Medojed odvedl svou službu, teď jsem šťastnější než kdy dřív, říká Mašková. Proč už rok neměla zápas?

Bolela ji záda, přesto na domluvený rozhovor přišla. A dokonce s předstihem. Bývalá kickboxerka, současná bojovnice MMA a trenérka Sandra Mašková se během příjemného povídání každou chvíli usmála, jindy se pátravým pohledem zadívala, jak si má nakousnuté téma vlastně vysvětlit. V odpovědích ale pálila jako tradičně ostrými a neuhnula před žádným z témat. „Je mi krásně, jsem šťastnější než kdykoliv dřív,“ vykouzlila i přes zdravotní lapálie na tváři úsměv.

Ale je logické, že budete chtít vyhrát. Jinak by to přece bylo divné, ne?
Můžu ho odzápasit, nevím, jestli ho můžu vyhrát. Počítám s tím, že soupeřka bude připravenější. Je to nová, mladá krev, bude nahajpovaná. Já mám naopak zápasové zkušenosti a kdykoliv může přijít lucky punch. Nicméně moje tréninková příprava spočívá v tom, že si trénuji dvakrát, třikrát za týden. Dvakrát tam mám silovku a jednou boxík s Lubošem Šudou, nebo s Lukášem Blažkem trénink MMA. Nicméně, když se mi nechce, tak prostě trénovat nejdu. 

To je tedy pořádná změna. Když jste jela na plný plyn, trénovala jste dvakrát denně, že?
Čas teď prostě vkládám do pro mě hodnotnějších věcí a soustředím se na vlastní trenérskou kariéru, to především. Trenérku dělám vlastně deset let, ale vždycky jsem ji kombinovala s vlastním sportem a je náročný odtrénovat několik svěřenců a pak ještě udělat svůj trénink. Teď se můžu konečně soustředit jen na jedno a můžu to dělat pořádně. Jsem spokojená a jsem šťastnější než kdykoliv předtím. Soustředím se na to, abych byla celkově v pohodě. Je mi krásně.

Skoro mi to vychází tak, že ten zápas bude vaším posledním v kariéře. Bude to tak?
Domnívám se, že pokud ten zápas bude, tak bude jedním z posledních. A možná úplně poslední. Nicméně nikdy nebudu dramaticky ukončovat svoji kariéru.

Proč, pak by mohl přijít pompézní návrat, ne?
Ne, ne. Nechci se vracet. Já raději kariéru ukončovat nebudu, protože vážně nevím, kdy se může stát, že Maškový zase drbne a bude si chtít něco pinknout. Nicméně mi v tuhle chvíli ten zápas ani nedává smysl.

A víte alespoň v náznaku, kdy by ten zápas mohl být?
Nevím, zda to můžu zveřejnit. Uvidíme, kdy a co vlastně bude. Fanoušci se o všem určitě včas dozvědí. Termíny se fakt hodně měnily a je složité se připravovat na něco, když člověk neví, kdy to vlastně bude. V určitou dobu se trénuje síla, v určitou výbušnost a tady je to složité.

Jak to všechno zvládáte?
Prostě to neřeším. (směje se) Trénuju si dvakrát týdně, takže vlastně většina hobíků trénuje daleko víc než já. Ale mně to nechybí a já si to moc užívám, když něco nemusím. A po deseti letech, kdy se jelo denně dvoufázově, je to osvobozující. Když jsem se rozhodla změnit režim, tak jsem se vlastně po dlouhých letech poprvé probudila bez pocitu, že mě někdo škrtí a dusí. Najednou jsem nic nemusela a byl to krásný pocit, úžasný.

Možná tenhle pocit hodně lidí poznalo během omezení při pandemii koronaviru, že museli zůstat doma a přibrzdit kvapíkové tempo, kterým se hnali životem...
Je to tak. Já jsem během koronaviru ani nesměla pracovat, nesměla jsem nic. Bylo to očišťující. Byla to taková nařízená rekreace. Moc jsem si to užila a hodně mě to změnilo, co se týče celkového chápání všeho. Byla jsem doma a když se pak situace uvolnila, začali se ozývat svěřenci, že by chtěli začít trénovat. Tak jsme se pustili do práce.

Máte svůj Medojed Gym?
Nééé. Medojed nechce žádný gym, protože s tím je akorát spousta práce a mně to vyhovuje v sólo dráze. Trénuju ve svém rodinném klubu, kde jsem začínala. V pražském Tiger Teamu na Pankráci a pak trénuji i pod Lukášem Blažkem v Poděbradech v Gymu 24. Ten je specifický v tom, že je otevřený 24 hodin denně. Tam prostě dostanete svůj chip a můžete přijít ve dvanáct hodin si zabombit. 

Mluvíte o poděbradském gymu s nadšením. Asi vás neokouzlil jen tou otevírací dobou, co?
Lukáš Blažek je skvělý trenér, který má svoji úspěšnou skupinku zápasníků. Navíc je to také trenér terapeutického rázu. On je psychoterapeut. Už když jsme se potkali poprvé, tak jsem věděla, že nám to bude ladit. Já jsem dost podobného ražení. Jsem taky psychoterapeut ve výcviku a vím, že to bude můj další směr. Už dřív jsem si uvědomila, že když lidi trénuji, tak je to vlastně taková terapeutická činnost, protože lidi se svěřují, mají jiné starosti a jsem ráda, že mám nějaké znalosti a dovednosti, kdy jim můžu pomáhat s tou jejich utrápenou dušičkou.

Takže se sama vyzpovídáte trenérovi a pak se role otočí, když vedete sama trénink?
Každý dobrý trenér má svého trenéra a každý dobrý terapeut má zase svého terapeuta. Takže by se to dalo tak říct, že trenéřik, jak mu říkám, je takový můj terapeut. Co se týče mých svěřenců, tak jich je deset. Neříkám jim klienti, to je takové noblesní, ale neosobní. Já si s nimi snažím vytvořit vztah. Není to tak, že skončí trénink a vypadni. Chci, aby to bylo jinak a vznikl tam přátelský vztah, který zasahuje i do dalšího času.

Hrnou se za vámi jako mladou dámou spíš chlapi, nebo převažují ženy?
Jsem schopná trénovat kohokoliv. Muže, ženy i děti. Každý si ve mně najde to, co potřebuje. Mám ženský svěřenkyně, ženský bojovnice, které si jdou na trénink často i pokecat. Máme na tréninku zábavu, je to taková slepičárna. Mám je moc ráda. Chlapi se třeba chtějí spíš vymlátit, je to ale o individuálním nastavení a s každým svěřencem pracuji jinak. To mi vyhovuje.

Směřujete k tomu, že povedete nějakého svého svěřence sama do zápasu?
Odjakživa hlásím, že nechci trénovat zápasníky. Jednou jsem byla na závodech s dětmi a měla jsem takové nervy, že jsem si řekla, tak tohle ne. To nebudu podstupovat a zápasníky se trénovat nechystám.

A co když přijde zájemce o trénink s vámi a vy uvidíte velký talent. Co bude pak?
Kdyby se to stalo ze začátku, u kterého vycítím drajv a vůli zápasit, tak mu předám základní techniku, což si myslím, že umím velmi dobře a potom ho odkážu na někoho v mých očích kompetentnějšího, než jsem já. Radši trénuju hobby bojovníky.

Když jsme na začátku mluvili o zápase. Neláká vás zkusit třeba jiné bojové disciplíny. Projektů je tady dost, na podzim přijde třeba box bez rukavic...
Nejsem si jistá, že budu chtít ještě někdy zápasit a pokud jo, že to bude v tvrdší disciplíně, než je MMA. Spíš se domnívám, že budu zpátky změkčovat, přece jenom ty velké rukavice mi seděly víc. Tam byla možnost se schovat do dvojáku a tuhle možnost mi rukavičky MMA nedaly. (směje se)

Takže box bez rukavic nepřipadá v úvahu?
Je to sice hezký návrat ke kořenům, nicméně, taky se můžeme vrátit k tomu, že budeme ženský mlátit kyjem a tahat si je do jeskyně. (směje se)

Vidíte a teď se třeba s Bare Knuckle Boxing dohodla na působení Paige VanZantová, kráska, která skončila v UFC. Zaznamenala jste to?
Mě s ní dokonce hodně srovnávají. A říkají, že jí kopíruju. Teď nechci nic říct a pak to za dva měsíce bude jinak. Hele, jsem ženská, já vím, co chci, ale každou chvíli chci něco jiného. Takže opravdu nevím, co se mi v tý praštěný makovici může zrodit. Ale teď jsem toho názoru, že box bez rukavic je zbytečně surovej. Ale lidi to vyžadujou, protože je to povolený a lidi mají násilí a agresivitu prostě v sobě.

Překvapuje vás, že do toho projektu jdou ve světě i ženy?
Pokud má nějaká žena velmi dobrou obranu a nenechá se praštit, tak super. Ale pokud si nějaká nechá zmasakrovat ksicht holýma rukama, tak ježíšmarja. Já jsem byla vždycky taková, že jsem po zápase koukala, jestli nemám nějaký monokl, prostě jestli mi ksicht drží pohromadě tak, jako když jsem tam vlezla. Možná to byl taky jeden z důvodů, proč mi to tolik nešlo, že jsem se víc bála o svůj face. Ale zase jsem si zažila svoje s uchem... To taky trvalo, než se to spravilo. Takže box bez rukavic je pro mě hodně tvrdá disciplína.

Když jste zmínila zranění a léčení ucha. Změnilo vás to hodně?
Uvědomila jsem si vztah k tělu, hodně se to změnilo. Uvědomila jsem si, že zápasením a trénováním si ubližuju. Že si těla nevážím, protože jsem ho přetěžovala, a ještě do něj nechám mlátit. Šlo o poznávací proces, kdy jsem si nakonec řekla, že si chci toho svého těla vážit mnohem víc a ne do něj nechat řezat.

Co dalšího máte kromě trénování v plánu?
Ještě jsem se svým silovým trenérem Tondou Tůmou rozpracovala projekt Kickbox 4dummies. Je to akcička, kterou jsme rozjeli během koronaviru. Začali jsme natáčet výukové video o kickboxu, které je unikátní v tom, že se zaměřuje na biomechaniku pohybu a je zaměřený na nejčastější chyby v kickboxu a biomechanický příčiny, proč má člověk pořád ramena nahoře, proč mu pořád odstávají lokty. Proč má pořád hlavu v předsunu. Tonda je člověk, který má z mého laického pohledu skvěle zmáknutou biomechaniku těla, jak se hýbe. Co, který sval kde dělá a proč. Tonda mi spravil rameno, který mělo být operované. Díky němu jsem nemusela na operaci, kterou doporučovali přední čeští odborníci. Tonda je génius. 

Už ta videa někde fanoušci najdou?
Projekt je rozpracovaný, ještě nejsme ani v polovině. Ještě jsme s tím nešli ven, je to ve fázi výroby, tvorby. Vypadalo to tak na čtyřicet hodin práce, ale už se na tom dělá od března, a ještě nemáme ani polovinu. Vypadá to na velký projekt, jaký u nás ještě není. Mohl by být mnohým trenérům k užitku. Třeba mě samotnou ty věci posunuly z trenérského hlediska hodně vysoko. Až se to dokončí, bude to pecka. Jen mi to nejde v takovém tempu, jak jsem si představovala. Jsem trochu brzda (směje se). Stříháme to sami, fakt to bude super.

Mimochodem zajímá lidi ještě Medojed, který je spojovaný s vaším jménem?
Myslím, že není úplně moc v kurzu. Ale vůbec mi to nevadí. Medojed pro mě vykonal velkou službu. Pro mě medojedí myšlenka, že Medojed má všechno u prdele, udělala svoje. Když jsem si říkala, že mě bude nenávidět půlka světa? Tak ať. Já zůstanu já a hotovo.