Na stovky medailí si chce vybudovat speciální místnost. Veleúspěšná bojovnice má i vyšší cíle
25.06.2025
Autor: Barbora Poláková
Medailová sbírka z loňského MS v Mexiku.FOTO: se souhlasem Lukrécie Lachké
Lukrécia Lachká, jméno jak pro filmovou hvězdu, ale svůj osud si vybrala jiný. Dvaadvacetiletá Slovenka se jako malá holčička zamilovala do karate. Dnes má 2. dan ve sportovním karate a vytlouká jeden turnaj za druhým. Medaile doma může přehazovat vidlemi, však si z každé soutěže doveze hned celý set. Stala se mistryní Slovenska, Čech, USA, Evropy i světa. Jaký je ale její pravý cíl?
Lukrécie, jak jste se vůbec dostala ke karate?
Bylo mi osm let a celé to vzniklo kvůli filmům s Jackie Chanem. Když jsem byla malá, tak jsem ty jeho nakoukané techniky předváděla na zahradě. Když to viděli rodiče, tak se mě zeptali, jestli nechci chodit na karate. Já nevěděla, co to je, ale řekla jsem, že ano.
Šlo vám to ihned?
Ano, mám určitě talent celkově na sporty. Mám to v genech. Oba rodiče hráli házenou. Moje maminka myslím patřila i mezi reprezentantky.
Jaké máte největší úspěchy?
Stala jsem se mistryní Slovenska, Čech, USA, Evropy i světa.
Mistryní Ameriky?
Byla jsem tam pozvaná. Jeden muž, jehož dcerka dělá karate, potřeboval odjet do Ameriky. Protože by na ni ale neměl dostatek času, tak si mě vzal s sebou jako babysitterku. Místní mistrovství bylo otevřené i pro cizince, takže jsme se mohly zaregistrovat. Nakonec jsme to tam obě dvě vyhrály.
Vy se z turnajů ale nevracíte pouze s jednou medailí…
Nejvíce se mi podařilo sedm medailí z jednoho mistrovství světa. Je to možné, protože je tam více disciplín. Závodím v kumite (boj se soupeřem), kata (formální sestava technik), kobudo long (sestava s tyčí) a kobudo short (sestava se saiemi – trojzubé vidlice). Mohu nastoupit ve své váhové kategorii i open.
Už spadáte věkově mezi seniorky, je tam větší konkurence?
Ano, už jen tím, že je tam širší věkový rozdíl. Nejen třeba dva roky, ale od jednadvaceti do pětatřiceti let. A navíc i ženy 35+ mohou být omlazeny a nastoupit v naší kategorii.
Máte všechny medaile spočítané?
Počítala jsem je, ale nedopočítala. Jsou to stovky. Minimálně 300 určitě.
Kam je dáváte?
Do poliček, na stěnu. Asi si na ně vyčlením zvláštní místnost. Takovou síň slávy.
Není všechno zlato, co se třpytí, co vám karate přineslo kromě medailí?
Celkově jiný pohled na svět. Do života mi přineslo disciplínu. Jsem uspořádanější. Když mám něco udělat, tak dodržuji termíny. A dotahuji věci až do konce.
Co je na karate nejtěžší?
Když jsem během zápasu naštvaná, nedaří se mi nebo mi neprávem uškodí rozhodčí. Karate je o tom, že se člověk musí umět kontrolovat. Nejtěžší je tedy zvládnout udržet sebe sama pod kontrolou.
Oslovily vás třeba i jiné bojové sporty?
Ne. Mně se na karate líbí to, že bojujeme, ale zároveň si neubližujeme, protože se musíme udržet pod kontrolou. I Jiří Procházka nebo různí výborní boxeři říkají, že karate je základ. Na tom, že jsou tak dobří, má z části zásluhu i karate. I když dítě u toho třeba dlouho nevydrží, dá mu to velmi dobrý základ nejen do bojových sportů, ale sportu všeobecně.
Jaký vás čeká turnaj teď?
Za dva týdny mistrovství světa ve švédském Malmö. V jedné kategorii může být třeba dvacet až čtyřicet zápasnic a postupuje se standardně vyřazovacím pavoukem. Nejlepší je, když mám dvě kategorie naráz a přebíhám z jednoho tatami na druhé, ze zápasu do zápasu. Organizátoři mi i vycházejí vstříc, když nestíhám, tak mi počkají nebo tam vloží jiný zápas. Rozhodčí bývají ještě tak zlatí, že mi ukazují, ať se ještě vydýchám.
Bude karate ještě na olympiádě?
Jsou čtyři obrovské organizace na světě, které se musí dohodnout na jedněch pravidlech a na jednotné nominaci. To bude na dlouho. Já sama bych se na olympiádu chtěla dostat, ale není to pro mě ten strop. Chtěla bych se stát pro ostatní vzorem, chtěla bych, aby jiní toužili být jako já. To se mi plní.