Totální proměna! Neuvěříte. Z barového povaleče a 120 kil až do české reprezentace

Odhalit své slabosti, přiznat se k porážkám, tohle patří k nejsilnějším momentům života. Česká reprezentantka v boxu Barbora Suchánková před lety nežila, jen proplouvala. Den za dnem. „Chodila jsem do práce, dělala po barech, hospodách a chlastala první ligu. V té době jsem si myslela, že se jinak žít ani nedá,“ vrací se o více než pět let zpět pětadvacetiletá boxerka, která zažila také chvíle v protialkoholické léčebně, poznala i trable s drogami. Postupem času vážila až 120 kilo. Teď ji nepoznáte. A tím nekončí, sní o olympiádě. Totální obrat, po kterém je šťastná.

Box děláte pět let, co pro vás znamenal sport před touto dobou?
V listopadu to bude pět let od doby, kdy jsem překročila práh první tělocvičny, to datum si pamatuju přesně. Viděla jsem všechny ty pytle, ring a nástroje na cvičení. V duchu jsem si řekla, že to asi nebude nic pro mě, ale zkusím to. Do té doby jsem byla absolutní antisportovec, takže box jsem znala jen z televize a z netu. 

Co bylo zásadním rozhodnutím pro box?
Neměla jsem dobrý životní období. Měla jsem psychický problémy a léčila se v protialkoholické léčebně, byly problémy s drogami, prostě jsem si tenkrát vybrala jednodušší cestu. Vrátila jsem se z Bohnic a nevěděla, co budu se svým životem dělat dál.

Neumím si představit tuhle situaci...
Pořád jsem hledala sama sebe a vrátit se do těch sraček jsem už nechtěla. Kamarádka Bára mi tenkrát říkala, že potřebuju zhubnout, dostat se mezi nové lidi, mít nějaký koníček. Ona začala chodit na box, tak jsem šla s ní. 

Počítám, že začátek muselo být peklo, pletu se?
Po prvním tréninku jsem přišla domů a říkala si, že tam v životě už nepůjdu, fyzicky jsem to absolutně nezvládla. Potom jsem si řekla, že tohle jsou prostě naučené návyky z minulosti a že nebudu dělat pořád stejný chyby. Nechtěla jsem se vzdát po prvním neúspěchu. Tohle rozhodnutí mi změnilo život. Navíc v gymu byli strašně skvělí lidi, skvělý trenér, který mi dal sebevědomí, že můžu všechno zvládnout.

A teď jste v reprezentaci...
Já mu tenkrát nevěřila, ale makala jsem. Vše se začalo postupně měnit. 

Jak obtížné bylo zvládnout totální životní obrat, sport, kila?
S váhou bojuji celý život. Nebudu se tady vymlouvat na genetiku, na psychický problémy, prostě jsem se extrémně vyžrala. Svoje smutky a deprese jsem zaháněla jídlem, v tomhle jsem hledala útěchu. Samozřejmě šlo o krátkodobou útěchu, ale začala jsem přibírat. I v tom extrémním stavu jsem sportovala, takže tělo dostávalo strašný záhul. 

Máte špatnou zkušenost s lidmi?
Asi před rokem a půl jsem měla zápas na Grand Prix v Ústí nad Labem. Šla jsem do ringu a viděla na tribuně lidi, kteří se smáli. Já si vzala do hlavy, že se smějí mně, jak vypadám a nemohla jsem na to přestat myslet. Oni se mi možná opravdu smáli, kdo ví. Netvrdím, že mi tohle prohrálo zápas, ale hlava fakt pracovala špatným směrem. Tohle byl pro moje hubnutí největší impuls. Prostě jsem si řekla, že takhle už ne. Přijela jsem domů, vzala telefon a zavolala svému kondičnímu trenérovi Danovi Hejretovi. Řekla jsem mu: „Tréňo, já chci zhubnout 40 kilo.“ A on - tak jo. Věřil mi, že to dám, a to mi strašně pomohlo. Začátky byly těžký, ale když něco doopravdy chcete, tak to tolik těžký není.  
 
Co bylo nejtěžší?
Když jsem musela na plny úvazek chodit do práce a k tomu stíhat dvoufázově trénovat. Každý den jsem se třeba 14 až 15 hodin nezastavila. Člověk si po nějaké době zvykl brzy vstávat, celý den fungovat, ale jak nebyl čas na regeneraci a odpočinek, tak to bylo znát na výkonu i celkově. Musím říct, že jsem ráda, že jsem to nevzdala. I když byl člověk fakt vyčerpaný, na trénink jsem nějak vždycky došla. 

A co je nejtěžší teď?
Pro mě je to určitě hlava. Změnit některé moje postoje a vnímání. Hodně lidí a sportovců vůbec neřeší svoji hlavu a mysl, přitom to je alfa omega. 

Vaše změna musela překvapit i okolí, ne?
Všichni reagovali dost pozitivně. Všichni blízcí mě do té doby znali, jak jsem se popsala. Byla jsem fakt na dně a najednou jsem začala sportovat. A pořád víc a víc. Najednou jsem přišla s tím, že půjdu do zápasu. Nikdy na něj nezapomenu. Bylo to na Žižkově a já byla strašně vyklepaná. Přišla celá rodina, strašně moc kamarádů, přichystali mi šílený kotel (smích). Zápas jsem vyhrála a strašně jsem brečela. Pro mě to nebyl jen zápas, ale i zásadní zlom. Jako kdybych celou svoji minulost nechala za sebou a byla tu jen současná chvíle. Od začátku dostávám obrovskou podporu, jsem jim strašně vděčná. 

Kolik jste shodila kil, chcete ještě víc?
Celkově 42 kilo, tím ale nekončím, chtěla bych dolů ještě 10 kilo. Teď už to tak lehce nejde, zasekla jsem se na jednom bodě a stojím, ale já to zlomím. Na 75tku se dopracuju. Jen se musím zase kousnout.

Box vám zabere hodně času, pracujete?
Tréninky zaberou hodně času. Většinou trénuji dvoufázově a jednou o víkendu. Do toho máme celkem často soustředění, takže se člověk moc nezastaví. Mám momenálně kolem sebe lidi, kteří mě podporuji finančně a pomáhají mi. Plus jsem se určitým způsobem začala zapojovat do Naly, což je nadační fond na podporu tradiční východní moudrosti a kultury. Mají spoustu projektů, například pomoci sirotkům z postižených zemí získávat vzdělání. To je podle mě úžasná věc, která má smysl a význam a neskutečnou energii. Jsem strašně vděčná za jejich pomoc a za jejich laskavost, se kterou mě přijali, takže bych momentálně volný čas ráda směřovala tímto směrem.

Je vám 25 let, kam to chcete v boxu dotáhnout?
Mám krátkodobé a dlouhodobé cíle. Mezi krátkodobé patří, dostat se na stabilní váhu, shazovat a příští rok v nové váze začít zápasit a připravovat se na mistrovství světa. Mezi dlouhodobými je samozřejmě olympiáda, to je obrovský sen. 

Box vám zabere hodně času, co zájmy mimo, je síla na vypnutí?
Upřímně času je opravdu strašně málo. Vrcholový sport na nějaké úrovni je samozřejmě i určitá zodpovědnost. Nejde si říct, že nepůjdu na trénink. Veškerý volný čas musíte nějakým způsobem podřídit treninkovému plánu. Ale zase nemůžu říct, že by ten čas nebyl vůbec, když mám volno, trávím ho s rodinou a přáteli. Mám kolem sebe úžasné lidi, takže čas na vypnutí je. 

Co preferujete - šaty, legíny na trénink?
Strašně ráda ze sebe dělám dámičku, vzít si hezké šaty, namalovat se, udělat si hezký nehty a vlasy. To mě baví, je to příjemná změna, když má člověk na sobě pořád zpocený hadry a vlasy přilepený na obličej. Ale tohle nijak nehrotím, i v tomhle směru se mi změnily priority. Dřív jsem nevyšla nenamalovaná z baráku, teď nevyjdu z baráku, dokud nezkontroluju tašku, jestli mám chránič a bandáže (smích).

Jste teď šťastná?
Jsem. Momentálně prožívám nejšťastnější období v životě. 

Jste pyšná na sebe, na životní změnu?
Taky odpovím, že jsem. Jsem na sebe pyšná, odkud kam jsem se byla schopna dostat, ale pořád to je málo, mám pocit, že jsem na začátku. Chci se pořád posouvat, není dobře usnout na vavřínech.

Kdyby nepřišel box do vašeho života, co byste dělala?
To je těžká otázka. Vůbec si to nedokážu představit, vzhledem k tomu, jaký život jsem žila předtím. Asi bych seděla v hospodě u piva. Možná bych byla na Novém Zélandu a sbírala melouny. Cesty osudu jsou fakt nevyzpytatelný. Věřím tomu, že jsem teď na správném místě, takhle to má prostě být.  

Chtěla jste se někdy vrátit do starých kolejí?
Rozhodně ne! K minulosti se nevracím, stejně ji nezměním. Pro mě box není jen sport. Vzhledem k tomu, jak mi změnil život a odkud mě dostal, mám zde prostě silný pouto. Ono to není vlastně jen o sportu, ale spíš o lidech. Našla jsem druhou rodinu. Hlavně naši tělocvičnu Pražský Rohovník, kde trénuju, tady jsem doma. Tady nás trénuje Míťa Soukup, který tělocvičnu vede a vede nás jako tým dohromady. Je to nejen trenér, on je prostě takový náš táta. Za něj bych dala ruku do ohně. Díky němu to tam je takový. Vychoval sportovně trenéry, třeba Štěpána Pitru, u kterého taky trénuju, a který je neskutečný frajer pro trenérské i lidské stránce. Samozřejmě holky z reprezentace, to je moje velká srdcovka. Já to třeba vnímám jinak, protože jsem prostě hodně citlivá, a nejsem v tomhle směru typický boxer. Nemám v sobě žádnou agresi, kterou bych chtěla ventilovat ven. Já dělám sport, protože mě strašně baví učit se pořád nový a nový věci. Chci posouvat fyzické i mentální hranice dál a dál. Překonávat bolesti a překonávat samu sebe, i když už máte pocit, že prostě nemůžete. Vždycky se dá všechno překonat.