Nejhorší britský boxer historie končí kariéru. Jsem hrdý, rád bych na závěr vyhrál, hlásí

Poslední zvonění, konec kariéry je tady. Nejhorší britský boxer, který se kdy objevil mezi provazy, je připravený hodit ručník do ringu a završit tak pozoruhodnou kariéru. Za jedenáct let vyhrál v profesionálním ringu jen dvakrát, nastoupil přitom do 55 zápasů! Robin „Rockin“ Deakin má konečně dost a už ho nebaví počítat rány a modřiny na svém těle.

A podle toho to také v ringu vypadalo a on prohrával zápas za zápasem. Dobře ví, že takových dobrodruhů, kteří by kariéru postavili podobným způsobem, moc není. „Srdcem jsem byl ale vždycky mistrem světa,“ vyznává se boxer z Crawley. „Nebylo pro mě důležité, zda jsem nejlepší nebo nejhorší.“

Aby se proslavil, nebál se podstoupit pořádné zkoušky odvahy. Jednou vybojoval devatenáct zápasů za čtyřiadvacet týdnů. Neptejte se na výsledky jednotlivých mačů, všechny prostě prohrál. Jenže v životě je vlastně vítěz. Přiznává, že od mládí byl terčem šikany. Narodil se s vadou na dolních končetinách a do šesti let fungoval na vozíku, podstoupil čtyřicet operací.

„Dětství fakt nebylo pěkné. Ve škole mě šikanovali, dokonce i učitelé mi hodně věcí dávali najevo. Když jsem se postupně dal zdravotně trochu dohromady, začal jsem bojovat, abych si zvedl sebevědomí,“ přiznává, proč se upnul ke sportu.

Všem prý tehdy řekl, že se stane profesionálním boxerem, ale nikdo mu nevěřil. „Mým snem bylo, abych se stal mistrem světa. Měl to být super příběh neznámého bojovníka, který se proslaví tím, co zvládl. Chtěl jsem udělat dojem. Ale to je přece normální, chcete uspět, i když jste mechanikem, nebo finančním manažerem. Vždycky se snažíte o to, aby tu po vás něco zůstalo,“ dodává.

Už na startu prý Deakin dobře věděl, že nebude nejlepší a jeho trable s nohami jej budou brzdit i v boxerské kariéře. Mezi amatéry byl dobrý, vyhrál padesát zápasů, v profesionálním ringu to ale bylo opačně. Nakonec se ale dočkal i řady poklon. Tvrdí, že třeba bývalý mistr světa a legendární Ir Steve Collins, jeho počínání velmi ocenil. „Nikdy jsem neviděl, aby se boxer pohyboval tak, jako ty. Ale když jsem mu řekl, čím vším jsem prošel, byl ohromený, jak dobrý jsem byl,“ pyšní se Deakin.

V roce 2006 se pak stal profesionálem a podepsal smlouvu s Warrenem. Porazil Shauna Waltona na body a v tu chvíli byl štěstím bez sebe. „Hodně lidí tehdy říkalo, jak jsem dobrý. Upřímně přiznávám, že mi to vlezlo do hlavy,“ říká boxer.

„Myslel jsem si, že si můžu dělat, co chci. Nabídky k zápasům se jen hrnuly. A tak šel i do zápasů, kdy byly soupeři o něco těžší. Prohrál jsem třeba s Eduardsem Krauklisem z Lotyšska na body. Přitom jsem si myslel, že jsem měl vyhrát. Stejně mi nabídli další zápas proti borci, co neprohrál osm zápasů v řadě. A já si řekl, žádný problém a zase jsem prohrál,“ líčí s tím, že neměl tušení, jak dlouho bude čekat na další úspěch. Stal se z něj hlavně boxer, který byl atrakcí, jejímž úkolem bude prohrát zápas. Fanoušci se chodili dívat hlavně na něj.

V roce 2012 přišla další rána. British boxing Board (BboC) mu zrušil licenci a on se ocitl bez peněz a přepadaly jej deprese. „Bylo to něco jako válka. Někomu vadilo, že se lidé nebaví o hlavním zápasu večera, ale o mém zápase,“ vysvětluje si, proč se dostal do problémů. Tajemník BBoC Robert Smith si ho zavolal do kanceláře a všechno mi oznámil. Zkoušel se proti verdiktu odvolat, ale všechno bylo marné. „Přišel jsem o licenci, postupně i o dům. Ztratil jsem všechno,“ popisuje.

A tak se rozhodl bojovat na vlastní pěst. Nastoupil k dalším deseti zápasům, dvakrát bojoval i ve Španělsku, kde byl atrakcí i pro novináře, pro které byl nejhorším britským boxerem všech dob. Šel i do zápasu bez rukavic. Ale teď si řekl dost a vybojuje svůj poslední zápas. „Už to prostě nepotřebuji. Jsem šťastný a šťastný bojovník je nebezpečný bojovník. Zamiloval jsem se do úžasné ženy a s ní chci strávit zbytek života,“ dodává.

„Bylo by super, kdybych poslední zápas vyhrál. Abych mezi profesionály začal i skončil vítězstvím. Vím, že si na mě budou pamatovat jako na nejhoršího britského boxera. Ale já jsem na to hrdý.“