Kluk, který se rozhodl stát bojovníkem. Občas slyší, že je snílek. Ale...
10.02.2021
Autor: Tomáš Svoboda
Forma v projektu I Am Fighter...ZDROJ: I Am Fighter
Doba není ideální pro budování sportovní kariéry, ale pokud máte v hlavě srovnané vše ve správných řádcích, na snech se nic nemění. Jen upravíte datum v kalendáři. S tímto faktem nyní staví svůj MMA progres dvaadvacetiletý Vilém Cao. Osm let se věnuje bojovým sportům, za sebou má téměř padesát zápasů v boxu, thajském boxu, grapplingu a MMA. Před pár měsíci byl součástí sportovní show I Am Fighter, poté zasáhl covid-19 a vše se v Česku mžikem změnilo. Jeho svět není výjimkou.
„Během show se nic extra velkého nezměnilo, jak to skončilo, začala doba covidová, pak se toho změnilo docela dost, začali jsme prožívat svět jinak. Kdyby nepřišel covid, tak bych mohl dál zápasit a popularita mohla zůstat, růst, ale o to nejde, chci se teď věnovat amatérské cestě a být dobrým bojovníkem. Chci se zlepšovat ve všech aspektech boje, neztrácet se v situacích a porážet nejlepší,“ má jasno Cao, který studuje na vysoké škole ekonomické. Vedle toho je koučem, sportem vydělává na sport.
Ten je jeho osudovou nití, ta se vine jeho životem. Před bojovými sporty hrál fotbal. „Když to můžete přihrát, přihrajete to, ale tohle je v bojových sportech k ničemu,“ vzpomíná s úsměvem na časy s míčem. Teď ho provází boxerské rukavice, MMA rukavice, chrániče, helma na hlavu a další propriety, tohle smíšená bojová umění vyžadují.
Na cestě bojovníka ho nyní vede trenér Ondřej Bubák Skalník, sám úspěšný zápasník, který má za sebou 20 profesionálních bitev a slavil úspěchy v zahraničí. Stal se šampionem organizace UKFC a šampionem organizace Aggrelin.
„Pro mě je nejdůležitější lidská stránka, potřebuji si s trenérem rozumět, potřebuji vědět, že je fajn člověk a samozřejmě vím, že je dobrý fighter, takže oboje splňuje perfektně. Pře zápasem se o mě dokáže postarat jako o miminko,“ vzpomíná Cao, který ví, že základem je kvalitní a pravidelný trénink. Svoji roli hraje také souznění v gymu, které dokáže výrazně ovlivnit náladu.
„Baví mě si sednout po tréninku a pobavit se, vše probrat. Nechci chodit do kolektivu, kde budou nasraní borci na sebe koukat. Tvrdě zatrénujeme, zaspárujeme, ale máme se rádi a všechno je kolem jinak pohoda, dobrá atmosféra, pak se můžeme posouvat,“ je přesvědčený sportovec, který nepodlehl mámení statusu profesionála, který by si mohl prohlížet na Sherdogu. On se chce vyzápasit mezi amatéry, odstranit chyby a vybrousit styl. Až poté by chtěl přejít do vod, kde se za zápasy platí.
„Chci se vyzápasit v amatérech, letos bych chtěl 10 až 15 zápasů. Chtěl bych si dát nějaký zápas v Polsku, republiku a rád bych vyhrál nějaké grapplingové závody. Primárně se zaměřuji na MMA, ale vím, že se potřebuji rozvíjet komplexně a sbírat zkušenosti. Mezi amatéry bych chtěl dva roky zápasit, dát si 20 až 30 zápasů a potom se teprve přesunout do profi,“ má Cao plán, který zní rozumně, otázkou je, jak mu bude nápomocná zdravotní situace v Česku. Nyní jsou amatérské zápasy u ledu.
Rozhodování amatéři vs. profesionálové. Kdo vstoupí do druhého světa, jsou na něj kladeny tvrdší podmínky. „Podle mě to je rychlá cesta do pekla, člověk může rychle vyletět, ale také může rychle shořet. Přijde mi, že hodně kluků jde k profíkům, protože vidí Oktagon, chtějí být rychle slavní, ale zapomínají na to, že za rok nemůže být člověk tak dobrý jako někdo, kdo to dělá šest let. Je lepší se vyzápasit, to chci já. Teď sice nejsou zápasy, ale beru to tak, že mám čas se posouvat, rozvíjet se,“ nepanikaří Cao který nyní studuje na inženýra.
Z poloviny Čech, z poloviny Vietnamec. Rodina je pro něj zásadní. „Táta je spokojený, ten mě hodně podporuje, mamka by chtěla, abych MMA nedělal, ale taky mně fandí. Když vyhrávám, je v pohodě, ale nechce prožívat porážky,“ usmívá se Cao, který jede ve sportu na full time. Přes týden sport a škola. „O víkendu se věnuji kamarádům a rodině, chtěl bych se naučit stříhat videa, ty bych rád potom využil ve sportu, k propagaci. Osobně mě sociální sítě nebaví až tak moc, radši bych jen trénoval, ale uvědomuji si, že tohle je jeden z nástrojů, který může do budoucna prodávat zápasy, vydělávat peníze, může přilákat sponzory. Jde o investici do budoucna,“ uvědomuje si Cao realitu jedenadvacátého století.
Trénovat musí teď, aby byl v budoucnu lepší, jenže dnešní cirkus okolo bojových sportů není jen o propoceném triku a občasných monoklech. Dnešní sport je větším koláčem, který vyžaduje obsáhlejší zápřah. Kdo chce přejít k profesionálům, musí mít také hlavu.
„Dělám bojové sporty od 14 let a člověka to učí i hierarchii ve společnosti. V gymu to bylo vždycky tak, že nejlepší se ctí, ten mi to může vždycky vrátit, když bude chtít. Dřina, odhodlání, vytrvalost, cíle, ambice, a hlavně disciplína i do života. Když to jde ve sportu, jde to i v životě, je to jen na mně,“ je přesvědčený Cao, který do Prahy přišel z Olomouce. Jelikož nedostal vše na zlatém podnosu, váží si úspěchů, postupných krůčků, které postupně zapadají do jeho životní mozaiky.
„Vždycky jsem měl nějaké sny, třeba abych se živil sportem, abych mohl chodit na vysokou školu. Rodiče neměli moc peněz, z Olomouce do Prahy jsem přišel skoro z holou pr.... Musel jsem si zaplatit bydlení a vše okolo. Sny mám v hlavě, pokud jsem je někomu řekl, cítil jsem, že mi nevěří, vnímal jsem posměšky. Často jsem slyšel, že jsem snílek, ale když postupně člověk začne přetvářet části v realitu, lidi trochu zbystří. Mám rodinu, která mi věří a věřím, že takhle to je i u trenéra. Věřím tomu, ale nepotřebuji to někde křičet do světa každý den,“ nesnaží se lítat ve vzdušných zámcích Cao, který má velký sen, cíl, o kterém nemluví. Jen ho naťukne, podstatné je, že ho má v hlavě, tam ho má uložený jako motor, který ho žene vpřed.
Kde by chtěl být za pět let? „Chtěl bych se dostat do UFC, to je můj největší cíl. Nejvíce se mi ale líbí ONE FC, je to Asie, asi proto, že jsem poloviční Vietnamec. ONE FC a UFC, tam mě to táhne,“ zasní se Cao.
Za pár let pozná, jak blízko, případně daleko je tomuto přání. Do té doby musí makat, pokud poleví, sen se vzdálí. A kdo zaváhá vícekrát, jednou dojde do kritického bodu, kdy už nebude čas na plnění snů, rozplynou se nadobro. Kdo sní, žije. A Cao žije!
