Deák v ACA zabral a teď vyhlíží jinou váhu! Největším dárkem po výhře bylo pohlazení dcery
15.09.2021
Autor: Ondřej Propper
Rodina, tady je svět bez MMA.FOTO: se souhlasem Tomáše Deáka
Bylo to pro něj doslova vytoužené vítězství. A zároveň jedno z nejdůležitějších v jeho skvělé kariéře. Třicetiletý slovenský MMA gladiátor Tomáš Deák si na sobotním galavečeru ruské organizace ACA vyšlápl na domácího bijce Emrana Israfilova a po dvou nezdarech zaknihoval skvělý triumf. Navíc v zápase, kde ze sebe ve třetím kole musel vydat to nejlepší. „Byl jsem po těch prohrách pod tlakem, který ani nejde popsat. Kdo tohle nezažil, tak asi nikdy nechopí, jak moc stresující to bylo,“ uvedl šampión hned dvou světových organizací v rozhovoru pro kaocko.cz.
Jak jste si ten zápas užil?
Užil jsem si ho fakt hodně. A úplně nejvíc to, jak nakonec dopadl. Prošel jsem si hodně složitým obdobím a i celou přípravu směřoval tak, abych se nenechal ničím rozptylovat a neměl v hlavně nic jiného, než samotný průběh toho zápasu. Pracovali jsme na tom, abych z hlavy vytěsnil všechny myšlenky, které tam neměly co dělat. A musím říct, že to se naštěstí fakt povedlo.
Prozradíte recept, kterým jste na to šel?
Třeba před zápasem jsem seděl v šatně a ten zápas si vizualizoval. Nemyslel jsem vůbec na nic jiného, jen na to, jak to bude probíhat. A spoustu času v tréninku i pak v kleci jsem věnoval prodýchávání. A strašně mi to pomohlo. Soustředil jsem se fakt na to, jak neustále správně dýchat, což mě uklidňovalo a odvádělo od myšlenek na cokoliv jiného. A přesně to jsem potřeboval ze všeho nejvíc.
Před soubojem s Israfilovem jste měl na kontě dvě porážky v řadě. Jak moc důležité pro vás bylo zase najet na vítěznou vlnu?
Neskutečně moc! Byl jsem po těch prohrách pod tlakem, který ani nejde popsat. Užíral jsem se tím a bylo to na mě i dost vidět. Furt jsem přemýšlel, co by se stalo, kdybych prohrál i potřetí. Kdo tohle nezažil, tak asi nikdy nechopí, jak moc stresující to bylo. Proto byla celá moje příprava hlavně o hlavě a mém psychickém rozpoložení. Tak jako nikdy předtím. Vždyť já sedm let v kuse zažíval téměř jenom samá vítězství. Za tu dobu jsem v kleci prohrál jediný zápas a pak najednou přišly dvě porážky za sebou. Hrozně mě to srazilo a v hlavě se mi začaly honit myšlenky, které byly prostě špatné. O to víc jsem tenhle zápas potřeboval vyhrát a jsem hrozně rád, že se mi to povedlo. Ten balvan, co mi spadl rázem ze srdce, byl vážně obrovský.
Když se vrátím k průběhu zápasu, přišlo mi, že v prvním kole měl navrch soupeř, ale zhruba od poloviny druhého jste začal dominovat vy. Viděl jste to stejně?
Asi jo. I když tedy při samotném zápase jsem neměl až tak pocit, že jsem byl v prvním kole horší než on. Možná to však z mojí strany bylo až moc opatrné. Nechal jsem se od něj natlačit na pletivo, žádnou demage mi tam ale neudělal. Ovšem ani já jemu. Na konci jsem ho ale trefil kolenem přímo do kořene nosu a udělal mu tam krvavý šrám. To já neměl zranění žádné. Celkově bylo ale z mé strany to první kolo možná trochu ospalé. Je to něco, co musím do příště změnit.
Bylo vaší strategií si soupeře v prvním kole hlavně oťukat a pořádně zaútočit až později?
Tam šlo hlavně o to, že s Israfilovem se ani nedá jít do nějaké větší přestřelky. Měl jsem nastudované všechny jeho předchozí zápasy a věděl jsem, jaký je. Prakticky mu nemůžete dát víc než jednu ránu, protože on se potom vždycky stáhne. A dělá to tak celý zápas. Na začátku druhého kola už byl ale agresivnější a já věděl, že na to musím nějak reagovat.
Co vám řekli trenéři před závěrečným kolem?
Že prohráváme, takže už není na co čekat. Bylo to do té doby celkem vyrovnané, ale Israfilov je Rus, domácí zápasník, tak nám bylo jasné, že by tu výhru dali na konci spíš jemu. Tak jsem sebral všechny síly s tím, že na něj nastoupím způsobem, jemuž se prostě nedokáže ubránit. Věděl jsem, že do toho musím dát fakt všechno, co ve mně je. On pak začal ustupovat, mně se povedlo dostat se mu do zad a škrcením ho nakonec donutit zápas odklepat.
Kolik gratulací k vítězství vám přišlo?
Snad milion. Vážně hrozně moc. Od rodiny, všech kamárádů i známých. A já si hrozně vážím toho, že mě takhle podporovali a to vítězství mi přáli.
Už jste se stihl nějak obdarovat?
Pro mě bylo největším dárkem to, když jsem se pak dostal domů a tam pohladil mou malou dcerku. To je pro mě nejvíc na světě. Od té doby, co ji mám, se ze mě stal jiný člověk. A to i při zápasech, kdy cítím daleko větší odpovědnost než dřív. Samozřejmě právě za mou rodinu.
Plánujete teď zaslouženou dovolenou?
Určitě ano, ale uvidíme, co nám covid dovolí. Rádi bychom ovšem s manželkou vzali malou na týden do Řecka.
A co vaše plány v ACA? Už víte, kdy budete mít další zápas?
Podle toho, co mi hned po souboji říkali organizátoři, tak další zápas bych měl mít už za tři měsíce. Možná s Gruzíncem Vazhou Tsiptaurim, o jehož duelu se mnou se již jednou mluvilo, ale uvidíme. Je mi to celkem jedno. Navíc mám jedno překvapení, o kterém zatím neví ani v ACA.
Povídejte...
Chtěl bych jít o váhovku výš. Aspoň si to zkusit, nejlépe už v tom příštím zápase. S váhou jsem ani teď neměl vůbec žádné problémy a věřím, že bych to určitě zvládl. Jen nevím, jak se na mé přání budou tvářit v ACA. Ale třeba mi tu šanci dají a klidně už za tři měsíce.
Chtěl byste pak v Rusku zacílit na titul hned dvou váhových kategorií, jako se to teď v Oktagonu povedlo Ivanu Buchingerovi?
Mít to samé v ACA, to by bylo něco neuvěřitelného. Největší sny by se staly skutečností. A hned potom bych asi mohl v klidu skončit (s úsměvem).