Dvakrát se učil chodit, rval se s psychikou, přesto to nezabalil. Bije se dál a pomáhá i dětem
06.05.2021
Autor: Libor Kalous
Čas boje...ZDROJ: OKTAGON MMA
Každý člověk bojuje na více frontách. Výjimkou není ani vyznavač thajského boxu a K-1 Ladislav Krištůfek. V projektu Oktagon Underground musel bojoval s kamarádem, kterého zná dvanáct let. Los řekl, že musí jít. Co je složitější na překonání psychická, fyzická bolest? Jen kdo tohle zažije, dokáže pochopit, porovnat. Krištůfek se během své kariéry bojovníka dvakrát učil chodit, když měl utržené vazy v kolenou. I když miluje boj, rozdává rány, má srdce, stal se ambasadorem projektu Dortem proti rakovině, který pomáhá dětem. „Lidé si koupí dort, osladí si život a zároveň pomohou dětem v nemocnicích,“ řekl v rozhovoru pro kaocko.cz osmadvacetiletý zápasník, který má za sebou už 76 bitev ringu a kleci.
Láďo, v Undergroundu jste šel bojovat s Michaelem Krčmářem, chtělo se vám jít proti kamarádovi?
Bylo to nepříjemný, řešil jsem hodně psychiku. V kleci to už bylo dobrý, ale před zápasem jsem neprožíval nejlepší chvíle. Když jdete proti kamarádovi, se kterým dvanáct let trénujete, máte v hlavě všelijaké myšlenky. Nejtěžší bylo, když jsem slyšel své kamarády, že mu fandí. Z mého rohu to bylo za obráceně. Nic moc.
Bavili jste se po zápase?
Před zápasem jsem nechtěl ani nastoupit, původně jsme mysleli, že bych šel do druhé části pyramidy, ale to nám nebylo povoleno. Zápas jsem ale vzal, byla to příležitost. Ani jednomu se nechtělo. Dali jsme 3x3 minuty a zase se vše vrátilo zpátky. Po zápase jsme se o tom nebavili, nechtěli jsme to rozebírat, není to nepříjemný, bylo to dost zvláštní. Doufám, že už něco podobného nikdy nezažiju.
V sobotu tohle nezažijete, v Polsku máte osmičkovou pyramidu…
Jo jo, zápasy s lokty, takže pěkně do příjemna. Jdeme ve velkých rukavicích, ale lokty rukavice nemají. Lokty umí vypínat, na to se nedá zvyknout. Stačí dobře trefit a kůže se trhá. O soupeřích toho moc nevím, ale mají dvě ruce, dvě nohy. Je to kus masa, nebudou tam stát žádné stroje.
Vaším životem jsou tréninky, zápasy, ale také jste se zapojil do jedné pomoci, stal jste se ambasadorem projektu Dortem proti rakovině. Jak jste se k tomu dostal?
Oslovil mě Jirka Zahradník, to je kluk, který se léčí osm let s rakovinou. On má dceru a rozhodl se založit neziskovou organizaci, která pomáhá dětem v nemocnicích, protože jim nevysvětlíte, proč nemají vlasy, proč musí být v nemocnici, proč tohle nesmí atd. Jirka vymyslel, že když si někdo koupí dort, tak po odečtení nákladů dětem nakupuje hračky, pastelky, omalovánky. Lidé si koupí dort, osladí si život a zároveň pomohou dětem v nemocnicím. Po pyramidě v Polsku budu mít žravou, takže s přítelkyní dort koupíme taky.
Vy sám jste něco podobného v okolí zažil?
Teď byl táta na operaci s rakovinou, vzali mu půlku plíce, léčí se doma. Uvidíme, jak se s tím popere. Teď je to dobrý, ale do budoucna nikdo nevidí. Jirka, který založil Dortem proti rakovině, tak tomu se rakovina vrací osm let. Operace, chvíli dobrý a zase zpátky. To je hrozný. Je to těžký, u dětí to je vůbec strašný.
Proč jste se rozhodl podpořit zrovna tento projekt?
Je mi to sympatický, všechny peníze jdou dětem, ani je neposílají do nemocnic, nikde nevíte, kam se dostanou. Nakoupí se věci a osobně se zavezou dětem. Takto jsme byli třeba v Motole. Sice se mlátím v ringu, ale občas mám srdce (smích). Každá nemoc je překážkou v životě. Jsem rád, že mohu sportovat, i když mi sport dvakrát ukázal i hodně nepříjemné chvíle. Děti v nemocnicích za to ale nemohou, není to pěkný pohled.
Co vás potkalo?
Mezi osmnáctým a dvacátým rokem byla léta, kdy všichni chodili na diskotéky a chlastali, tohle překlenout, abych nespadl do užívání si života, to bylo občas složitý, abych nesestoupil z cesty zápasníka. Když jsem tohle překonal, tak jsem měl dvakrát utržený vazy v koleni. Dvakrát jsem třičtvrtě roku čekal na plnou přípravu. Tohle bylo psychicky těžký.
Co bylo nejhorší?
Neměl jsem sílu, fyzičku, postřeh a hlavně jsem se musel dvakrát učit znovu chodit. Když jsem se konečně dostal do top formy, přišel úraz. Opět jsem se učil chodit. Říkal jsem si, jestli se mi to stane ještě jednou, skončím. Vykašlu se na sport.
Proč jste se vracel?
Jsem na sportu závislý. Den netrénuju a přijdu si jako odpad, flákač. Potřebuju něco dělat, abych měl ze sebe lepší pocit. Neumím odpočívat. O víkendu si připadám jako povaleč. Už od dětství jsem hyperaktivní. Začal jsem ve vodáku, hrál jsem přes dvanáct let hokejbal. V šestnácti jsem ale začal s thajským boxem, abych měl lepší fyzičku a zůstal jsem u toho. Možná to bude znít divně, někteří to nepochopí, ale líbí se mi styl tohoto sportu, kontrola, agresivita. Je to životní styl, člověk musí trénovat, makat, úspěch sám nepřijde. Jsem temperamentní a bojové sporty mi vyhovují, je to adrenalin. Já ho mám, užívám si ho, ale děti v nemocnicích nemohou. Snad časem budou, když se vyléčí. Pokud jim trochu pomůže projekt Dortem proti rakovině, budu rád.
