Šikana! Českého zpěváka zachránil thajský box. S agresorem je ochoten se i poprat
25.05.2021
Autor: Milan Švec
Václav Noid Bárta v tréninku.FOTO: Radek Cihla
Zpěvák, herec a také nadšený thajský boxer, který se věnuje tomuto bojovému sportu s přestávkami už od svých devatenácti let. Čtyřicetiletému Václavu „Noidovi“ Bártovi se dříve říkalo - jen ten od Lucie Bílé. Postupem let se vypracoval v našeho předního zpěváka, který se zhostil i hlavní role Ježíše v populárním rockovém muzikálu Jesus Christ Superstar. A to je mezi hudebníky nejvyšší meta a splněný sen. Ještě před covidovou pandemií chodil třikrát týdně na thajský box do legendárního pražského Hanuman Gymu, aby „nasál“ umění boje, kterému propadl. Od dětství miluje adrenalin, rodinu, zvířata, thajský box, nesnáší šikanu a je ochoten se kvůli ní s agresorem i poprat.
Celý národ zasáhla covidová pandemie. Nejvíc se to dotklo divadel, koncertů. Jak jste prožíval dobu, kdy se nic nesmělo?
Předělal jsem celý barák. A to doslova. Začal jsem zahradou. Zima mě ale zahnala do tepla. Když už jsem byl rozjetej, tak jsem pokračoval uvnitř. Makám, makám a najednou zjišťuji, že je dům jiný – nový. (směje se) Vše je zdokumentováno na mém facebooku Kutil Venciš.
Měl jste čas i na sport?
Na ten jsem si vždycky udělal čas. V první vlně pandemie jsem si koupil posilovací stroj multipress, který mám ale venku. Třikrát v týdnu jsem ho „přepadl“ a vyřádil se na něm. Přece jenom stát v té zimě a jen se na něj dívat, nebylo zrovna příjemné. (culí se)
A co thajský box, který byl spjat s vašim životem?
Přiznávám, tak ten jsem trochu zradil. Byl jsem naposledy na tréninku minulý rok v létě. Ne, že bych nechtěl. Ale před rokem jsem si utrhl obě ramena, tak je mám v pytli a dodneška nemůžu pořádně boxovat. Strašně to bolí! Bojím se, jestli už jsem nadobro s thajským boxem neskončil! Hrozně mě to baví, mám to rád, ale bohužel se nedá trénovat něco, co v těle nefunguje. Dám tři rány a dál mě bolest nepustí. Když mám být upřímný, na operaci se mi nechce.
Veřejnost vás několikrát viděla s bojovníkem MMA Karlosem Vémolou. Spekulovalo se, jestli vás nebude připravovat na zápas v kleci? Nebo s ním snad připravujete jeho novou nástupovku?
Nová nástupovka by u Karlose asi neprošla. (smích) Ale on jí má výbornou! Terminator Theme Song se k němu hodí a je to velice příjemná muzika! S Karlosem jsme kamarádi. Musím říct, že si rozumíme a něco spolu připravujeme. Snad toho moc neprozradím, když řeknu, že mu natáčím video – reklamu na jeho nový e-shop s oblečením. Snad ho jako režisér nezklamu. (směje se)
Youtubeři, zpěváci, ale i herci se po celém světě utkávají v soubojích, ať už boxerských, nebo dokonce v zápasech v kleci. Myslíte, že je to pro bojové sporty dobře?
Je mi to jedno. Každý si může dělat, co chce! A pokud to přivede víc pozornosti k bojovým sportům, tak je to fajn. Pokud jsou youtubeři smíření s tím, že je budou hejtovat opravdoví bojovníci, kteří si prošli nějakým vývojem… Tak ať si každý žije život, jaký ho naplňuje a chce žít!
Vy byste na nabídku zápasit kývl?
Neudělal bych to. Nabídky na stole už nějaké byly. Měl jsem dokonce zápasit na druhém galavečeru GIBU Fight Night. Na jejich prvním večeru bojoval Dan Landa. Jenže já jsem opravdu ten čas připravit se na takový důležitý zápas před narvanými ochozy neměl! Musel bych se nejméně tři měsíce intenzivně thajským boxem zabývat. Tvrdě makat, dvakrát denně. To prostě nešlo. Točím videoklipy, reklamy, desky, hrál jsem a snad zase brzy budu v muzikálech.
Ale přece jenom byste mohl dostat dobrý honorář a všechny vaše aktivity na chvíli přerušit…
Když bych měl mít zápas, tak jedině amatérský, někde v tělocvičně. Přes držku můžu dostat kdekoliv. Čím méně lidí to uvidí, tím pro mě lépe. (rozesměje se)
Takže opravdový zápas jste v minulosti nikdy nevyloučil?
O souboji jsem začal přemýšlet tak před pěti šesti roky, kdy jsem viděl na sobě v thajském boxu nějaké pokroky. Nebál jsem se zápasu, klidně bych se do toho pustil. V mém případě to nebylo o strachu. Absolutně ne! Samozřejmě by bylo důležité, jak bych v souboji dopadl. Jaké by mohl mít pro mou práci zápas následky. Nesměl bych dostat moc přes hubu. (směje se)
Šel byste zápasit, nějaké rány byste musel očekávat…
U zpěváka je složitější, když se vám ohne nos na jednu stranu, nebo vyviklá zub. Má to vliv na vaši práci. To není o vizáži, že byste třeba hůř vypadal, ale o tom, že by se vám změnil hlas. Protože tóny vychází z dýchacích cest přes zuby. To by byl asi největší problém. Ale ani toho bych se nebál. Kdybych se ale tenkrát už opravdu rozhodl zápasit, vlétl bych do přípravy na sto procent. Aby to byl zápas na úrovni!
Vás trénuje Lukáš Dvořák, pro většinu fanoušků bojových sportů známý jako Luki-Fuki...
Doporučil mi ho Petr Macháček. Luki je špičkový kouč. Jeden z mála trenéru, který mě u thajského boxu udržel.
Jak se mu to podařilo?
Když viděl, že mě něco nebaví, tak mi hned změní trénink. Hrál si se mnou jako se psem, kterému když ho hraní s míčkem nebaví, hodíte balonek na jinou stranu, nebo o něco dál a on se může zbláznit, aby vám ho co nejdřív přinesl. (smích) Tím hozeným míčkem jinam, mi kouč otevře nový prostor a já do toho začnu zase šlapat.
Psalo se o vás, že nemáte rád autority. Musí být pro vás těžké poslouchat na slovo kouče, ne?
(rozesměje se) Jsou rozdíly. Autorita, když je podložená skutky a činy, má právo na to, mi něco „přikazovat“. To pak poslouchám, jako hodinky!
A kdy ne?
Když někdo takový přijde, začne machrovat a ani té věci, které se to týká, nerozumí. To nesnáším a těžce to nesu. (zvážní) Dokáži se do krve pohádat.
Když jste jako mladík uměl bojové sporty, cítil jste se jako král ulice?
To nebyl důvod, že jsem začal s bojovými sporty.
A jaký tedy?
Do svých dvanácti let jsem byl dost šikanovaný! Všichni se mi smáli, opovrhovali mnou a bili mě.
Z jakého důvodu?
Že jsem byl z muzikantské rodiny. Nadávali mi, že jsme „písničkáři“ a skoro všichni z okolí mě dost řezali. Štvalo mě to! Nechtěl jsem pořád jen dostávat. Proto jsem začal chodit na sebeobranu. Ta nastartovala zájem o bojové sporty. Od dětství až fanaticky nesnáším šikanu a dost proti tomu bojuji! Dokáži proti šikaně i fyzicky zakročit.
Takže jste nebyl klasický rváč, kterého vychovala ulice?
Vyrůstal jsem ve Strašnicích. Pak jsme se přestěhovali do Klánovic, kde jsme bydleli mezi „světskými.“ Na vesnicích se to už řezalo. Bitky mezi Klánovicemi a Újezdem nad Lesy byly na denním pořádku. To byly asi mé bitkařské začátky. Ale určitě jsem si nikdy nezačínal. Zapojil jsem se do bojůvek, jen když nějaký „tydýt“ trefil mého kamaráda. Každý týden jsem chodil domů s monoklem nebo rozbitým nosem, protože jsem chránil slabší a své přátele.
Nemrzí vás dnes, že jste byl bitkař?
Dneska jsem za to rád. Získal jsem tam základy boje. Zjistil jsem, že sebeobrana jako taková v bitce moc nefunguje. Pokud nechcete být bit, musíte se rvát jako pitbull.
Doba rvaček skončila. Co vás na thajském boxu baví nejvíc?
Fyzička, kterou v thajském boxu získáte, je skvělá věc, ale co mě baví, jsou reflexy. Ta automatika. Když na vás letí ruka, nebo noha soupeře, která vás chce trefit, a vy tam vystřihnete kryt, který úder eliminuje. To je nádhera. Dostával jsem se už do fáze, kdy už jsem přestával mrkat, když se k mému obličeji blížil kop, rána. Sledoval jsem údery soupeře. Bavilo mě, když jsem se zaměřil soupeři na spodek, ten si odkryl obličej a já ho mohl udeřit. Nemuseli jsme si dávat bomby, řezat se do krve. Mě bavily ty nácviky, drilly, přemýšlení u boje, ovládání sebe sama. Abyste se třeba nenaštval, ale zůstal v klidu, i když vás soupeř „vyučuje.“
Po inkasované ráně od soupeře asi není jednoduché zůstat v klidu, ne?
To samozřejmě není. (směje se) Ale to je právě to umění boje, zůstat v klidu. Není to už bitka v Klánovicích na diskotéce, ale sport, u kterého musíte udržet nervy na uzdě.
Jak vnímáte bolest, která je nedílnou součástí bojových sportů?
Byly dny, kdy jsem si připadal hrozně rozmlácený. Pak se i stalo, že do mě někdo kopl, já zaklel a říkal si pro sebe: Máš to za potřebí? (smích) Na druhou stranu jsou chvíle, kdy překonávat bolest mě dokonce i baví. Když jsem dostal krásný lowkick, sice jsem „zavrčel“, ale už mě spíš inkasovaná rána nastartovala. Každý den je ale jiný. Někdy jste unavený, jindy máte tolik energie, že nevíte co s ní. A na to jsou bojové sporty výborné odreagování a vypuštění nashromážděného adrenalinu.
Musel jste kvůli thajskému boxu přepnout na jiný životní styl… Už jste nebyl pouliční rváč, ale sportovec…
Přesně tak. Neuměl jsem vypnout, odreagovat se. Pořád mi fungovala hlava a mozek. Kvůli tomu jsem nemohl ani spát. Dá se říct, že thajský box mě zachránil od větších problémů, které bych si mohl svým neřízeným stylem života přivodit. Když je v životě přede mnou nějaká těžká věc, kterou musím zvládnout, vzpomenu si na thajský box. Jak na mě letí rána, jak ji vykrývám… Všechno ze mne spadne a já začnu úplně v pohodě bez nervů fungovat, zpívat…“
Blíží se olympijské hry. Budete sledovat Lukáše Krpálka, který bude obhajovat zlatou medaili v judu?
Určitě. Lukáš je můj kamarád! Fandit Krpálkovi je povinnost pro celý národ!
Sledoval jste i úspěch Jiřího Procházky, který ohromil svět vítězným knockoutem v UFC? „Denisa“ se objevil i v pořadu Máme rádi Česko, kde zpíváte…
To je další z bojovníků, kterého mám strašně rád. Naposledy jsme si povídali právě na natáčení Máme rádi Česko. Jirka je hroznej sympaťák! Borec! Radil mi i s mými problémovými rameny. Fandí mu celá naše kapela! Je to takový náš superhrdina!
