Připravoval Miss i fotbalisty. Trenér ladí vysněné postavy i ranaře

Thajský box je jeho celoživotní láskou. Jako bojovník to Martin „Šakal“ Míča dotáhl k bronzu z ME, na mistrovství světa skončil pátý. Teď už pěkných pár let funguje v roli trenéra a jde mu to náramně. Připravovaly se u něj adeptky na miss, stejně jako profesionální fotbalisté. „Šanci má úplně každý. Důležité je jen to, sebrat se a do té tělocvičny přijít,“ říká sedmačtyřicetiletý chlapík, který jako bojovník sbíral úspěchy v barvách pražského Hanuman Gymu.

Musel být člověk hodně opatrný, když chystá adeptku na Miss?
Určitě. Není to jediná miss nebo modelína, která u mě trénovala. Člověk musí dávat pozor, holky nesmějí mít modřiny, když chodí na přehlídky. Prostě se musí trenér připravit, tréninkový plán se dá vymyslet prakticky na každého. Teď budu třeba trénovat člověka s handicapem.

Vážně?
Nemá jednu ruku. Všechno se dá udělat, nastavit individuálně. Proto si lidé berou soukromé trenéry a na nich pak je, aby připravili a vymysleli. Záleží na nich, jak se s tou výzvou poperou.

Na sociálních sítích jsou u vás na tréninku vidět hlavně krásné dámy. Mají nad muži dychtícími po tréninku převahu?
Já bych to teď viděl tak šedesát na čtyřicet pro holky. Když si holky dáte na sítě, je to krásná reklama. Navíc, když k vám chodí, tak se pochlubí kamarádce, řeknou si to mezi sebou, že jsou třeba spokojené. Tenhle druh pohybu se jim líbí, je komplexní a zabírá na postavu. Některé holky třeba mají strach, ale já tréninky vedu úplně jinak, jsou bezkontaktní tréninky, pokud se tedy nechtějí prát. Hlavně pak poznají, jak jim ten trénink pomáhá. Třeba u mě teď trénuje i třikrát v týdnu někdejší Miss Katka Sokolová a je moc spokojená. Líbí se jí to. Trénovala u mě i Miss Zuzana Jandová.

Kromě krásných žen a dívek jste trénoval i s fotbalisty. Lukáš Vácha, Mario Holek, Tomáš Necid. Tady už počítám, že byl trénink drsnější...
Třeba s Lukášem Váchou ano, ten mě překvapil moc. Toho bych si dovedl představit, že by si někdy střihnul zápas. Je to ranař, nebál se toho. Byl výbornej. U Tomáše to bylo koncipované zase jinak, pracovalo se na kotnících, při tréninku mu zabíraly úplně jiné svaly, než když má fotbalovou přípravu.

Hodně fanoušků říká, že fotbalisté jsou jako panenky, co se hned poroučejí k zemi. Vy asi máte z tréninku opačnou zkušenost, že?
Vím, že se to říká. Ale neumím si představit panenku, která by šla trénovat takový sport. A to u mě byli i další fotbalisté, třeba Mick VanBuren, Patrik Le Giang, co chytá v Bohemce, nebo třeba Ondra Švejdík. Boxovali jsme, dělali jsme kondiční přípravu a myslím, že se nám to povedlo.

Je známé, že jste chodil v minulosti do sparťanského kotle, pak jste i fanoušky hlídal. Věděli o tom fotbalisté Slavie? 
(směje se) Třeba Necka to ví, že jsem sparťan. Na tréninku jdou ale veškeré tyhle věci stranou. Já ho ani jako slávistu snad neberu, on je prostě fajn člověk.

Sám jste byl bojovníkem, u kterého vyhrál thajský box. Co říkáte na současný svět bojových sportů, kde vede MMA?
Upřímně, nejsem úplně zastáncem MMA, nelíbí se mi takedownová vítězství. Ale respektuji MMA i daná pravidla. A vím, jak těžké a složité je ho trénovat.  Mně se líbí thajský box a věci v postoji. Je mi jasné, že teď MMA jede, jsou tam i krásné peníze. Jen mi vadí, že se z lidí, co mají třeba šest zápasů, tak se z nich už dělají hvězdy. V thajském boxu jsou bojovníci, co mají třeba sto profesionálních zápasů jako Spejbl.  Vím, že je to všechno i věcí marketingu, ten dělají moc dobře. A třeba akce Oktagon Underground se mi moc líbila. Tam se skloubil postoj, nedokončovaly se věci na zemi.

Co takhle mít svůj vlastní gym a vést někoho do zápasu jako trenér?
Upřímně, tyhle myšlenky jsem měl dřív. Byly velké plány i název klubu už jsem měl. Nedotáhlo se to, teď v mých letech nevím, zda by to byl krok správným směrem. Budování gymu a kvalitních závodníků je o dlouhodobé práci. I to trénování je hodně náročný, byl to můj cíl. Už to není moje priorita.

Jste v kontaktu i s bývalými parťáky či trenéry z Hanuman Gymu?
Hanuman byl můj život, vzpomínek je opravdu hodně a třeba s trenérem Petrem Macháčkem jsem se nedávno viděl. On byl pro mě jako druhý táta, když jsme jezdili na závody. To se nezapomíná. Jsem mu vděčný, naučil mě spoustu věcí a hodně věcí v tréninku mám od něj.

Přátelství vás pojí i s Danielem Landou, známým zpěvákem. S ním jste zažil třeba výlet do džungle v Thajsku. To musel být zážitek, že?
Je to výborný mentální kouč. Já jsem těm věcem moc nevěřil a beru je až ve chvíli, kdy si je sám ověřím. A on mi to dokázal, musím říct, že na tom něco je. Líbilo se mi to. S Danem se znám od patnácti let, chodili jsme spolu fandit na fotbalovou Viktorku Žižkov, když hrála druhou ligu. Naše přátelství přetrvává a skoro pokaždé, když jsem v Thajsku, tak se tam spolu vidíme. Naposledy v březnu.

Takže jste spolu mentálně trénovali, nebo jste si pochutnali na kobylkách?
Já kobylky ochutnávám, stejně jako všechny jejich speciality. Ale dali jsme si spolu výborné kuře (směje se) On tam byl s dcerou a pokecali jsme, byl jsem tam se svojí rodinou a synem Patrikem. Bylo to skvělé.

O Thajsku mluvíte s nadšením, proč tu zemi máte tak rád?
Začal jsem tam jezdit v roce 1996, Thajsko mi úplně přirostlo k srdci. Jsem tam jako doma. Jinam ani nejezdím, já za to prostě nemůžu.

Nicméně, zájemci o bojové sporty vás asi spíš najdou v Praze. Co musejí udělat, aby si u vás mohli zatrénovat?
Asi by bylo nejlepší kontaktovat mě na mých internetových stránkách, tam může napsat každý, kdo by si chtěl zatrénovat. Tu šanci má u mě úplně každý. Důležité je to se sebrat a do té tělocvičny přijít. Jsem v tělocvičně u Ládi Kutila na Olšance. Sedí mi to tam, nemám úplně rád ty navoněné tělocvičny a tohle je old school a mám tam skvělé zázemí. Láďa mi dal příležitost a já jí rád využívám.