Hron o své lásce k hadům. Kolik jich už měl a jakou nejhorší chvilku mu dokázali připravit?
02.05.2022
Autor: Ondřej Huml
Tomáš Hron, milovník hadů...FOTO: se souhlasem Tomáše Hrona
Někdo sbírá mince, jiný známky, další třeba pivní tácky. A někdo chová zvířata. Takový Karlos Vémola si ve své říši postavil svou vlastní zoo, ještě mnohem početnější sbírku má však Tomáš Hron. Postojářská legenda a Čech, který bojoval ve slavné organizaci Glory. On svůj život zasvětil boji i něčemu možná ještě nebezpečnějšímu, tedy jedovatým hadům. A právě o nich se rozpovídal v rozhovoru pro kaocko.cz.
Tomáši, kde se u vás láska k hadům vlastně vzala?
Když jsem byl malý, táta doma choval želvy. Jednou jsme tak byli ve zverimexu a já tam viděl obrovskou krajtu, která mě hned nadchla. Od té doby jsem začal přemýšlet o tom, že jednou budu hady chovat. Někdy ve 12 letech mi pak rodiče pořídili užovku červenou. Začal jsem si potom studovat různou literaturu a nakonec došel až k tomu, že až mi bude 18 let, pořídím si jedovaté kousky.
Jak jste svého prvního hada pojmenoval?
Tuším, že Ferda. Ale bylo to první a poslední jméno, které jsem hadovi dal. Ještě jim nějak říkat, na to asi vážně nemám kapacitu (směje se).
Jaké jedovaté druhy jste si v osmnácti pořídil?
Nejdřív zmije růžkaté, které žijí na Balkáně. Bylo to i proto, že kdyby se nedej bože něco stalo, aby to hned neskončilo nějak tragicky... I když se tedy nedá říct, že by zrovna tyhle zmije byly jenom lehce jedovaté. Ale šel jsem do nich.
Kolik hadů nyní máte?
Tak kolem čtyřiceti.
Bylo jich někdy i víc?
Určitě, zhruba osmdesát. Jeden čas jsem toho měl fakt spoustu. Asi každý chovatel si prochází různými obdobími, ve kterých ho zajímá něco trochu jiného. Zvlášť když si o nich něco přečte. Aspoň u mě to tak vždycky bylo. Teď mě třeba nejvíc zajímají zmije z Jižní Afriky. Jsou to malé druhy, kolem 50 cm v dospělosti. V oblibě mám ale i mexické chřestýše. Teď mám pár horských druhů, které obvykle žijí ve vyšších nadmořských výškách. Tomu samozřejmě musím upravit i podmínky, v nichž žijí u mě.
Celkově to musí být finančně dost náročná záležitost…
Některé zvířata jsou nákladná, to je pravda. Většinou to ale chodí tak, že když si od chovatelů berete víc kusů, tak vám dají rozumnou cenu. Když jsem si však kupoval zmije z Etiopie, jedna mě stála dva tisíce euro. No a pak se mi stalo to, že se mi do terária dostal nějaký virus a pochcípaly mi všechny druhy v místnosti. Dohromady tak kousky za 300 tisíc korun. Možná i víc.
Jak se to přihodilo?
Tenkrát jsem je ještě krmil živými myšmi a nějaká z nich měla zřejmě vir, který se pak roznesl dál. Někteří hadi jsou na tohle bohužel hodně náchylní. Celý chov mi tak pochcípal. Zbyly mi jen oči pro pláč. Navíc jsem měl tenkrát fakt nádherné exempláře, zmije dlouhé i metr a půl. Během měsíce ale bylo všechno pryč a já musel začínat zase od nuly. K velkým zmijím už jsem se však nevrátil.
Čím krmíte teď?
Kupuji mražené myši. Ty už na sobě žádné parazity samozřejmě nemají. Nechám je vždy rozmrazit a pak je dávám do terárka.
Necháváte hady krmit i někoho jiného, nebo to radši děláte jen vy sám?
Krmím je sám. Není to nic časově náročného. Zvlášť když někteří hadi drží půst i několik měsíců. Když jsem ale dlouho pryč, znám jednoho chovatele, který vždycky přijde a nakrmí mi je.
Kde všechny vaše miláčky vlastně skladujete?
Naštěstí máme velký dům. Mám tu svůj gym a táta zase restauraci. V jedné místnosti pak chová svoje ještěrky, v jiné já zase svoje hady.
Co návštěvy? Je hodně lidí zvědavých na sbírku, co máte?
Jasně, občas se přijde někdo podívat. Kámoši, co ke mně chodí trénovat, tu místnost už samozřejmě dobře znají. Zase ale nemám potřebu se hady nějak chlubit nebo je před někým vystavovat, to určitě ne. Chovám je pro mou vlastní potřebu, protože je mám zkrátka rád. Navíc hadi jsou dost plaší, takže nechtějí, aby je někdo moc rušil. Já to respektuji a bavím se s nimi v klídku jen já sám (směje se).
A byl někdo, kdo kvůli hadům návštěvu raději odmítl?
Taky, já ale hady nemám přímo u mě v bytě. Mám je v uzamčené místnosti, tudíž se nikdo nemusí bát, že ho u mě něco kousne. Jeden kámoš se chtěl na ně ale hrozně podívat. Ukázal jsem mu tedy jednoho a on dostal takový šok, že ihned utekl pryč. Vtip byl v tom, že ten had byl plyšový (směje se).
Jak na hady reagovaly vaše partnerky?
Já myslím, že dobře. Kdo má o mě zájem, musí mě chtít i s mými hady. Jednoho jsem měl ale v terárku doma a partnerka se ho nejdřív trochu bála. Pak už ne, i tak jsem ho dal ale radši pryč.
Musíte mít na chov hadů nějaké speciální povolení?
Musíte mít povolení na chov nebezpečných zvířat. Vydává ho Státní veterinární správa, která k vám jednou za rok přijde na kontrolu. Ujistí se, že je chováte v dobrých podmínkách a že je máte patřičně zabezpečené. Zajistit tyhle věci zase není až tak složité, v dnešní době ale chová spousta lidí hady načerno. Když máte jeden kousek, tak to asi až takový problém není. Když jich máte víc, tak už ano. V takovém případě je třeba to ohlásit a hlavně zajistit, aby bylo všechno v pohodě. To povolení pak samo o sobě stojí jen nějakých tisíc korun za rok. To určitě není nijak dramatický poplatek.
Třeba se sousedy tak problém nikdy nebyl?
No, přiznám se, že dřív jsem bydlel v paneláku a jednou mi něco trochu uteklo (směje se). Ani jsem to veřejně zatím nikde neventiloval. Sklář mi zkrátka udělal špatně terárko, pokazil větrání a já tam choval kobru egyptskou. No a ta kobra mi zdrhla. V paneláku… Došlo k tomu nějakých dvacet let zpátky a volala mi to tenkrát ségra, se kterou jsem tehdy ještě bydlel. Myslel jsem, že si dělá srandu, ale pak jsem přijel z tréninku domů a had vážně nikde. Musím říct, že mě tenkrát polil smrtelný pot. Prohledal jsem úplně celý byt a kobra pořád nebyla k nalezení. Pak jsem ale zaslechl nějaký zvuk v koupelně. Tak jsem proboural vánu i záchod a nakonec ji našel svinutou ve stoupačkách. Musím říct, že psychicky jsem byl z toho tenkrát hotový. Rukama jsem šmátral pod vanou a říkal si, ať to klidně kousne mě, hlavně ať se nikomu jinému nic nestane. Nakonec to dobře dopadlo. Ale ne všechno. Ten had se tam totiž zamotal tak nešťastně, že jsme ho museli zabít.
Hlavně že neutekl mimo byt…
To naštěstí ne. To se nikdy nestalo.
A kousl vás had někdy?
To zase jo. Jednou mě kousl chřestýšovec, ale to se stalo hrozně dávno. Ani jsem to tehdy vlastně nijak neřešil, jen jsem měl dost nateklý a černý prst. Podruhé mě ale rafnul korovec a to už bylo horší. Ruka mě celý týden bolela. Měl jsem ji hrozně oteklou, ale chodil jsem na lokální kryo, které mi fakt moc pomohlo. Až doktoři koukali, jak rychle jsem se zvládnul dát zase dohromady.
Existuje ještě nějaký vysněný had, jehož nemáte a plánujete si ho pořídit?
Teď asi ne. I když tedy jeden takový by asi byl. Žije v Thajsku, je to bungarovec s červenou hlavou. Ale mít takového hada na chov je strašně náročné, toho bych se asi nikdy neodvážil.
A je nějaké číslo, na kterém plánujete vaši sbírku ukončit?
Na to nejde odpovědět. Je to jako s pivem. Někdy jich máte víc, někdy méně (směje se). Záleží na chovatelské chuti. A samozřejmě na tom, jak moc jste limitován prostorem.