Sídlištní sígr, fotbalový chuligán i herec! Introvert Pindus jde zkusit štěstí v boxu bez rukavic

Tetování na rukách, mikina Bare Knuckle Box ovázaná kolem pasu. I když je bojovník Lubomír Pindus drobnější postavy, prostě si ho všimnete. A pokud se s ním dáte do řeči, poznáte, že je to zajímavý chlapík, který toho má hodně za sebou. Ze světa bojových sportů, ale i dalších příhod má na rozdávání. Pár takových prozradil v povídání pro kaocko.cz, mluvil na rovinu, nemazlil se s realitou, stejně jako se nemazlil osud právě s ním. Je to prostě bojovník a taky trenér v libušském Padera Gymu, který se v listopadu předvede na galavečeru, kde se bude boxovat bez rukavic.

Myslíte v porovnání s boxem bez rukavic? 
Přesně tak. Musím mít ruce jinak, musí si člověk dávat bacha, že když nemá rukavice, tak je tam dvoják úplně k ničemu. Tady je to úhybech, o tom udržet si distanc, být přesnější. Trefovat to dobře a tvrdě. 

Ondřej ale bez rukavic přece nebojoval? 
On mě baví tím, že on se podívá a vidí. Rozpozná, co bude fungovat a co ne. Je špičkovej. Má zkušenosti, trénoval v Rusku, v Anglii. Myslím, že má za sebou i něco na ulici. 

Jste hubený, bojujete kromě tréninku taky trochu s váhou a kdo bude vlastně vaším soupeřem? 
Soupeřem by měl být Mirek Šaloun. Je to menší kluk, ani jsem nezjišťoval, jak je na tom zápasově. Něco má odboxováno, něco má za sebou v MMA. Vím, že se snižovala váha, přišel, zda můžeme jít šedesátku, tak říkám ok, ale když chtěl na 57, tak to jsem odmítl. Nebudu se trýznit, teď mám 68 kilo. U nás, u komárů, by bylo shazovat deset kilo fakt dost. Mám výbornou trenérku, takže věřím, že by to šlo, ale zbytečně se nechci trápit. 

Když má někdo třeba metrák a shazuje, jde to snáz. Ale u vás komárů, jak říkáte... 
Měl jsem občas problém, když jsem měl jít nižší váhy než 60. To už mi pak dělalo problémy dvě poslední kila... To byla deset minut sauna, sklapovačky, pak chvíli venku, střídalo se to. Člověk byl úplně vyřízenej, člověk olizuje citron, aby ztratil chuť k jídlu. 

Teď jste si dal k pití pivo, je to známka, že do zápasu je ještě daleko? 
Jo, jo. Jedeme silovou přípravu, až pak najedeme na fízu. I když v Bare Knuckle to není o fyzičce, tam je to třikrát dvě minuty, bude to o tom, jestli si někdo něco zlomí, nebo naopak trefí dobře. Trefíte čelo, zlomíte si ruku a je hotovo. 

Bude to tedy i zápas o štěstí? 
To taky a také o tom dobře trefit. Trénuje se přesnost a technika. Sparing není, nejdeme do rizika. 

Chystáte se, ale neznervózňuje vás situace okolo covidu? 
To nemůžu ovlivnit. Kdybych si tím lámal hlavu, to bych se z toho asi po...l. Snažím se to vypouštět z hlavy, říkám si, že když tohle nebude, tak přijde něco jinýho. Ale štve mě to chození v roušce, nahánějí nám pořád strach. Když nebudu moct trénovat doma, tak budu makat venku a když budu v karanténě, tak budu hrát PlayStation (směje se) 

Berete to jako jednorázovou zkušenost? 
Uvidíme. Když si něco udělám, hrozilo by, že budu bez živobytí. Ale to se dá vykompenzovat třeba honorářem, plus dá peníze sponzor, tak to může vykompenzovat třeba to, že člověk na chvíli vypadne z kola. A když se nic nestane, tak to bude příjemné plus. Moc chci poděkovat rodině, trenérům Ondřeji Pálovi, Arletě Krausové, díky patří Matouši Rajmontovi, stejně jako Padera Gymu i Padera Shopu a AZ Fishing za podporu. 

Jste připravený na to, že se bude bojovat bez diváků? 
Já byl vždycky stresař. Když přišli známí lidé, tak jsem měl na začátku dřevěné nohy. Nervoval jsem se, co když kamarády zklamu tím, že prohraju. V hlavě jsem si vytvářel bordel a začal jsem pracovat třeba až ve třetím kole, což už mohlo být pozdě. Možná by mi to bez diváků ani neuškodilo (směje se). Nebojím se ani jedné varianty, kdo se bojí, sere v síni. 

Co na vaše rozhodnutí jít do boxu bez rukavic říkali doma? 
Přítelkyně není. Máma je můj celoživotní kámoš. Když se nenávidíme, tak se zároveň milujeme a prostě drží vždycky při mně. Když s něčím takovým přijdu, tak si ťuká na čelo, jestli nejsem debil, ale stojí při mně. Bydlí nade mnou, takže mi pomáhá. Jsem chlap sám v domácnosti, takže chodí a ptá se, jestli potřebuju vyprat. Je špičková a v pohodě. Okolí si klepe na čelo, ale snažil jsem se jim to vysvětlit, že když se někdo rve v hospodě nebo na ulici, je to horší. Tady je rozhodčí, je to sport. Veřejnost na to kouká, že je to brutální, ale v MMA je to to samé a diváci tomu tleskají. 

Přijde se maminka podívat? 
Asi jo. Musí. Pokaždé když byla, tak jsem vyhrál. Takže by měla. 

Do Bare Knuckle Boxu jdou i holky, co na to říkáte? 
Paige van Zant mám zaškatulkovanou, že je to spíš modelínová a poloviční, nevím, jak to nazvat. Holka do větru. Přijde mi, že ukázala víc nahoty než v zápase. 

Pojďme zpátky k vašemu zápasení. Vaše poslední sportovní úspěchy jsem zaznamenal v roce 2011, 2012. Pak tam byla odmlka, co se stalo? 
Nějak jsem se nechal strhnout Prahou, stalo se, za to se nestydím. Začal jsem si ničit zdraví alkoholem a nejenom alkoholem. Dal jsem si šestiletou pauzičku, kdy jsem toho měl nad hlavu.  

Ono je složité být léta v tom nekonečném kolotoči tréninků, odříkání, shazování váhy. Měl jste toho dost? 
Já jsem takový hrozný nadšenec, do něčeho se zapálím a pak přijde po čase syndrom vyhoření, cítím, že toho je dost. Dal jsem si pauzu, pak jsem ale poznal, že nemá cenu tímhle směrem život vést, tak jsem se v roce 2018 ke sportu vrátil a začal se hýbat. 

Co bylo jako spouštěcí impuls? 
Říkal jsem si, když mi dost lidí říkalo, jestli bych je netrénoval, zda by nestálo za to všechno oživit. A už jsem u toho zůstal. Začínal jsem u Fialy, až pak jsem přešel do Padera Gymu na Libuši, trénuji tam thajský box. 

Ten to u vás vyhrál i v začátcích? 
Začínal jsem u Jardy Vaňka, kde to bylo ohledně disciplín takové pomíchané. Něco bylo v postoji, kombinované se zemí. Bylo to trochu jako street fight. Učil tam MMA, páky a zároveň postoj. Zlom byl v devatenácti letech, kdy jsem začal chodit ke Zdendovi Švamberkovi. Ten vytvořil TKBC, což za mě byla asi nejlepší zkušenost. Bylo to super. Po čtyřech letech jsem přestoupil k Jirkovi Apeltauerovi na klasický thajský box. Zaměřoval se na lokty, klinče, bylo mi to sympatičtější. Byl jsem tam až do doby, než přišla ta pauzička. 

Pohyboval jste se i ve světě fotbalových hooligans, kde se nejde pro ránu daleko... 
To byla mladistvá fotbalová léta. Chtěl jsem nějak využít energii. Vím, že na to lidi koukají jinak, ale vyříkali jsme si to někde na poli, vyřádili jsme tam svoji agresivitu. My jsme taky dělali průsery, ale nikde jsme neokrádali babičky, nikde jsme neseděli na lavičkách a píchali si něco do žil. Byli jsme gauneři, ale když jsme jeli na výjezd a viděli jsme nějakou babičku, co potřebovala pomoci, tak jsme jí klidně pomohli. Dneska je to celé jinde. 

Je to asi generační problém? 
Já jsem vyrůstal na sídlišti, kde člověk prostě někam musel patřit. Někdo byl pankáč, někdo skin a někdo třeba skejťák. Jinak to nešlo, nikdo nechtěl být mimo. A já jsem v šestnácti chodil na fotbal a chtěl jsem se zlepšovat. Byl jsem hubeňour a často jsem dostával do huby na těch polích, kluci tam byli velcí. Tak jsem začal pořádně s bojovým sportem. A zůstal jsem u něj. Už jsem pak neměl potřebu ani chodit na ty fotbaly. Občas zavzpomínám na nějaké výjezdy, byly super, ale celkově to za to asi nestojí riskovat kriminál za fotbal. 

Přišly i sportovní úspěchy, že? 
No úspěchy, jak se to vezme. Mám dvě třetí místa z mistrovství republiky, ale třeba nebyla taková konkurence. V šedesáti kilech, co jsem chodil, to bylo stejný jako v supertíze, bylo málo zápasníků. A já se utkával s kluky, co měli nějaké jméno, jako třeba Robert Hopp, David Španiel, Ruslan Shakhaldaev. On měl 80 zápasů, byl dvojnásobný mistr republiky v boxu... ale udělal jsem s nimi zápas, stejně jako s Honzou Holcem. Toho se mi povedlo nahulit. Vyhrát je fajn, ale hlavní pro mě bylo udělat dobrý zápas. Jde o můj pocit. Pro mě je v dnešní době lepší prohrát s někým, kdo je dobrej, než to hnát na ranking, což se někdy děje v profi boxu, kde si lidi platí soupeře, aby měli ve statistikách zelený políčko, nebo se bojí v UFC, aby nepřišli o přízeň. 

To je narážka na Karlose Vémolu? 
No, nejsem úplně jeho fanoušek, to klidně přiznám. Mně vadí. 

Ale sportu hodně pomohl třeba z pohledu marketingu, to nemůžete popřít. 
To je pravda. Ale co měl za úspěchy? Ano, dostal se do UFC, ale za mě je to jednodušší se tam dostat z Anglie, než kluci odsud jako byli Monster, Číňan, nechci na nikoho zapomenout. Vémola UFC udělal nějaký zápasy, super. Ale měl se vrátit trošku s pokorou, a ne se vrátit jako já jsem šéf. On přece není šampion ničeho. Šampion je Attila z Bellatoru. Před ním klobouček. To je špičkový bombarďák, co si na nic nehraje. 

Kromě bojových sportů děláte i trenéra u fotbalových dorostenců Libuše. 
Fotbal mám rád, klukům tam pomáhám s kondiční přípravou Tomáši Moravcovi. Baví mě to, kluci dřou, hrajou druhou nejvyšší soutěž, jsem na ně pyšnej. 

Mají respekt, když vědí, že děláte bojové sporty? 
Asi trochu jo. Nemazlím se s nimi. I fyzické tresty dostávají. 

Rány jim ale snad nedáváte, že ne? 
Chceme po nich výkon. Je to asi rok zpátky, co jsme vyhráli 4:1 na Radotíně, tak jsme je nechali ještě půlhodiny běhat lajny, protože se nám nelíbil výkon, nehráli týmově, ale každý sám za sebe. Řvali na sebe. Taky kluci chodí občas ke mně na trénink. Ale zatím bych je nechal u toho fotbalu, to je lepší... 

Vidíte se do budoucna i jako fotbalový trenér v kategorii mužů? 
Nejsem proti, baví mě to. Ale raději bych se chtěl věnovat mládeži. Mě štve, že dnešní generace čumí do mobilu, je líná, zženštělá. Kluci vypadají často jak holky... Baví mě pracovat s mládeží, posouvat je. Vraťme dětem sport a pohyb, tak by to mělo být. Vždyť dneska někteří jedenáctiletí kluci neumějí kotrmelec, nebo si zavázat tkaničku. Učím kluky, aby byli tvrdší. Ne, aby faulovali, ale aby se dokázali k tomu postavit, aby byli důraznější. 

Když to shrnu: trénujete bojové sporty, chystáte se na zápas, k tomu přidáváte tréninky malých fotbalistů. Je tam prostor ještě pro další zábavu? 
Na Plzeň si vždycky čas najdu (směje se při pohledu na pivo). Prostor i přes nabitý program je, moji klienti mi pomáhají i sponzorsky, ulevil jsem si, vědí, co mě čeká. Všem chci poděkovat za to, že mě podpořili. Stávalo se, když jsem se nechystal na zápas, že jsem v 7 ráno začínal a v devět večer končil. Pak si člověk sedne a dá si jednu, dvě Plzničky. Pak jdu spát a jede se nanovo. Nesmí to tak být furt. Peníze nejsou všechno. Ty budou a my nebudeme. Lidi by se měli mít víc rádi, chybí relax. 

Mimochodem, prý máte zkušenosti před televizní kamerou. Kde jsme vás mohli vidět? 
Stihl jsem hrát ve dvou seriálech. První byl Polda, kde jsem hrál jednoho zápasníka. Domluvil mi to Matouš Rajmont, co dělá prosincový galavečer v Lucerně. A druhý byl Modrý kód, kde jsem hrál takového sedmnáctiletého Brutálního Nikitu, kdy jsem zabil jejich hlavního hrdinu. Byly tam pouliční rvačky v takovém bunkru. Tak nevím, jestli bude nějaké jeho vzkříšení a bude chtít odvetu. 

Měl jste větší trému, než když jdete bojovat před diváky? 
Až jsem se divil, že jsme choreografii zvládli úplně super, protože jsem trochu tykev (směje se) Jsem nervní. Je to fajn zážitek a kdyby byly takovéhle zážitky dál, bral bych to. Je to docela sranda. Člověk se nemusí učit scénáře, hraje takové štěky, a přitom je to docela fajn placený. Uvidíme, jestli se ještě někdo ozve. 

Je vám dvaatřicet, jak se vám hrál o patnáct let mladší kluk? Vypadáte mladší... 
Mám s tím problém, ptají se mě v hospodě na občanku, když jdu na pivo. Plzeň mám rád a je to průser. Ale k tomu seriálu, jak se mi hrál ten kluk. Dopad toho seriálového natáčení to mělo takový, že mi píšou babičky a tety. A taky mi psala nějaká snad dvanáctiletá fanynka toho Vojty, jestli jsem ho jako nezabil skutečně. Tak jsem jí odpověděl, že to bylo jen nahraný. Byla to srandička. Ale babičky mi třeba na ulici řeknou: Ty vrahu. Teď jsem úplně nenáviděnej. 

Dokážete to pustit z hlavy třeba na tréninku? 
Součástí přípravy je i mentální trénink, takže klidně tři minuty ležím a Ondra říká, ať si představuji ten zápas, cítím, jak mi cukají ramena. On mě úplně vyklidní, je boží. Moc mi to pomáhá, já jsem sice na první pohled extrovert, ale vnitřně jsem introvert. Jsem moc rád za svoje trenéry a děkuji jim, co pro mě dělají.