A jak nebezpečné je, když při bitce jdete proti plexisklu na helmě soupeře?
Tam to odnášejí klouby. Dřív se helmy sundávaly, teď už to však udělat nemůžete. Když to porušíte, tak hned máte další trest. Jedině snad, že byste si helmu rozepnul, ale sundal vám ji soupeř. A vy zase jemu. Takhle by to nejspíš šlo (směje se).
