Rozpáral jsem ho pod nosem, on mi zase zlomil nos, vzpomíná Jágrův bodyguard. S Vémolou boxovat nehodlá
23.06.2021
Autor: Ondřej Huml
Jaromír Jágr a Jiří Šlégr, bývalí parťáci z reprezentace.FOTO: Rytíři Kladno/se souhlasem Jiřího Šlégra. Koláž kaocko.cz
Spolu s Jaromírem Jágrem je jediným českým hokejistou, který patří do prestižního Triple Gold Clubu, tedy společenství hráčů, co vyhráli olympijské hry, mistrovství světa i slavný Stanley Cup. Čerstvý padesátník Jiří Šlégr, jenž je v současnosti členem Rady České televize, však neplatil jen za skvělého obránce, ale také někoho, kdo v případě potřeby nikdy neváhal se pobít za své parťáky. Jaký je jeho vztah k bojovým sportům a co smýšlí o českém Terminátorovi, který ho nedávno pozval do své Karlos Show?
Jak jste si to u Karlose užil?
Bylo to úplně v pohodě. Sešli jsme se tenkrát u něj hned dva hokejisti, kromě mě i Jarda Bednář, a vládla tam pohodová atmosféra. Myslím, že bylo na co vzpomínat a na co koukat.
Překvapilo vás, jak zábavný společník dokáže Terminátor být?
Já jsem ho předtím skoro vůbec neznal, takže určitě jsem tam šel s očekáváním, jaké to bude. Karlos ale potvrdil, že je to hrozně milý chlapík, s nímž se dá bavit o čemkoli.
Musel vás k účasti trochu přemlouvat?
Ani ne. Téměř hned jsme se domluvili.
Co vůbec vy a bojové sporty? Jaký k nim máte vztah?
Když se vrátím do 90. let a mých začátků v NHL, vzpomínám si, jak všichni kluci z Evropy měli klasické Jofa helmy s plexi, zatímco Kanaďani ty jejich Cécémka, v nichž působili hrozně tvrdě. V tu chvíli jsem pochopil, že v NHL to nebude jen o hokeji, ale že se za svůj mančaft budu muset občas poprat. Jofa helmu jsem tak hodil do kouta, vzal si tu jejich CCM a začal se hned poohlížet, kdy bych mohl dostat první lekce boxu. Bylo mi jasné, že se na střet s nimi musím dobře nachystat. Přes léto jsem trénoval box s kluky v Ústí, potom ve Vancouveru i s olympijským medailistou. Ty bitky na ledě jsou ale samozřejmě úplně jiné, než mají pánové v ringu nebo v klecích. Zatímco oni tam stojí pevně na svých nohou, na ledě se u toho ještě musíte držet na bruslích, díky čemuž to je dost specifická záležitost. Ale i když to tak možná může vypadat, tak já zastáncem rvaček určitě nejsem. Ve svém soukromí jsem spíš mírumilovný člověk. Nicméně úspěchy českých kluků v bojových sportech samozřejmě sleduji a jsem za ně moc rád. Vždycky mám radost, když v jakémkoli sportu vyrůstají v Česku kluci, co v něm dokáží konkurovat světu.
Měl jste v NHL nějakého oblíbeného soka, s nímž jste se často bil a vítězil nad ním?
Asi nejvíc rvaček jsem měl s Tiem Domim, což byl hodně uznávaný bitkař celé NHL. Vůbec poprvé jsem se s ním popral, když on hrál za Winnipeg a já se už poněkolikáté vracel z farmy zpátky do Vancouveru. Říkal jsem si, co bych měl asi ještě udělat, abych už v mužstvu zůstal a všem ukázal, že do NHL prostě patřím. A napadlo mě, že se zkusím poprat. Počkal jsem si tedy na chvíli, kdy soupeř najel do našeho brankáře a pak rázem shodil rukavice a šel jsem s ním do bitky. No a až po zápase mi řekli, že proti mně stál právě Domi, jeden z nejlepších rváčů soutěže. Dopadlo to tenkrát remízou. Rozpáral jsem ho pod nosem a udělal mu nějaké štychy v obličeji, on mi zase zlomil nos. Od té doby jsme se ale porvali snad pokaždé, co jsme hráli proti sobě. Celkem snad čtyřikrát nebo pětkrát. Mimo led jsme byli ovšem kamarádi.
V národním mužstvu jste vždycky platil za ochránce Jaromíra Jágra. Vážil si vás on sám o to víc?
Máte pravdu, že mě takhle lidi vždycky brali, byť já se to snažím trochu urovnávat na pravou míru. Na ledě bych se zastal kohokoliv, nejenom Jardy. U něj byl ale každý zákrok soupeře vidět rovnou dvakrát, protože ho každý bedlivě sledoval. Je jasné, že jsem se ho snažil zastat pokaždé, když mu chtěl někdo ublížit. Tak to bylo v pořádku. Ale věřím, že si mě Jarda váží hlavně proto, jaký jsem člověk. Nejen kvůli tomu, že jsem se za něj párkrát popral.
Byl nějaký spoluhráč, který vaší přítomnosti na ledě trochu zneužíval a soupeře vyloženě provokoval?
To asi ne. Na nikoho takového si aspoň nevzpomínám.
Mají to aktéři bojových sportů jednodušší v tom, že se perou sami za sebe, zatímco vy jste se často bil za celý tým?
Řekl bych to asi tak, že záleží na nastavení v hlavě. Každý kolektivní sport je ale těžší v tom, že v něm musí všichni jít jen jedním směrem, jinak v něm na velký úspěch nikdy nedosáhnete. Kdežto ve sportu individuálním vám stačí spoléhat se pouze sám na sebe. V tom je to asi jednodušší, to je pravda. Na druhou stranu celý národ vždycky vyblázní víc úspěch skupiny než jednotlivce. U něj smeknou klobouk, jaký je to borec, ale do ulicích ho slavit asi nepůjdou. Aspoň tak to vidím já.
Konkrétně třeba MMA teď zažívá v Česku velký boom. Kdyby tomu tak bylo v letech, kdy jste s hokejem začínal, váhal byste, který sport si vybrat?
Určitě ne. Já jsem vždycky miloval hlavně hokej. A i když mě veřejnost vždycky měla za rváče, já se za něj nikdy nepovažoval. O bojových sportech bych tak nejspíš nikdy nepřemýšlel.
Neřekl bych ani tak za rváče, jako za nejsilnějšího hráče týmu. Kolik času v posilovně jste během kariéry trávil?
Já tam byl furt. Mě to hrozně bavilo, vyplavil se tam ze mě adrenalin a psychicky jsem si tím hrozně odpočinul. S posilováním jsem začal v nějakých 15 letech a propadl jsem tomu natolik, že se tomu věnuji de facto dodnes. Ještě do loňského roku, kdy byly posilovny zavřené, jsem chodil cvičit celkem pravidelně.
Jaký cvik jste měl nejraději?
Že bych měl jeden vyloženě oblíbený, tak to asi ne. Celý život jsem dělal hlavně takový svůj kruhový trénink, abych se u toho i zadýchal a mé svaly dostaly ten potřebný náboj. To mě vždycky hodně bavilo.
Kolik kliků jste byl schopen udělat ve své největší formě?
To nevím, ale vzpomínám si na příhodu z Omsku, kdy jsem uklikoval hned čtyři spoluhráče najednou. Oni se střídali mezi sebou, dokud mohli, já klikoval pořád. A zvítězil jsem nad nimi.
Byl jste se v zámoří někdy podívat na turnaj UFC?
To štěstí jsem neměl. Já těm klukům vážně hodně fandím a obdivuji je, ale zase nejsem takový, že bych tenhle sport musel vidět naživo. Na druhou stranu, kdyby nastala chvíle, že by o pás šampióna UFC bojoval někdo z Čechů, tak na to bych se asi podíval rád.
Hodně blízko je tomu Jiří Denisa Procházka, který v nejslavnější organizaci světa UFC vyřídil už dva hodně silné protivníky. Sledujete jeho úspěchy?
To samozřejmě ano. Obecně se snažím vnímat úspěchy všech českých sportovců. Ale musím říct, že mám v Americe pár kamarádů, kteří speciálně MMA sledují hodně a ti už se mě na Denisu ptali. Jeho výkony tam všechny hrozně mile překvapily. Tak jsem jim hned říkal, že tohle je jen začátek!
Vyskytly se názory, že by Procházka mohl být žhavým aspirantem na českého Sportovce roku. Je podle vás zdejší prostředí už připraveno na to, aby tak prestižní anketu vyhrál právě borec z MMA?
To je dobrá otázka. Ale těžko to lze posoudit, protože ten sport je u nás poměrně nový a každý na něj nahlíží trochu jinak. I u mě vidíte, že byť mám nějakou historii, tak jsem ke sledování MMA poněkud zdrženlivý. Zároveň mám ale k tomu sportu obrovský respekt. A ano, dovedu si představit, že když je v něm někdo fakt dobrý, tak by se u nás mohl klidně stát Sportovcem roku. Za mě říkám, že já s tím problém nemám. Ale je to složité, protože těch sportů je hrozně moc.
A kdyby vás třeba Karlos nebo Denisa požádali, abyste šel s nimi do sparingu, co byste jim na to řekl?
Když jsem se z té Karlosovy show vrátil, tak první, co mi doma manželka řekla, bylo asi tohle: „Doufám, že tě teď nenapadne taková blbost, abys s tím Karlosem šel ještě někam boxovat… (směje se). Můžu vás i ji ujistit, že to bych rozhodně neudělal. Ze sportování mám dost špatnou páteř, proto ani nejezdím s dětmi na tobogánu. Kdybych se s někým rozhodl jít do sparingu, stačil by jeden špatný pohyb a mohl bych klidně skončit na vozíku, což bych tedy vážně nechtěl.
A ani to na vás Karlos nezkoušel?
Naštěstí ho to ani nenapadlo.