Prožil si šílenosti. Tohle chtělo koule, popsal český boxer životní zážitek z MS
17. 11. 2021
Autor: Libor Kalous
Na měsíc v Srbsku Maxim Schejbal nikdy nezapomene...FOTO: se souhlasem Maxima Schejbala
Zbyl sám. Taková byla bilance české boxerské reprezentace na mistrovství světa, které se konalo před pár týdny v Bělehradě. Z vyslané výpravy většina neprošla testy na covid-19. Na šampionátu zůstal jen Maxim Schejbal. Nakonec jeden statečný. Ten se utkal s japonským soupeřem Renem Umemurou a prohrál. Do teď nic neobvyklého v tomto světě. Jenže! Teď si přečtěte příběh, který dvacetiletý český reprezentant v Srbsku zažil. „Bylo to šílený, šílený a šílený. Prožil jsem si tam šílenosti,“ takto začal Schejbal vyprávět pro kaocko.cz příběh. Měsíc strávil mimo domov.
Maxime, na mistrovství světa jste docela osiřel, co se stalo?
Před turnajem za námi přišel trenér Vasil Larionov, že máme průšvih, že kolem nás lítá koronavirus, že on je také pozitivní, takže musel odjet domů. My jsme si udělali testy a byli jsme negativní. Z Čech měl přijet za námi nový trenér, ale ten měl také podobné potíže. Za dva dny bylo dvěma klukům blbě, takže jsme si zase udělali testy a dva byli pozitivní. Ti odjeli domů. My jsme pak šli ještě na PCR testy. Se mnou Petr Novák a Kamil Černý. Petr byl pozitivní, ten odjel domů hned do izolace. Kamilovi přišel poté také pozitivní výsledek. Zůstal jsem tedy sám. Bylo mi řečeno, že pojedu domů, případně si to tam musím sám nějak zařídit. Řekl jsem, že se o sebe postarám, že aspoň zažiju dobrodružství. Dostal jsem papíry, peníze, adresu a vyrazil jsem ze soustředění do dějiště šampionátu. A bylo to šílený.
Tak dost netradiční už byly dny před turnajem, ne?
Bylo to šílený. Čtrnáct dní jsme byli na soustředění v jednom hotelu v Bělehradu, ten byl asi deset kilometrů od dějiště mistroství světa. Tam jsem se musel dostat, což znamenalo také změnu hotelu. Celkem jsem byl 16 dní na soustředění a pak jsem si ještě přidal dalších 16 dní sám.
Staral se o vás někdo?
Byl jsem tam úplně sám, jeden Slovák mi byl jen v rohu při zápase, takže asi devět minut.
Co jste si říkal, potřebujete trénovat, mít servis, soustředit se, plnit požadavky organizátorů…
Popravdě jsem tam prožíval dobrodružství. Měl se o mě starat ten Slovák, ale jak tam lítal koronavirus, tak jsem s nimi nemohl trénovat. Já byl na jiném hotelu, nebyli jsme vůbec v kontaktu. Navíc když jsem prohrál zápas, zůstal jsem ještě týden na turnaji sám.
Proč?
Tohle už byla moje iniciativa, celé mistrovství světa bylo zaplacený, tak jsem tam zůstal, koukal jsem na zápasy a trénoval jsem, využil jsem to jako přípravný kemp.
Takže nakonec to docela šlo, ne?
Jak se to vezme, největší dobrodružství jsem ještě neřekl. Když jsem se přijel nahlásit na turnaj, šel jsem si udělat akreditaci, ale organizátoři mi řekli, že mě nemají v systému. Byl jsem tam sám a vše začalo, hodně lidí navíc nemluvilo anglicky, někoho jsem nakonec našel, ten to překládal do srbštiny. Pořád jsem ale nebyl v systému. Oni uznali, že je chyba na jejich straně, ale musel jsem si najít kompetentní osobu, která mi zařídí akreditaci. Po třech hodinách jsem uspěl, pak jsem čekal další tři hodiny. Pak za mnou přišli, že nejsem jediný, kdo má tento problém a poslali mě pozdě večer na hotel.
A tam se dělo co?
Hotel jsem měl zaplacený, ale na recepci mi řekli, že nejsem v systému, že nemají mé jméno v rezervacích. Řekl jsem jim, že jsem ubytování platil, ukázal jsem ji stvrzenku. Čekal jsem asi do půlnoci, pak mě pustili na pokoj. Vyspal jsem se a jel jsem zase na registraci. Po dvou hodinách jsem uspěl. Jenže…
Co zase?
Nebyl jsem v AIBA systému, opět jejich problém. K tomu já neměl AIBA registraci, což byl už zase můj problém. Musel jsem zajet do města, udělal jsem si fotku, sepsal jsem papíry, formuláře. Vše jsem odevzdal a bylo to v pohodě.
Zbývaly tři dny do zápasu, takže trochu klidu na trénink a srovnání hlavy?
Dal jsem se do kupy. V den zápasu jsem šel na vážení, aby toho nebylo málo, řekli mi, že ztratili moji registračku, takže nemůžu boxovat. Prostě ji neměli. Takže jsem asi dvě hodiny čekal, uznali svoji chybu, nakonec bylo všechno zařízený. Jel jsem na hotel, odpoledne jsem se vrátil na halu, kde jsem se setkal s trenérem Slováků a šli jsme do zápasu. Šel jsem se soupeřem, který hodně lítal, dal mi asi čtyři hlavičky a ve druhém kole mi to rozhodčí zastavil kvůli krvácející ráně. Tohle bylo moje šílený mistrovství světa v kostce.
Takže měsíc v Srbsku kvůli necelým dvěma kolům…
Přesně tak. Tohle byl můj největší životní zážitek. Aby toho nebylo málo, když jsem letěl domů, vytáhli nás z letadla, že nikam neletíme, let by zrušen, omluvili se a dostali jsme hotel. Dostal jsem let na druhý den v jednu ráno, což bylo o 28 hodin později. Hotel byl nádherný, ale nezaplatili nám dopravu, takže jsme řešili ještě taxíka, hotel byl asi 25 kilometrů daleko.
Byl jste rád, že jste se dostal domů?
Popravdě už jo. Po zápase jsem si to už užíval, měl jsem zaplacený hotel, chodil jsem po městě, našel jsem si tam kámoše, ale měsíc je dost, bylo to dlouhý.
Jak reagovala Česká boxerská asociace na tohle dobrodružství?
Klobouk dolů, že mě tam nechali, tohle chce fakt koule. Oni nám poslali trenéra, ale ten byl taky nakonec pozitivní na covid, takže šílenost. Klobouk dolů, že to zařídili aspoň takto, že jsem se mohl zúčastnit turnaje. Nemám jim nic za zlé. Mohl jsem jet domů, případně tam zůstat. Já chtěl zůstat. Byla to obrovská životní zkušenost. Byl jsem stále v kontaktu s prezidentem asociace Svatoplukem Žáčkem, ten mi řekl, že to chce koule, ať se držím.
Mistrovství světa máte za sebou, co plánujete dál?
Můj největší cíl je olympiáda za tři roky v Paříži. Potom bych chtěl do profi. Canelo je můj vzor, chtěl bych jít touhle cestou, ale je mi jen dvacet, chci zůstat v amatérech, chci se vyboxovat. Je brzo se cpát do profíků, navíc si myslím, že box zažívá renezanci. Věřím, že se box zase rozjede. Chtěl bych medaili z olympiády, rád bych se zapsal do české historie. Český amatérský box už potřebuje nějaký úspěch.