Jako legenda si nepřipadám. Dřív to ale byl větší fight life, život na pankáče, usmál se Jubox z Oktagonu
13.11.2022
Autor: Ondřej Huml
Jaroslav Pokorný trefuje.FOTO: OKTAGON MMA
Je mu 37 let, v kleci zápasil už v době, kdy tu MMA bylo ještě v plenkách. Pak nastal velký boom, on sám ale změnu kurzu sledoval jen z ústraní. Ostřílený bojovník Jaroslav Pokorný měl totiž zcela jiné starosti. Zlatý stafylokok v koleni ho obral o tři roky kariéry. A málem i o nohu, tenhle černý scénář se však naštěstí nenaplnil. Stejně jako prognózy, že ostřílený Jubox nebude už nikdy zápasit. Loni v říjnu se vrátil, plácnul si s Oktagonem. Na výhru tam zatím čeká, vítězem se ale stal už jen svým comebackem. Ostatně i o tom byla řeč při rozhovoru Bez rukavic, kde Pokorného zpovídal Oliver Sálus. O čem všem tam zkušený gladiátor mluvil?
O tom, zda se cítí být legendou:
"Jako legenda si nepřipadám, to je hrozně silné slovo. Jsem obyčejný kluk, který prostě dělá věci, co ho baví. Za legendu se určitě nepovažuju."
O mladší generaci fighterů:
"Díky Oktagonu je MMA v Česku hodně populární, na mladé kluky je zde vyvíjen velký tlak. V jejich věku není snadné to ustát, v tomhle to mají určitě těžší, než jsme měli my. Zase se jim ale otevírá víc možností, než bylo dřív. A to ať už co se týče třeba výjezdů nebo množství sparing partnerů. Každá doba má zkrátka něco. Za nás tam bylo 500 lidí, ale zase to bylo kamarádštější. Byl to větší fight life, život na pankáče. Na druhou stranu, když ta mladší generace vyrazí dnes do světa, tak už bude lépe připravená. Ani ve věku do 23 let totiž v Oktagonu nejsou žádní snadní soupeři. Každý si tak může poškodit své skóre, což ho přibrzdí v cestě na světovou úroveň."
O šílených zdravotních lapáliích:
"Koleno jsem si zranil už před zápasem s Ivanem (Buchingerem). Šel jsem na operaci a ta proběhla dobře, pak jsme ale měli v práci výcvik, já skákal na bednu a přetrhl si přední křížový vaz. Do kolena se mi dostala těžká infekce, rozhodně to nebyla sranda. Musel jsem podstoupit několik dalších operací, všechna ta kolečka absolvovat úplně od začátku."
O svém návratu:
"Návrat po zranění byl samozřejmě velmi těžký. Zatímco já tři roky postával na místě, kluci udělali obrovský progres. Nechci říkat, že na to nemám, byť na tréninku mi to teď moc nejde. Chybí mi, abych se víc vypral, dlouhodobá sparingová záležitost. Ta se nedá ničím nahradit a já to teď prostě musím dohnat. Ani mé zkušenosti mi v tomhle moc nepomůžou. Vnitřně jsem však hrozně spokojený, že jsem se dokázal vrátit. Teď je to o tom to prolomit, získat zpátky sebedůvěru."
O myšlenkách na konec kariéry:
"V nemocnici jsem byl dva měsíce, koleno mě ale bolelo dva roky. Cítil jsem, že budu rád, když se ještě někdy proběhnu. Smířil jsem se proto s tím, že se do klece už nevrátím. Byl jsem ale vděčný za každý malý progres, noha zvolna získávala sebedůvěru. Nakonec to došlo až do bodu, kdy jsem si řekl, že je to ok, že si zkusím jít zatrénovat. Pak jsem zavolal Ondrovi Novotnému."
O své práci u pořádkové policie:
"Skloubit mou práci s MMA samozřejmě není jednoduché. Musím si odmakat svoje a až pak se věnovat svému koníčku. Zvlášť v dnešní době, kdy policistů ubylo. Je to náročnější než dřív, ale žijeme jen jednou."
O vypjatých situacích, které musel v ulicích řešit:
"Není to tak, že by na mě někdo dennodenně vytahoval nůž. Občas se to stalo, na pravidelné bázi to ale fakt není. Já hlavně nemám rád situace, do kterých jsou zapletené děti. Třeba domácí násilí, když vidím prcky, co za to nemůžou. Vinu nesou rodiče a já z těchto případů radost rozhodně nemám."