Vyhrát zápas v kleci? Ten pocit je jako droga, chtěl bych ho ještě zažít, hlásí bývalý fotbalový reprezentant

Bojovník! Na fotbalovém hřišti ničil soupeře svými góly, a když vyrazil útočník Miroslav Slepička zkusit štěstí do klece, také protivníka porazil. Letos v létě se rozhodl ukončit profesionální fotbalovou kariéru, přesouvá se do pozice trenéra příbramské třetiligové rezervy. Fotbal si pak zahraje v některé z amatérských soutěží. A k tomu všemu si přidá tréninky bojových sportů. „Na rovinu musím říct, že mi MMA maximálně pomohlo,“ vrací se v myšlenkách do roku 2016, kdy vybojoval svůj jediný zápas v oktagonu a vítězný. Nevylučuje ani, že si tuhle parádu třeba i zopakuje.

Jak těžké bylo říct sbohem profesionálnímu fotbalu?
Tělo mi napovědělo. Ne, že bych na tom byl nějak špatně, ale věděl jsem, že už to není na základní sestavu. Příbram se navíc zachránila v lize, což bylo naším cílem, tak jsem si řekl, že v nejlepším se má přestat. Navíc u fotbalu v Příbrami zůstanu jako trenér béčka s Tomášem Zápotočným, s kterým jsme kamarádi od dětství. A taky si zahraju nějakou nižší soutěž.

Prošel jste národním týmem, Spartou, zahrál jste si v zahraničí včetně exotické indické ligy, fanoušci vás ale vnímají i jako bojovníka, který měl odvahu si to rozdat se soupeřem v kleci. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Chytilo mě to opravdu hodně a jak jsem říkal, moc mi to pomohlo. Ani jsem neměl v plánu jít do zápasu, ale když mě pak oslovil Michal Hamršmíd, šli jsme do toho. Obrovsky mě to pohltilo, měl jsem novou motivaci. Drtivou většinu mé kariéry jsem hrál fotbal a je pravda, že je trochu paradoxní, že mě někteří fanoušci vnímají jako bojovníka (usměje se).

Profesionální fotbal a bojové sporty asi nejdou moc dobře dohromady. Asi jste to nemohl moc přehánět, co?
Přesně tak, když máte někde v klubu profesionální smlouvu, tak vám to podobné aktivity prostě zakazuje. Takže jsem mohl bojové sporty sledovat spíš jako divák. I když mám doma tělocvičnu s pytlem, nemohl jsem to přehánět. Třeba jít s někým na sparing, to prostě nešlo, to by bylo porušení smlouvy. Cvičit jsem samozřejmě mohl.

Teď je ale s profesionálním fotbalem v první lize konec. Vrátíte se zase k tréninku bojových sportů?
Určitě, stoprocentně to mám v plánu. Teď si chci trochu od profesionálního fotbalu odpočinout a mám to tak, že než se jít někam odpoledne rvát, tak jdu s dětmi na procházku. Ale určitě se k tomu tréninku vrátím.

A co kdyby přišla nabídka jít ještě jednou do zápasu?
Určitě bych šel. I když teda ten první zápas, ten dopadl skvěle a těžko by ho něco překonalo. Byl skvěle načasovaný, bylo to doma, fandila mi spousta lidí, vyhrál jsem. Samozřejmě by to chtělo pořádnou přípravu. Ale jak jsem říkal, vyhrálo se a ten pocit je jako droga, naprosto skvělý.

Organizací je hodně, takže vás může někdo oslovit a vy kývnete?
Je to možný. Vím, že jede Oktagon, je tu XFN. (Slepička měl zápas pod organizací GCF) S tou myšlenkou si určitě do budoucna hraju. Ten pocit, když vyhrajete, to štěstí, které cítíte, je neuvěřitelný. V tu chvíli víte, že ta dřina za to stojí. Mám chuť to ještě zažít a může to být do budoucna nějaký cíl. Třeba ale nepřijde. Je mi devětatřicet a já nechci být za nějakého klauna k smíchu. Samozřejmě prohrát se dá, může mě nědko seřezat, ale ten zápas musí mít nějakou štábní kulturu.

Když je šance podívat se na bojové sporty a MMA především, sledujete je?
Samozřejmě. Mám tam i svoje oblíbence, jako třeba Chabiba. Miluju jeho sílu a pokoru, jeho klid. Mám rád i Karlose Vémolu, ten toho pro české bojové sporty udělal maximum. Má MMA rád, dává mu všechno a věřím, že se stoprocentně vrátí. Když vidím, jak je do všeho zapálenej, je to paráda. Těším se až zase bude bojovat.