Na fotbale se muselo moc běhat, hokej byl drahý, proč nezkusit MMA

I takto se dá skočit do bojových sportů. Vážení přátelé, dovolte mi se s vámi podělit o naprosto neuvěřitelnou zkušenost. Před několika dny jsem obdržel následující email:

Vážený pane Bartáku,

jmenuji se Mamir Tahini. Ano Mamir! Jako ta vaše zkratka z posledního blogu. Middle Aged Man In Rashguard. Právě toto jméno patří mezi jeden z mých mnoha problémů. Preferoval bych nějaké pěkné české, ale maminka říká, že je to památka na otce, kterého potkala na studijním pobytu v Anglii. Po příjezdu si prý pochvalovala, jak kosmopolitní země to je.

Nechápu to. Znala ho jen pár dní a pak se vypařil. Já ho neviděl vůbec, přesto musím kvůli němu trpět! Těch posměšků, kolik jsem si vyslechl, to si nedokážete představit.

Stejně si myslím, že si ho otec vymyslel. Viděl výlohu s bio produkty a na otázku, jak se jmenuje, řekl první věc, co mu padlo do oka. Tahini. I když kdo ví, možná mu křivdím, třeba tam u nich je to stejně normální jako Novák.

Je mi 38 let, dělám v IT. Sedavé zaměstnání se celkem pěkně podepsalo na mé postavě a kondici. Přispívá k tomu i přítelkyně. Hodná holka, skvěle vaří a já těm jejím výtvorům prostě nedokážu odolat. Můj život je zcela stereotypní honbou za výdělkem. Občas se opiju s kamarády, ale jinak se většinu času cítím ztracený a frustrovaný. A do toho ta moje … Ještě, že existuje můj milovaný World of tanks a The game of thrones.

Zřejmě bych vám tohle nikdy nepsal, nebýt té prapodivné náhody, která mě přivedla do Paláce knih Luxor. Moc nečtu. Když už po nějaké knize sáhnu, koupím si ji přes internet. V knihkupectví jsem si tím pádem připadal jako princ Drsoň. Kam jsem se to sakra dostal?

Za to, že jsem do něj vstoupil, vděčím sestře. Ještě jsem jí za to ani nepoděkoval, protože to beru jako znamení z hůry.

Když jsem vyjel po schodech do prvního patra a zamířil do dětského oddělení, synovci pro knížku, říkal jsem si, co se tady asi bude dít? O tom, že jde o křest vaší knihy Život v kleci, jsem nevěděl. Popravdě ani o MMA.

Židle rozestavěné jako v kině. Kamery, mikrofony. Nějaká velká sláva, napadlo mě. Dál jsem se o to nezajímal. Zvlášť, když jsem si všiml dvou stařenek sedících naproti pódiu. Netušil jsem, že máte tak staré fanynky. Spíš bych hádal, že čekají na Helenu Vondráčkovou než na vás.

Než jsem knihu pro synovce našel, bylo knihkupectví narvané. Babky zmizely v davu, jejich místo zabrali chlapi plní testosteronu, přes které jsem se chtěl protlačit k východu. Dostal jsem se na úroveň kavárny a dál už to nešlo. Uvízl jsem jako náklaďák na D1. Nikdo si mě nevšímal, nikdo mě nevnímal. Nikdo se nehnul. Stál jsem v odstavném pruhu a byl nucen poslouchat.

Přiznávám, nijak zvlášť mě to nezajímalo. Ta cizí slova jako MMA, oktagon, grappling, Brazilské jiu-jitsu mě mátla. Říkal jsem si, zda nejde o sympozium lékařů nebo vědců a oni se nebaví o vzácných nemocech. Třeba takové RNC by mohla být pěkně zákeřné onemocnění.

Proč ale v každé druhé větě používají slovo sport? Že by tím trpěli především sportovci?

Nakonec jsem usoudil, že by skutečně mohlo jít o nějaký, mně neznámý, sport. Zvlášť když jeden z hostů projevil přání, aby se MMA zařadilo mezi tři nejpopulárnější v Česku.

Uvědomil jsem si, že v mém případě by mohlo být dokonce číslo jedna. Na fotbale se muselo moc běhat, což mě nebavilo. Hokej byl pro nás příliš drahý, tak proč na stará kolena nezkusit MMA? Sice jsem ještě pořádně nevěděl, co ta tři písmena znamenají, ale z nějakého důvodu mi byla sympatická.

Knížku Život v kleci jsem si koupil. Bál jsem se, že mě bez ní nepustí ven. V rohu kavárny totiž posedával podivný muž a všechny bedlivě sledoval. Zřejmě šéf prodeje. Podepsat jsem si jí však nenechal. Ti potetovaní svalovci mě trochu znervózňovali. Netroufl jsem si se mezi ně cpát. Navíc jsem netušil, kdo je vlastně autor. Sedělo vás tam nějak moc. Na obálce uprostřed Zdeněk Troška a místo fotky uvnitř máte pantofle. Ty ani jeden z vás neměl.