Jídlo je v Česku moc dobré! Pivo, smažený sýr, knedlíky, přiznává adept na titul v UFC

Jan Blachowicz vs. Dominick Reyes a bitva na galavečeru UFC 253 o uvolněný titul v polotěžké váze. Proč? Protože šampion Jon Jones se vzdal mistrovského pásu a přešel do těžké váhy. Souboj o nového krále proběhne 26. září. Taková je zásadní informace z pohledu MMA. Co možná ale o polském zápasníkovi nevíte, se dozvíte v tomto rozhovoru.

Bojovník UFC Jan Blachowicz má blízko k Česku. Vždyť se narodil a dětství prožíval ve městě Cieszyn, které řeka Olza (Olše) rozdělovala na polskou a českou stranu (Český Těšín). Jedním mostem jste byl po pár krocích v Česku a druhým jste se vracel. Možná při cestě zpět měl pár kil navíc, protože miluje českou kuchyni, a hlavně studené pivo.

Blachowicz žije sice už ve Varšavě, ale do historicky bývalého těšínského knížectví se rád vrací. A rodáci jsou na něho právem hrdí, proto mu dali tu nejprestižnější přezdívku Cieszynski Ksiaze (Tešínský kníže). A že má Čechy rád, dokázal i svou nástupovou písní v Praze, kdy se halou rozezněl hit Ivana Mládka Jožin z bažin, když zápasil v O2 areně při premiéře UFC v Česku. Praha ho přijala za vlastního. Škoda jen, že si ho vyprodaná hala neužila celý pětikolový zápas…

Narodil jste se v polském Cieszynie, kde už odnepaměti žijí společně Poláci a Češi. Jak těžké bylo dostat se z malého města až do UFC?

Když si za něčím jdete a chcete si splnit sny, těžká cesta je to vždycky. Z malého města je to samozřejmě horší. Nikdo vás nezná. Větší město znamená automaticky víc lidí, fanoušků, manažerů. Je snazší najít sponzory… Ale každá řeka začíná od pramene, potůčku, než je z ní řeka. Vy na začátku neumíte plavat, ale čím je řeka širší a hlubší, najednou zvládáte všechno. A v oceánu už si to plavání užíváte. Když bojujete o své sny, musíte vší silou o to bojovat a bojovat. Zjistíte, že to má určitě cenu! A je jedno, jestli pocházíte z vesnice, malého města nebo metropole.

V kolika letech jste musel opustit vaše rodné město, aby se vám sny začaly plnit?

Z Těšína? Dva tisíce… (přemýšlí) Před jedenácti lety jsem se z Těšína přestěhoval do Varšavy.

Dostal jste lepší nabídku?

To byla nutnost. Neměl jsem v okolí už tolik kvalitních sparingpartnerů. Musel jsem už něco udělat. Najít nějaké nové místo, kde bych mohl kvalitně trénovat.

Ale z Cieszyna to není daleko do Ostravy, Havířova, pár kilometrů na východ je už Slovensko. Tam všude je spousta kvalitních bojovníků…

V současné době ano. Ale tenkrát tomu tak nebylo. Musel jsem se někam přestěhovat, abych se v kariéře mohl posunout. Chtěl jsem do Varšavy, kde je kvalitní klub, a hodně „těžkých“ chlapíků jako já. Ale osud tomu nahrál. Našel jsem si přítelkyni kousek od Varšavy.  A tak se všechno ke spokojenosti všech propojilo. Odstěhoval jsem se do Varšavy a jsem tam nadmíru spokojený. Ale do polského Cieszyna jezdím pořád.

Bydlel jste přímo na hranici. Do Česka jste udělal jen pár kroků přes most. Kolikrát jste se byl podívat u vašich „sousedů“?

Cieszyn a Český Těšín je jedno město, které rozděluje řeka Olza (Olše). Já ho beru jako jedno město. Bylo období, že jsme jako děti chodily každou chvilku na koupaliště, do bazénu, na zmrzlinu.  V dospělosti se už pak zašlo na pivo, nákupy, něco pojíst… Protože jídlo je v Česku moc dobré! Studené pivo, hranolky, tatarská omáčka, smažený sýr, knedlíky. Když jsem doma v Cieszynie, tak se vždycky jedeme podívat do Čech. Nevím, kolikrát jsem tam byl? Určitě tisíckrát!

Když jste už byl u nás tolikrát, umíte nějaká česká slovíčka?

Musel bych si to připomenout. Uměl jsem. Kdybych si s Čechy poseděl. Dva tři týdny pobyl v Čechách, všechno by se mi vrátilo. Normálně bych mluvil a rozuměl.

Vracíte se domů rád?

„Ano. Moc rád. Když mám možnost, pořád tam jezdím. K rodičům, k bratrovi, za kamarády.

Byl pro vás v mládí bonus, že kolem Cieszyna jsou Beskydy? Místa pro trénování…

Hory miluji. Na trénování nebo na procházky jsou fajn. Když jsem u rodičů, vždycky si udělám čas i na české hory. Jezdil jsem třeba do Lichotky do sauny. A hodně vzpomínám na to, jak se jezdilo do Třince na nákupy. (zarazí se) Vlastně ne do Třince, ale do Ostravy. Ale hory jsou bezva. Zaběhat si tam. Když se vracím do rodiště, vždycky se do hor rád podívám.

Rodiče si vás tedy nadmíru užijí…

Pokud to jde, chci, aby to tak bylo. Jezdím za nimi na všechny svátky.

Asi vás v rodném městě na ulici lidé poznávají…

Poznávají. Je to milé. Jsou na mě hrdi. A pro mladé jsem vzor. Vidí, že i kluk od vedle se může dostat do světa a něco dokázat.

A české bojovníky také znáte? 
Znám Karlose Vémolu, Petra Ondruše, Jiřího Procházku, trénovali jsme s Viktorem Peštou.

V Praze to byl váš jedenáctý zápas v UFC.  Zápasíte raději na místech blíž k domovu…

Přiznám se vám. Nesnáším létání. Když mám letět třeba deset hodin do Ameriky, tak se mi z toho dělá zle. Ale musím to vydržet. Nedá se nic dělat.

Ani mimo zápasy si nezaletíte zatrénovat za oceán?

Už ne. Když jsem začínal, tak mezi Amerikou a Evropou byla v tomto velká propast. Samozřejmě byla za oceánem kvalita – bojovníci, tělocvičny. Mohli jsme jim to závidět. Ale dnes? Už je jedno, kde se připravujete. Základem je mít hodně kvalitních sparingpartnerů. A dobrých trenérů. V Evropě se mi dobře zápasí. A konkrétně v Praze to bylo fajn. Diváci fandili mně.

Pociťujete na sobě také velké psychické tlaky, kdy musíte zápasit, vyhrávat…?

Zápasení mi dělá dobře. Je to sice moje práce, ale také to, co miluji! Nedělám to přece za trest, ale… Mohl bych to všechno zahodit, dělat jiné věci, ale nemám důvod. Mám to rád, dělá mi to dobře… Pokud budu cítit, že mi to je příjemné, tak to budu dělat. Pokud půjdu do obchodu a cestou zapomenu, co mám koupit, tak to znamená, že se něco se mnou nepříjemného děje. Je lepší skončit jeden zápas předčasně, než dva zápasy pozdě! Mé zdraví je v ideální formě, bavím se tím co, dělám, je mi fajn, tak na takový konec vůbec nemyslím.

Jak vnímáte polskou organizaci KSW, která hlavně v Polsku zbláznila celou zem do MMA? Jste jejich bývalý mistr…

Mně to velice těší, že se jim daří.

Plánujete, že byste se k organizaci někdy vrátil a pokusil se získat zpět jejich pás šampiona?

Teď myslím na UFC. UFC je největší organizací na světě… To je pro každého svátek. To je, jako kdybyste byl fotbalista a nechtěl hrát finále Ligy mistrů. Každý kdo v dresu UFC nastoupí, si to považuje a je na to hrdý.

Vracet se do „polské extraklasy“ nepřipadá vůbec v úvahu?

Jsem tam, kde jsem toužil být celý život. Je to splnění mých tužeb, snů. Pracoval jsem na to celý život. Ať jsem na konci, nebo na začátku, jsem přece jenom v jiném levelu. Ale KSW dělá superpráci. Je v Evropě hodně oceňována…  Až je to neskutečné.

A je v ní někdo takový, který by mohl být váš budoucí kolega v UFC?

Je jich tam hodně! Je z čeho vybírat. Záleží jen na bojovnících… Pokud budou vyhrávat, sami si jich UFC všimne.