Slzy a deprese. Do boje o olympijský bronz jsem nechtěla jít, byla jsem zlomená, tvrdí judistka
26.07.2021
Autor: Jiří Voráč
Ukrajinská judistka Darja Bilodidová.FOTO: International Judo Federation
Tekly jí slzy štěstí i smutku zároveň. Na zádech jí přistála ukrajinská vlajka a mladá judistka Darja Bilodidová věděla, že jí v Tokiu nakonec cinkne bronz. V rozhovoru s médii přiznala, že byla v depresi, zlomená a úplně bez nálady, protože toužila jen a jen po nejcennější medaili. Pak si ale vzpomněla na slova své matky, vydolovala v sobě zbytek sil a cenný kov nakonec v souboji s Izraelkou Shiru Rišonyovou urvala.
Ve dvaceti letech je senzací juda, je nemladší světovou šampionkou. Možná právě kvůli tomu se jí bronzová medaile nezdála jako důvod k oslavám. Když prohrála bitvu o postup do finále s domácí Funou Tonakiovou, která nakonec vybojovala stříbro, prostě se jí zhroutil svět.
„Když mi bylo šest let, měla jsem jeden sen, který mi všechny ty roky ležel v hlavě a pomohl mi vyrovnat se s obtížemi, které na mě během kariéry čekaly,“ konstatovala vášnivá fotbalová fanynka své země na fotbalovém EURO 2020.
„Snila jsem o zlaté olympijské medaili. Hodně a tvrdě jsem trénovala, když bylo třeba, tak jsem hladověla, všechno to moc bolelo, ale vždycky jsem zaťala zuby a všechno vydržela. Nikdy jsem o tom nikomu venku neřekla. Tohle tajemství věděli jen moji nejbližší, kteří viděli, jak těžkou cestou musím jít. Oni věděli, že to dělám kvůli jediné věci a tou je olympijské zlato,“ dodala.
Zbýval jí jediný krůček, aby se mohla o zlatou medaili poprat. Klíčovou bitvu ale nezvládla a sen se v tu chvíli rozplynul. Byla totálně hotová a neměla chuť bojovat o bronz.
„Po té porážce jsem byla úplně zlomená, v depresích. Vůbec jsem neměla náladu bojovat o bronz. Chtěla jsem to všechno vzdát, protože to hlavní, proč jsem přijela do Tokia, bylo pryč,“ vyznala se ze svých pocitů. „Moje nálada byla na nule.“
Nakonec ale do souboje nastoupila. Vzpomněla si na slova matky, která ji požádala, aby tu medaili vybojovala pro ni. „Udělala jsem to pro mámu a taky pro tátu. Zaslouží si tu medaili, věnuji ji právě jim. Právě rodičům můžu za všechno poděkovat,“ vykládala už s bronzovou plackou na krku.
„Byli jste vždycky tam, když jsem vás potřebovala. Podporovali jste mě, když jsem něco chtěla vzdát. Našli jste vždycky správná slova, která mě nastartovala a já se prala dál,“ doplnila.
Rodačka z Kyjeva se i ziskem bronzu zapsala do sportovních dějin své země, vybojovala vůbec první ženskou olympijskou medaili v judu pro Ukrajinu. Pokračovala tak jen v impozantním roce, ve kterém už získala bronz na mistrovství světa a stříbro na grandslamovém turnaji v Tel Avivu.
„Došlo mi, jaká je hodnota té medaile,“ připustila nakonec a poděkovala všem lidem, kteří jí pomáhali s přípravou na olympijské hry.
„Prošla jsem si tolika obtížemi a musela překonat spoustu překážek. A teď jsem dosáhla na olympijskou medaili, což je nezapomenutelný okamžik a obrovský úspěch. Dorazili jsme do cíle, i když ne tak úplně. Není to medaile, o jakou jsem chtěla bojovat a snila o ní celý život. Ten sen ve mně žije dál. A já nedovolím, aby mi ho někdo vzal,“ doplnila odhodlaně.