Jako by noha snad ani nebyla moje, přiznává Petrášek a s husí kůží vzpomíná na Štvanici
22.07.2023
Autor: Ondřej Huml
Miloš Meloun Petrášek.FOTO: OKTAGON MMA
Miloš Petrášek a Štvanice, tohle spojení šlo vždycky dobře k sobě. Populární válečník Oktagonu zápasil na magickém ostrově dvakrát a pokaždé přesvědčivě zvítězil. Naposledy před dvěma lety tam na kimuru popravil Vlada Neferanoviče a byl to pro něj klíčový souboj. Kdyby totiž padl, ukončil by kariéru. Nejen na to Meloun zavzpomínal v rozhovoru pro kaocko.cz.
Miloši, vážně to tenkrát bylo buď, anebo?
Asi ano. Byl jsem po třech prohrách, navíc jsem předtím dva roky nezápasil. Říkal jsem si, že pokud nevyhraju, tak už pokračovat nebudu.
Předpokládám, že pod takovým tlakem jste do klece ještě nikdy nešel…
Tlak je skoro vždycky stejný. Na každý zápas trénuji na sto procent, v přípravě se snažím nechat úplné maximum. Nejsem ta povaha, aby mi někdy bylo na salámu, jak to potom dopadne. Myslím ale, že před zápasem s Neferanovičem jsem byl spíš maximálně odhodlaný, než že bych byl nějak hodně nervózní. Byl jsem přepnutý jen na Štvanici.
Pamatuji si ty obrovské emoce, jak jste si zařval při nástupu, jak jste soupeře vyhlížel jak lovec kořist. Chtěl jste tehdy jasně ukázat, že do klece vstoupí opravdový zabiják?
Ono to všechno vyplynulo ze situace. Vždycky, když jsem do klece šel, lidi se usmívali a chtěli si se mnou plácnout. Já jim to moc rád oplácel, koneckonců mi to přijde jako součást mojí práce. Před tímhle zápasem to bylo ale jiné. Vzal jsem to víc sobecky, šel jsem si tvrdě za svým. Lidi začali řvát a mě to dostalo do módu, který jsem tolik potřeboval. Řekl bych to tak, že si všechno sedlo jako ještě nikdy.
Co ta nástupovka? Legendární hit, jak se Rocky připravuje na Ivana Draga.
Já jsem se do téhle písničky totálně zamiloval už jako kluk. Nikdy jsem si ji nepouštěl jen tak v autě nebo při normálních příležitostech, šetřil jsem si ji pro fakt náročné tréninky. Když jsem třeba běhal schody a tak. Vždycky ve mně vyvolávala husí kůži, v kombinaci s atmosférou na Štvanici to byl zkrátka neskutečný pocit. Věděl jsem, že toho Neferanoviče v kleci snad zabiju (směje se). Husí kůže mi ostatně běhá po těle i teď, když o tom spolu mluvíme.
A co váš pocit poté, co jste Chorvata utáhl na kimuru?
To se dá jen těžko popsat. Obrovská úleva, obrovský nával euforie. V tu chvíli ze mě všechno spadlo. Chtěl jsem všem ukázat, že nejsem nekvalitní zápasník. Že to v sobě fakt mám, jen to třeba neumím tak dobře prodat.
Po zápase jste prozradil, že doma čekáte miminko, což dle přání vaší ženy mělo zůstat tajemstvím. Sklidil jste za to od ní bouři?
Ani ne. Manželka byla na mě trochu naštvaná, když ale viděla, jakou mám radost, hodně rychle jí to přešlo. Miminko na cestě, vítězný zápas, na tohle období do smrti nezapomenu.
Tři roky předtím jste na Štvanici porazil i nebezpečného Brazilce Wiliana Roberta Alvese, celkově se vám tam muselo zápasit dost dobře. Mám pravdu?
Rozhodně, na Štvanici to pro mě bylo vždycky super. I z toho zápasu s Wilianem jsem usoudil, že mi to tam fakt sedí, že bych tam chtěl nejradši zápasit každý rok. Je to úplně jiné než v uzavřené hale, navíc jsou tam lidi víc u sebe. Fanoušci jsou hrozně blízko u klece, což je prostě super věc. I když se tam vejde jen nějakých sedm tisíc lidí, působí to na vás dojmem, jako by tam diváků bylo dvacet tisíc.
O to víc vás mrzí mrzet, že se na Štvanici půjde za týden sice dvakrát, ale hlavně naposledy…
Je mi to hodně líto. Říkal jsem si, že bych tam chtěl za každou cenu zápasit, ale bohužel mám to operované koleno a nebyla absolutně možnost, abych nastoupil. Naštěstí tam ale bude mít souboj brácha, takže si to užiju spolu s ním.
K zápasu Ondry se dostaneme na závěr, ale jak se vaše zranění vyvíjí? Už je to lepší?
Upřímně, vlastně ani nevím. Snažím se s nohou dělat věci, na které jsem byl zvyklý ještě před svým zraněním, ale zatím se k nim nemohu dostat. Vážně netuším, jestli to chce prostě jenom čas, nebo to už takhle zůstane vždycky. Rekonvalescence po operaci předního křížového vazu v koleni trvá většinou tak rok a já šel na sál teprve na začátku března, takže mám ještě prostor. Zpátky do plného bych se chtěl vrátit do konce roku, ale uvidíme. Zatím to bohužel není ani zdaleka takové, jak bych si to představoval. Noha je hodně necitlivá. Občas mi přijde, jako by snad ani nebyla moje.
Jste známý tím, že miluje přípravu, milujete trénink. Jak to zvládáte v současném limitovaném stavu?
Ze začátku to pro mě bylo těžké hodně. Jsem zvyklý naplno trénovat každý den a teď to prostě nejde. Už jsem si na to ale trochu zvyknul (s úsměvem). Je to i díky tomu, že si užívám čas s mým malým synkem. Mám s ním zážitky, které bych jinak možná neměl. Zkrátka jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré.
A co brácha Ondra? Jak je na tom před zápasem s Honzou Širokým?
Fakt dobře, přijde mi ve skvělé formě. Myslím si, že tihle dva udělají zápas večera. Brácha je prostě rváč, Honza taky. Věřím tomu, že když se potkají spolu v kleci, lidi dostanou, co chtějí. A Oktagon si je toho velmi dobře vědom. I proto je dal na hlavní kartu.