Nejbláznivější rozhodnutí života se vyplatilo. Přes Kambodžu k českému titulu v MMA

Byl to zvláštní zápas. Kamila Šimková musela hodit za hlavu kamarádství, pokud se chtěla stát šampionkou. Na začátku července se stala mistryní České republiky v amatérském MMA, když ve finále porazila Lucii Vacovou, bývalou kolegyni z Penta Gymu. Bitvu o letenku na mistrovství světa zvládla a jedenatřicetiletá zápasnice potvrdila, že láska, kterou našla k bojovým sportům v Kambodži, se vyplatila.

Jak probíhaly tréninky v Kambodži, probojovala jste se ke slibovanému zápasu?
V Kambodži jsem trénovala všechno, co se dalo. Samozřejmě jsem trénovala společně s Chanem Rothanou právě „kun khmer“ a dost často pracovala na fyzičce a síle. Pak mi díky dobrým kontaktům dovolili chodit tajně na boxerské tréninky kambodžského národního týmu, měla jsem taky možnost po večerech trénovat brazilské jiu jitsu. Jen teď zpětně vidím, že by bylo lepší věnovat se přímo MMA a všechny sporty propojovat rovnou, ne si od každého brát trochu. To moc nefunguje. 

Nakonec se mi poštěstilo mít dva zápasy v „kun khmer“ ve váze do 60 kg, oba byly s Kambodžankami a vysílala je národní televize. Jeden jsem vyhrála, jeden prohrála.

Co vám Kambodža dala, popřípadě vzala? 
Kambodža mi určitě dala vášeň pro bojové sporty, hlavně pro thajský box, který mám doteď nejraději. Bohužel mi taky dala špatné návyky a techniku, hodně věcí se musím přeučovat. Je to dáno tím, že jsem na začátku prostě jen mlátila do pytle a nikdo mi pořádně nevysvětlil, jak to dělat správně. 

Proč jste se nakonec vrátila zpět do České republiky? 
Po pár měsících jsem čím dál víc zjišťovala, že tréninky v Kambodži mi už nic moc nového nepřináší a určitě mě neposouvají dál v mém snu o zápasení v MMA. Uvědomila jsem si, že tréninky u nás dávají větší smysl. Navíc příležitostí zápasit bylo málo a samozřejmě začaly docházet i finance. Navíc jsem dostala zajímavou pracovní nabídku od svého předchozího zaměstnavatele, a tak jsem se vrátila do Prahy a do Penta Gymu. 

Jaká je tedy vaše současné zaměstnání, daří se vám kombinovat práci a tréninky?
Pracuji jako koordinátorka humanitárního projektu, který pomáhá českým obcím připravit se na povodně. Zároveň mám na starosti organizaci humanitární pomoci v případě, že povodně opravdu přijdou. V práci mi vychází hodně vstříc, můžu pracovat z domova brzy ráno nebo pozdě večer a do kanceláře chodit mezi tréninky. Díky tomu zvládám chodit do Penty i dvakrát denně, když je to potřeba. Jen nesmí přijít povodně nebo pracovní cesty, to pak musí tréninky stranou. 

Jaké máte zápasové zkušenosti v MMA? 
V MMA mám zatím tři zápasy, všechny v roce 2020. První byl v lednu, další dva zápasy proběhly už na mistrovství České republiky. 

Jak dopadl zápas před republikou?
Na lize v Praze jsem prohrála na body 1:2. Tehdy jsem nastupovala se soupeřkou z Maďarska. Těsně před zápasem jsme zjistili, že soupeřce ještě nebylo 18 let a nesmím tak používat údery na hlavu. Na to jsme bohužel nebyli vůbec připravení a v zápase to bylo znát. Prohra mě ale hodně nakopla a dala spoustu zkušeností, které jsem využila právě i při mistrovství ČR. 

Kdy jste se rozhodla zúčastnit amatérského šampionátu, který pořádal Český svaz MMA? 
Cíleně jsme se na šampionát připravovali přibližně dva měsíce. V ideálním případě byla třikrát týdně fyzička, dvakrát týdně posilování, většinou ráno se Zdeňkem Bartošem. Večerní tréninky byly spíš zaměřené na techniku a sparingy, to byla většinou kombinace postoje, práce na kleci, wrestlingu i práce na zemi s Danem Bartákem. A taky můj oblíbený thajský box se Zdeňkem Bartošem. 



Na republice nakonec ženy zápasily pouze v jedné váhové kategorii do 66 kg, zapadala do vašich plánů?    
Mám 165 centimetrů, to je do zápasu relativně malá výška na 66 kg. Člověk pak má dost krátké ruce na to, aby na vyšší soupeřky dosáhl. Proto jsem chtěla zkusit jít do nižší váhové kategorie. Bohužel se do kategorie -61 kg nikdo další nepřihlásil.  Měla jsem tak možnost buď nezápasit vůbec, nebo přejít do vyšší váhové kategorie. V samotných zápasech jsem ale výraznou nevýhodu necítila, přibrala jsem pracně shozená kila dost rychle zpátky. Přibírat mi totiž na rozdíl od hubnutí jde dost dobře (smích). Jen u finálového zápasu byl ten výškový rozdíl dost vidět. 

K titulu jste musela porazit dvě soupeřky...   
Ano, v prvním zápase jsem nastoupila proti Elišce Pospíšilové z pardubického Pretorianu. kterou jsme ale moc neznali. Věděli jsme, že je velmi dobrá na zemi, a tak hlavní taktika byla jasná. Nenechat se hodit a nezápasit na zemi. A to se mi až na jediný případ podařilo. Naštěstí to bylo těsně před koncem prvního kola, takže soupeřka nedostala moc velkou příležitost se na zemi předvést. V posledním kole už bylo vidět, že je soupeřka docela unavená, takže to už pak byla pohoda.

Takže jste se probojovala do finálového zápasu, kde na vás čekala třetí z mistrovství světa Lucie Vacová. Donedávna jste byly kolegyně z Penta Gymu, jaké to pro vás bylo?  
Jedním z důvodů, proč jsem chtěla zápasit ve váze do 61 kg bylo i to, abych se právě s Luckou nepotkala. Vím, že je na tom technicky mnohem líp v postoji i na zemi, navíc jsem nechtěla zápasit s někým, koho znám. Musela jsem si to pak v hlavě dobře srovnat a říct si, že je to zápas a že kamarádství musí jít prostě stranou. Navíc jsem vstupovala do zápasu, ve kterém jsem neměla co ztratit, protože Lucka je mnohem zkušenější zápasnice. Nakonec mi ta celá situace ani zvláštní nepřišla, horší to asi bylo pro trenéry v rozích na obou stranách. Ale jak to celé prožívali oni moc nevím, do hlavy jim nevidím. 

Na svém facebookovém profilu jste prohlásila „Kdo by kdy věřil, že ze mě někdy bude mistr čehokoliv, natož pak amatérský mistr České republiky v MMA“ Takže vítezství si zřejmě ceníte, ne? 
Radost z výhry mám vždycky obrovskou, ať už v thajském boxu v Kambodži nebo v MMA v Čechách. Jako mistryně se necítím doteď, nemám pocit, že bych si ten titul nějak extra zasloužila. To si můžou říct kluci, kteří museli ve své kategorii vyhrát třeba pět zápasů a ten titul si opravdu zasloužit.  

Mistrovství probíhalo za zpřísněných bezpečnostních opatření, bez přístupu veřejnosti. Chyběli vám diváci, kamarádi, rodina?
Diváci mi moc nechyběli, já své okolí ani moc nevnímám. Navíc seděli na tribunách ostatní zápasníci a trenéři, takže lidí tam bylo i tak dost. Rodině o svých zápasech raději moc neříkám, aby se o mě nebáli. Takže jim spíš zavolám, až je po všem s tím, že se mi nic nestalo. Kdybych se nepochlubila na sociálních sítích, tak o tom asi půlka mé rodiny a kamarádi ani neví. 

Jak vidíte mistrovství světa, které má proběhnout na podzim? 
Samozřejmě bych tam jela moc ráda, byla by to pro mě obrovská zkušenost a udělám pro to maximum. Tak jen budeme doufat, že nějaké mistrovství světa vůbec bude a nezruší ho kvůli pandemii. Raději ještě nebalím, nechci se zbytečně na něco upínat a pak být zklamaná, že nakonec nic nebude. Jakmile to bude jisté, sbalená budu hned (smích).

Řeknete nám na závěr nějaký khmerský bojový pokřik?
Khmerové asi žádný bojový pokřik nemají, v hlavě mám jen jedno a to je: „wáj klang“, volně přeloženo: „bojuj tvrdě“. Ale zato umím skvěle po kambodžsku hekat u kopů a úderů, tak to by se snad taky dalo počítat (smích).