Krizí jsem měla moc, tohle byl nejnáročnější turnaj, přiznala Chochlíková po medailové jízdě
18.08.2025
Autor: Barbora Poláková
Monika Chohlíková na Světových hrách vybojovala cennou medaili. FOTO: se souhlasem Moniky Chochlíkové
Rok 2025 patří Monice Chochlíkové. Ze Světových her si přivezla bronzovou medaili, která je pro ni obrovsky cenná. Překonala obrovské zdravotní potíže, stala se dvojnásobnou šampionkou WMC a teď obstála i v elitní konkurenci na Světových hrách, kde musela zápasit ve vyšší váhové kategorii. Po porážce v semifinále plakala, ale dnes z ní sálá štěstí.
Když jste viděla los na Světových hrách, co jste si řekla?
Nikdy jsem neměla štěstí na los. Ani při jednom šampionátu IFMA nebo WAKO jsem neměla lehký los, nikdy jsem tam neměla žádnou potravu. A nic se nezměnilo. Ale věřila jsem si, že by z toho medaile mohla být, protože jsem fakt hodně trénovala, udělala jsem pro to maximum.
Jak se vám nastupovalo do prvního zápasu?
Snažila jsem se nevnímat všechny nátlaky a nemít z toho stres. Říkala jsem si, že jsem outsider atd. Ale čím se blížil šampionát, tím bylo těžší a těžší zvládat to s nadhledem. Byla jsem v obrovském stresu. Hlavně jsem nechtěla prohrát první zápas, protože to by mě vyřadilo ze hry o medaile úplně. Z části to ovlivnilo i můj výkon, ale nakonec jsem Američanku v prvním zápase porazila. Dostala jsem se do nejlepší čtyřky.
V semifinále jste se utkala s pozdější vítězkou turnaje...
Ve druhém zápase jsem natrefila na Mexičanku, aktuální mistryni světa a také z roku 2024, což byla jedna z největších favoritek celého turnaje. První kolo ovlivnila moje přilba, která mi neustále překážela a nic jsem neviděla. Místo toho, abych si připravila nějaký útok, tak jsem si upravovala helmu na hlavě. Mexičanka do mě pak hned naletěla a já už pak musela jen reagovat na její hru. První kolo bylo ještě celkem těsné, pak se to začalo lámat. Prohrála jsem a dostala jsem se do boje o bronz.
Jaký jste měla problém s přilbou?
Na tomto šampionátu byla schválená opravdu dobrá značka přileb. Problém ale byl, že jsem pod ní měla nějak jinak zasunuté vlasy, a to mi ji neustálo zvedalo nahoru. Ta spodní část na bradě se mi tlačila nahoru a tím pádem já nic neviděla. Měla jsem ji prostě špatně nasazenou a na to jsem doplatila.
Medaile nebo brambora. Bylo to psychicky náročné?
Tenhle zápas byl paradoxně nejlehčí. Ve druhé polovině pavouka byla vlastně jen jedna šikovná zápasnice, která šla do finále, ty ostatní byly sice šikovné, ale nebyly to úplně favoritky turnaje. Už jsem na sebe neměla takový tlak a celkově to bylo víc v pohodě.
Jak jste trávila čas mezi zápasy?
Pauza mezi zápasy trvala 24 hodin, takže nebyla moc dlouhá. Trávila jsem ji tak, že jsem dělala váhu na následující zápas a snažila jsem se vyspat. Nic moc. Měli jsme tam také fyzioterapeutku, kterou jsem využila po každém zápase. To byla vždy nejpříjemnější část dne.
Musela jste řešit nějaký zdravotní problém, bolístky?
Těch bylo, však dělám kontaktní sport. Už po prvním zápase tělo celkem dost bolelo. Pak jsem ve druhém zápase dostala od Mexičanky velmi pěkný hák. Natekla mi čelist a nemohla jsem kousat. Trochu jsem se bála, aby z toho nebylo nic vážnějšího. Ale když jsem se vrátila na Slovensko, šla jsem na rentgen a je to v pořádku.
Takže nemáte žádná omezení?
Teď už je to v pohodě. Ale když jsem po třetím zápase přiznala doktorovi pravdu, že něco není v pořádku, tak mi řekl, že mám jíst brčkem jen tekutou stravu, abych to nenamáhala. Tak to jsem ho poslala někam, protože už jsem nechtěla mít další den dietu. Ještě mi zůstaly monokly. Ty se srandovně vybarvily až pár dní potom.
Co jste si tedy dala za jídlo po posledním zápase?
Všechno. Měli jsme tam rautové stoly. První jídlo bylo ještě hodně malé, měla jsem stáhnutý žaludek, takže jsem si dala trochu rýže, brambor a nějaké maso. Ale následující den jsem začala experimentovat. Měla jsem těstoviny, ty jejich čínské knedlíčky, sečuánské kung pao. Když jsem se vrátila na Slovensko, tak jsem si dala snad všechny světové kuchyně, kromě sushi, tam se ještě chystám.
Kdy nastala největší krize?
V každém zápase, kromě toho posledního. Krizí jsem měla hrozně moc. Můžete se připravit nejlíp, jak chcete, ale vždycky to záleží na soupeřce a na vašem psychickém rozpoložení. Fakt to byl nejnáročnější turnaj, na kterém jsem byla, a to i z toho důvodu, že to bylo o váhovku výš. Všechny baby tam byly těžší než já. I rozdíl tří kil je cítit.
Byly i slzičky?
Zase na mě přišly myšlenky: Proč to vlastně dělám? Proč si procházím takovou torturou, že už nechci. Tyto turnaje, kdy během týdne máte víc zápasů a každá soupeřka je světové úrovně, kam se hrabe jakýkoliv profesionální zápas. Jediný pláč byl po prohře v semifinále, protože jsem to strašně moc chtěla vyhrát. Byla jsem smutná, že se to nepodařilo.
Stálo to za to?
Ano, určitě. Myslím, že tato medaile nejvíce rezonovala i v široké veřejnosti na Slovensku. Už minulé hry byly pod záštitou slovenského Olympijského výboru, ale tentokrát byl i livestream na naší národní televizi. Poprvé na Slovensku se vysílal živě zápas v thajském boxu. To je obrovský krok dopředu pro tento sport. Reálně jsem se cítila jako olympionička. Před čtyřmi lety jsem sice vyhrála zlato a letos "jen" bronz, ale cítila, jsem, že to mnohem víc rezonuje, je tam větší mediální výtlak. Slovenská veřejnost si takového úspěchu váží.