Z vazby k boxerskému šílenství. Dnes za ním jezdí Ducár, Peňáz, Vémola i Růžička
19.04.2021
Autor: Libor Kalous
Nervy při zápasu...ZDROJ: Czechfighters.cz
Sedm let kolotoč, který se roztočil do velkých otáček a stále baví. Stal se drogou. Michal Vančura je boxerským trenérem a lapařem v pražském Spejbl gymu. Jako mladší poznal 60 zápasů v boxu a 50 v thajském boxu. Má tři bronzové medaile z mistroství světa. „V boxu jsem šel už v šestnácti mezi chlapy, chodil jsem Interligu a potkával jsem mega borce. Tehdy byla trochu jiná doba, nebyl internet, youtube,“ vzpomíná Vančura, který lapuje také Ducára, Peňáze, Vémolu, Růžičku.
Vzpomenete si na své začátky v Muay Thai?
Když tu bylo poprvé Česko – Thajsko v roce 2000, bylo mi sedmnáct. Měl jsem za sebou šest amatérských zápasů a šel jsem první profi fight. Přivezli mi Thajce, Macháček mi řekl, ať jsem v pohodě, že u nich prodává rýži a nudle. Když ho vyhlašovali, řekli – nastupuje legenda thajského boxu, desetinásobný multiple-time champion. Měl 144 zápasů a 140 výher.
Jak to dopadlo?
Měl to na salámu, tak to flinkal, já bodoval, pořád jsem něco dělal a po třech kolech jsem vedl na body. Pak Thajci dali příkaz, takže čtvrtý kolo jsem sotva přežil a v pátém jsem minutu před koncem padnul. Tohle kdybych řekl svému svěřenci dnes, uteče z tělocvičny. My jsme byli tenkrát jinak nastavený, i kdyby mi to trenér řekl, neřeknu ne, byla by to pro mě čest. Takový zápas vám může jen dát.
Jak jste se dostal k trénování?
Věnoval jsem se boxu, ale už toho bylo moc, lezlo mi to už na nervy, do toho Muay Thai. Jezdil jsem Interligu, extraligu, juniorské a seniorské turnaje. Šest týdnů po sobě jsem měl třeba každý víkend zápas. Pořád jsem držel váhu, lezlo mi to už krkem, tak jsem se kouknul do jiného směru, který neskončil moc dobře.
Co se stalo?
Skončil jsem na vazbě, byl jsem tam dva měsíce. Vymýšleli jsme s kámošem kraviny a byli jsme zavření za vydírání, organizovaný zločin a distribuci OPL (omamné a psychotropní látky). Pak mě pustili a zprostili v plném rozsahu, protože jsem byl nevinný, byl to samozřejmě justiční omyl.
Docela skok od sportu…
To jo. Přesně si to pamatuju, pustili mě ve čtvrtek, zavolal jsem Spejblovi, který je můj celoživotní kamarád, známe se od školky a v pátek mi dohodil první soukromky. Strašně mě to začalo bavit, stalo se to náplní mého života. Ve finále já nemám koníčky, mě baví jen box. Když bych si měl přečíst knížku, bude o boxu, filmy mě baví o boxu. Jsem schopen být 12 hodin v tělocvičně a ještě se koukat potom na box.
Proč to tak máte?
Nechápu to. V roce 1990 mi bylo sedm let a dostal jsem od strejdy plakát Mikea Tysona. Dřív člověk neměl přístup k informacím, videím, zápasům. Třeba organizace DAZN, tam můžete koukat i na trénink Canela. Dřív trenéři neměli k ničemu takovému přístup, my teď máme strašnou výhodu. Box se vyvíjí extrémně, jak se boxovalo v roce 1990, to je dávno pryč, pokud neberu amatérský box, tam se tolik nevyznám. Dřív byl Mayweather time, všichni dělali dlouhý kombinace, bloky, úhyby, strašný klinkání. Dneska je Canelo time. Statický box, pevný dvoják, kývnout, kývnout a dva tři granáty. Canelo je pro mě nejlepší boxer.
Když jsme v cizině, jak dopadne zápas Anthony Joshua vs. Tyson Fury?
Fury je lepší boxer, je přírodní, fandím mu, má to v sobě, jeho oko a pohyb, to je neuvěřitelný. Joshua je zase neuvěřitelný atlet jedenadvacátého století, nejlepší metodika tréninku, trénují ho inženýři. Já věřím přirozenosti, takže vyhraje Fury, což by byl pro Anglii šok, prohrál by jejich vzor.
Zpátky k vám, jak jste se posunul za sedm let, když člověk nasává informace jako houba?
Strašně mi pomohlo, že jsem hned začal lapovat Spejbla, který byl v té době světová špička. Objel jsem s ním dobrý turnaje, třeba jste na Glory a v šatně jsou top trenéři z Holandska, Thajska, Ameriky, člověk se kouká, tam se dá nasbírat hodně zkušeností. Poté se začali nabalovat další lidi, nějak se to rozkřiklo. Měl jsem taky i štěstí. Sednul jsem s lidmi. Třeba takhle přišel Vasil Ducár, sedli jsme si, teď jsem součástí jeho týmu, za což jsem rád, vážím si toho. Takhle to bylo i s Tadeášem Růžičkou. Kluci přišli, zkusili a jde to. Práce s profíky mě baví nejvíc. Třeba s Matějem Peňázem.
Kolik trénujete lidí?
Je jich hodně. Některé tréninky jsou společné. Třeba ráno mám „manažerský box“. Začínal jsem před šesti lety v sedm ráno se dvěma lidmi, dnes jich přijde třeba dvacet, to je neuvěřitelný. Já přijdu do tělocvičny kolem šesté ráno a lapy sundávám za dvanáct hodin.
Jdete na každého jinak, máte svoje oblíbené kombinace?
Teď jsem na levelu, že s každým piluju jeho styl, co mu sedí. Matěj Peňáz má otočený guard, dlouhý ruce, pořád jsme to točili za ruku, furt jsme dělali vzdálenost. Tadeáš teď potřebuje změnit pohyb po kleci, Vasil je typově jiný, u něj to je hodně rolování, granáty, tvrdý spodky.
Chodí k vám i Karlos Vémola, jak s ním jde box?
Karlos má na boxerskou přípravu mě a Míťu (Michal Soukup). Zavoláme si, abychom se dohodli, což je podle mě důležitý. On se s ním snaží pilovat techniku, pohyb na nohách a já se mu to snažím cpát do boxerský kondice, aby řezal granáty.
Kdo má největší ránu?
Strašně tvrdej úder má Dan Škvor, extrémně tvrdej, v rovných úderech to je strašná prda. Vasil dává nesmysly z rotací, spodky, zvedáky, háky, extrém. Tadeáš má sedmdesát kilo, přesto si myslím, že má srovnatelný úder se super tíhou. Tam je dynamika a švih, u něj je strašně tvrdej zadní zvedák. Teď jde o to, aby to uměl používat v MMA, protože to je úplně jiný sport.
Každý je jiný, takže potřebují i jiný přístup, je to tak?
Třeba Tadeáš je hodně vnímavý, když chci s ním něco najíždět, pošlu mu odkaz, podívá se na to, pak to zkoušíme a pomalu to dostáváme do rychlosti. S Vasilem zkoušíme, zkoušíme a když mu něco sedí, tak se na to zaměříme. On si i sám řekne. Případně si něco přiveze z kempu na videu a pak na tom makáme.
Bojové sporty jsou dřina, jde i o disciplínu, vyhodil jste už někoho z tréninku?
Jo. Jednoho borce. Dneska někteří kluci přijdou a skoro ani nepozdraví. Když jsme přišli k Miťovi na box, nikdo ani nepípnul, hodinu všichni drželi hubu. Dneska kluci přijdou a povídají si, když něco vysvětluju, to bych vykvetl. To je neúcta.
Máte svůj trenérský sen?
Chtěl bych zelený pás WBC, chtěl bych, aby mi někdo vyhrál pás mistra světa WBC. Pás dostává boxer a trenér dostane zelený přehoz přes rameno.
Co Vasil Ducár jako adept?
Už jsem mu to říkal, ale Vasila vychoval Karel Kaiser, on je jeho trenér, já mu pomáhám, to bych si nedovolil, tohle patří Karlovi. Já bych byl rád, kdyby ten pás vyhrála Niky (Nikola Hubálková). Ona je hrozně skromná, má úctu k lidem, ona to ale může dotáhnout daleko.
Při tréninku to lítá, kolikrát jste už ránu schytal sám místo lapy?
To se stává furt. Vasil se snaží pracovat hodně se vstřícným úderem, to znamená, není mu blbý mě mlátit do hlavy, když nemám lapy nahoře. Jedno období jsem musel mít zuby, to mě bolelo, ale vydržím, když to potřebuje. Občas přijde nečekaný hit, kdy je cinknutá brada. Nebo držím lapu na kop a někdo kopne druhou nohou. Nenadávám, stane se, každý není Matěj Peňáz, aby to trefil na milimetr. Člověk musí něco vydržet.