Naštěstí tu jsou pořád nadšenci, kteří tlačí box dopředu, říká reprezentační kouč

V boxerské komunitě nenajdete patrně člověka, který by ho neznal. Bývalý boxerský reprezentant, dnes trenér Pražského Rohovníku a kouč české ženské reprezentace. Michal Soukup žije boxem už pětatřicet let. Nyní je součástí také české amatérské MMA reprezentace pod Českým svazem MMA. Ve sportu zažil radosti, strasti, zklamání. Umí si zjednat pořádek, umí být také přísný. „Já se rád směju, mám rád partu, která funguje, sport je zábava, to není povinnost. Sport je o nadšencích,“ rozzáří se, když mluví hlavně o partě v Pražském Rohovníku.

Kdo je tvárnější?
Každý člověk je jiný. Třeba Bára Suchánková, to je typ jako Jarmila Kratochvílová, která udělá všechno, aby byla úspěšná. Dře a má svůj sen.

Příští rok má být olympiáda v Tokiu, čekají vás kvalifikační turnaje, kolik Čechů pojede boxovat pod pět kruhů?
Jestli se tam dostane jeden, tak to bude obrovský úspěch. To je optimistický scénář. Čeká nás evropská kvalifikace v Londýně a světová je v Paříži, ty jsou v únoru a v dubnu.

Kolik českých boxerů se půjde bít o svůj sen?
Za kluky by měly být obsazeny všechny váhové kategorie, z ženských patrně pět. U nich je ale problém, jakmile holky studují, boxují. Jenže se dostanou do věku, že musí pracovat, nemají finanční podporu a většinou skončí, případně se z boxu stane koníček, se kterým se nedá dostat na olympiádu.

Kdo je nyní největším českým talentem?
Nevím. Jsou tam naděje, kluci, holky, kteří tomu dávají strašně moc. Je to Péťa Novák z Ústí, Miloš Bartl z Rakovníka? Tohle je složitější, nejde to takhle lehce říct.

Pak tu je opak, loňský návrat šestatřicetiletého Ondřeje Pály v těžké váze po profi kariéře a dlouhé pauze...
On si splnil sen, vyhrál titul v Lucerně, a to je velký tahák. Podle mě ale on nepojede na olympijské kvalifikace.

U ženské boxerské reprezentace jste čtyři roky, pokud uděláte predikci na dalších pět let, co vidíte?
Dokud se nevyřeší otázka zajištění sportovců po věku 20 let, tak bude stále podobný problém.

Může přinést změnu Národní sportovní agentura s Milanem Hniličkou?
Nevím. Je to něco nového, podporují oddíly, ale jak budou fungovat na bázi další, nevím. My a třeba MMA jsme sporty, kde člověk bojuje sám za sebe. Když se podíváme na biatlon, lyžování, tak tam byli a uspěli většinou sportovci, protože oni si našli vlastní sponzory a začali se financovat sami, což je jediná cesta, jak se v dnešní době může jednotlivec prosadit, když si najde sponzory, zdroj peněz a není závislý na státu, živí se sám. Je pod svazem, ale musí se postarat, takovým příkladem je třeba Ester Ledecká. Tohle je cesta, která by šla. Příkladem v MMA je třeba Jirka Procházka, trenér a manažer Martin Karaivanov mu sehnal sponzory a on si může jít za svým snem.

Boxu se věnujete pětatřicet let, jaký vidíte největší rozdíl mezi generacemi?
My jsme měli jinou motivaci, my jsme si ten sport našli. Dneska ten sport musí za lidmi, proto třeba jede MMA, to je všude. Před pětatřiceti lety tu byl klasický základ - box, karate, judo a zápas. Mě přivedl kamarád na box, jinak všichni hráli fotbal. Dneska to je tak, že lidi v tom vidí zdroj peněz, úspěch, jsou vidět v televizi. My jsme to dělali proto, že nás sport bavil a měl jsem lvíčka na prsou.

Hraje svůj díl i to, že je hodně zájmů na výběr, lidi nevydrží a přeskakují od jednoho k druhému?
Taky, přesně. Když chce být sportovec úspěšný, musí mít v pyramidě hodnot na prvním místě sport, ostatní věci jsou druhořadné. My to tak měli, dneska je tolik lákadel, že najít sportovce, který bude mít sport na prvním místě, je to nejtěžší. 

Kolik lidí má v reprezentaci box na prvním místě?
Nevidím jim do hlavy. Oni vám řeknou, že box je pro ně alfou a omegou života, ale když je pozorujete, tak vidíte, že to jsou jen lidi. Řeší vztahy, školu, práci, rodinu. Ale aby žil někdo jen pro to, že se vyspí a jde na trénink, takových moc není.

Roste v českém boxu někdo, kdo může překročit stín svého sportu a oslovit i lidi mimo boxerskou bublinu?
Doufám, že jo, ale nevím kdo. Je to o úspěchu. Pokud někdo udělá medaili, začne se o něm psát, bude v televizi, začne být známým a lidi o něm budou vědět. Lidi potřebují mít svoji hvězdu, se kterou se mohou ztotožnit. Každý sportovec by měl mít svůj vzor.

Je nyní na české scéně boxer, který se může jednou stát tím vzorem, který to potáhne?
Doufám, ale nevím, kdo to je. Záleží, jak se kdo prosadí. Přeju jim úspěch a doufám, že se jim to povede.

Když se koukneme mezi profesionály, kdo je na vrcholu?
Je tam Vasil Ducár, Láďa Řezníček, Václav Pejsar, tahle jména lidi asi znají. Jinak zvučná jména, jako byli Luboš Šuda, Láďa Kutil, Roman Kracík, Michal Bilak, Ruda Kraj, Lukáš Konečný, ta tu nejsou. Když tu byla firma OKKO kolem roku 2000, tak tehdy měli boxeři krásné promo, psalo se o nich v novinách, byli v televizi.

Baví vás stále po tolika letech trénovat?
Reprezentace je něco jiného, než jsem dělal celý roky, můj život je oddíl Pražský Rohovník, baví mě pracovat s dětmi. Občas je toho moc, když se jezdí po kempech, soustředěních, závodech. Toho je někdy hodně, protože já jsem šťastnej v Rohovníku, tam je moje rodina. Vidím děti, jak vyrůstají, oni se učí, jsou úspěšní, neúspěšní a já vedle nich stárnu. Být v tělocvičně mě baví, potom s nimi jet na závody. Oni vyhrávají, prohrávají, někdy jsem nasranej, vztekám se, když je úspěch, tak mi je do pláče. Vidím, že ty děti si to užívají, ale přiznávám, je to adrenalinová houpačka.

Čeho je více - radostí, starostí? 
Určitě radostí. Já se rád směju, mám rád partu, která funguje, sport je zábava, to není povinnost. Sport je o nadšencích.

A má jich český box dostatek?
Nadšenci, kteří tu byli, když jsem byl malej kluk, tak těch už tu tolik není. Dneska to je spíš o penězích, protože to trenéry živí, trochu jinak přemýšlí. Pro některé trenéry je úspěch svěřence cesta k více soukromkám, aby mohli mít více kondičních tréninků a více vydělat. I přesto se stále najdou blázni, kteří to milují a dělají to dobře, třeba Karel Vrtiška, Vašek Němeček v Děčíně. Naštěstí tu jsou pořád nadšenci, kteří box tlačí dopředu.