Smrt dala K. O. Letecké neštěstí

V úvodu seriálu se budeme věnovat tragicky zahynulým boxerům. Seznámíme vás se třemi odlišnými osobnostmi, které spojuje jejich profese a smutný osud - vzlétli jako andělé a na zem dopadli jako ptáci se zlomenými křídly... Poslední z nich – Čechoslovák Vilda Jakš – nemohl být ani pohřben s pietou, která mu náležela. Jeho tělo se nikdy nenašlo, byl prohlášen za nezvěstného.   Vzpomínejme s úctou… Dnes tu máme první díl, jak to bylo se slavným Rockym?

Rocky Marciano – Na křídlech byznysu

Rocco Francis Marchegiano, přezdívaný Rocky, se narodil 1. září 1923 v Brocktonu ve  státě Massachusetts. Tento budoucí šampion těžké váhy, který nebyl v profiboxu nikdy poražen ani neremizoval, ukázal svou houževnatost a nezdolnou sílu už v pouhých osmnácti měsících, kdy bojoval s těžkým zápalem plic a přežil hlavně díky své silné tělesné konstrukci. Jeho robustní zdraví možná předpověděla i jeho porodní váha. Chlapeček vážil při narození neuvěřitelných 5,4 kg! Byl typickým americkým dítětem – hrál baseball, americký fotbal a snil o profesionální kariéře v jednom z těchto sportů. Soudí se, že právě díky baseballu získal Marchegiano návyk tvrdě trénovat, většinou až do úplného vyčerpání. Z fotbalového týmu byl však vyloučen, začal zanedbávat školu a brzy opustil i ji. Nevzdělaný mladík se živil, jak se dalo. Vystřídal mnoho zaměstnání – byl závozníkem, prodavačem obuvi, zaměstnancem těžební společnosti, metařem. Právě práci metaře si později pochvaloval, protože díky ní získal rychlost a lehkost v rukou.

V roce 1943 byl povolán do armády a sloužil v Anglii. Tam poprvé získal příležitost seznámit se s boxem na vlastní kůži. Zpočátku to bral jako příjemné zpestření a možnost úniku ze služby v kuchyni, ale brzy se ukázalo, že je Marchegiano talentovaný. Za tým armády nastoupil k prvnímu amatérskému zápasu, který vyhrál. Jeho další šancí byl turnaj Amatérské atletické unie, kde si však poranil klouby na ruce a ve třetím kole rozhodčí ukončili zápas. Později musel podstoupit operaci a lékaři byli dokonce toho názoru, že se bude muset boxu vzdát. Druhá světová válka se chýlila ke konci a Rocky byl převelen do Tichomoří, kde se opět vrátil ke své staré lásce – baseballu. V roce 1947 zkusil štěstí jako chytač za klub Chicago Cubs, ale protože nedokázal rychle přehazovat míč, byl z týmu vyhozen. Baseballový sen se rozplynul, ale Rocky se nechtěl sportu vzdát za žádnou cenu. A tady se opět nabízel box, který do té doby bral jen jako pouhé zpestření.  Nedal na řeči, že je v pětadvaceti letech na boxování starý a bez kondice. Začal držet přísnou životosprávu a hlavně tvrdě trénoval. Na začátku své profesionální kariéry si změnil příjmení na jednodušší variantu Marciano, protože jeho původní jméno promotér komolil. Rocky začal trénovat nejprve se svým dlouholetým přítelem Aláliem Kolombem, ale svůj specifický styl si vypracoval pod vedením svého trenéra a učitele Charleyho Goldmana. Rocky bral přípravu na svůj první zápas opravdu vážně. Běhal každý den minimálně sedm mil ve speciálních těžkých botách a využíval také vedení ran pěstmi pod vodou, čímž dokázal vyvinout obrovskou sílu úderů.

Po dvaceti zápasech během čtyř let, kdy poznal mnoho rozličných soupeřů, proti kterým stál v ringu v různých zemích Spojených států (např. Rhode Island, Pensylvánie, NewYork), narazil Rocky na opravdu prvního tvrdého protivníka, jakým byl Ted Lowry z Maine. Ten mohl podle odborníků vydržet Rockymu pouhá tři nebo čtyři kola. Rocky s ním bojoval dvakrát a pokaždé zápas trval plných deset kol. V obou případech Marciano nakonec vyhrál. V dalších zápasech Rocky soupeře porážel knockoutem až do chvíle, kdy stanul tváří v tvář Rolandu La Starzovi z Bronxu. Po perných deseti kolech Rocky zvítězil. Bylo to těžce vydřené vítězství, ale pomohlo Rockymu ke zviditelnění. Poprvé ho diváci mohli spatřit na televizní obrazovce, když v přímém přenosu porazil v šesti kolech Rexe Laynea.

V říjnu 1951 se utkal v ringu s legendárním Joe Louisem, který měl už však svá nejlepší léta za sebou. Když ho Rocky poslal v osmém kole k zemi, z vítězství se neradoval. V šatně se dokonce rozplakal, protože Joe byl jeho dětským idolem, a nikdy si nedokázal představit, že by svou modlu mohl porazit. Přesto mu právě tento duel paradoxně otevřel cestu k velkým zápasům o titul světového šampiona.

O rok později ho čekala velká šance ve Philadelphii. Obhájcem titulu světového prvenství byl Jersey Joe Walcot , který poslal Rockyho hned v prvním kole k zemi. Ten se zvedl už po třech vteřinách, ale znovu inkasoval řadu dalších tvrdých úderů. Jersey však jakoby narážel na opravdový kus skály. Žádná z jeho ran Rockyho už „neskolila“. Naopak. Marcianova taktika dělat ze sebe „otloukánka“, se vyplatila. Dostal se k Walcotovi, který ustoupil blíž k provazům  a zasadil mu ve 13. kole pravačkou  krátký „smrtící“ přímý úder – direkt, který mířil přímo do brady. Walcot upadl do provazů a z bezvědomí byl „kříšen“ několik minut. Tento vítězný úder je dodnes považován za jeden z nejtvrdších, které kdy v ringu padly.

Rocky obhajoval svůj titul celkem šestkrát. V repríze zápasu z Philadelphie v roce 1953 poslal Rocky Walcota k zemi hned v 1. kole. Téhož roku knockautoval v New Yorku v 11. kole i Rollanda La Starzu. Rodák z Bronxu byl  tvrdý oříšek, známý svou defenzivní herní taktikou. Trenér Goldman Rockymu poradil, aby Rollanda trefoval do rukou, dokud je nedá dolů, a ten si vzal jeho radu více než k srdci. Bušil do soupeřovy horní části těla tak surově, až se na Rollandově předloktí objevily podlitiny a hematomy. V 10. kole už nebyl schopen zvednout rukavice nad ramena a po zápase musel podstoupit operace obou předloktí, na kterých měl ošklivě přetrhané šlachy.

Dalším Rockyho protivníkem byl „velikán“ Ezzard Charles, přezdívaný Kobra ze Cincinnati.  Utkali se spolu dvakrát v roce 1954. V červnu zvítězil Marciano výrokem rozhodčího, Charles s ním vydržel bojovat plných 15 kol. Souboj byl veden v brutálním duchu a je považován za jeden z nejostřejších utkání o titul mistra světa v historii. Odveta se konala v září opět v New Yorku na stejném stadionu v Bronxu. Všichni byli zvědaví, zda má Charles na víc než jen vydržet do konce. Už ve 2. kole poslal sice Rocky Ezzarda k zemi, přesto se v 6. kole vzchopil a nečekaně zasáhl levým hákem Rockyho do nosu. Rána byla tak prudká, že sekundant nebyl schopen zastavit krvácení a ringový lékař doporučil boj ukončit. Marciano však odmítl, přestože polykal krev. Jako by si říkal – teď nebo nikdy – a v 7. kole poslal Charlese dvakrát k zemi. Ten se už podruhé nestačil včas zvednout.

V roce 1955 čekala Marciana obhajoba v San Franciscu proti Donu Cockellovi z Velké Británie. Rocky byl prý zastrašován mafií, aby zápas vypustil. Marcianova odpověď byla jasná: zvítězil nad Donem v 9. kole technickým KO.

Poslední titulový zápas ho čekal v září 1955 a opět na stadionu v Bronxu. Vyzval ho další legendární boxer tmavé pleti Archie Moore, který měl v té době za sebou třicet dvě utkání, z toho jedinou prohru. Rocky se však nezalekl, naopak: poté, co se nechal Archie slyšet, že bude první, kdo sesadí Marciana z trůnu, dostal Rocky ještě bojovnější náladu. Očekávaný duel se měl konat 20. září, ale kvůli blížícímu se hurikánu byl přesunut o den později. Televizní přenos sledovalo v té době rekordních čtyři sta tisíc diváků. Oba chtěli vyhrát, a tak zápas brzy začal připomínat spíš rvačku. V takovém „duchu“ se Rocky cítil jako ryba ve vodě. Dorážel na Moora ze všech stran a zcela „ignoroval“ jeho údery. Jako by byl opravdu z kamene. Archie byl počítán dvakrát v 6. kole, v osmém ležel stále na zemi, i když zvonek ohlašoval konec kola. O přestávce mu lékař radil, aby se vzdal, ale Moore to sveřepě odmítl. V 9. kole ho poslal Marciano k zemi definitivně.

Sedmadvacátého dubna 1956 ohlásil Rocky konec své kariéry. Bylo to překvapivé, téměř šokující rozhodnutí. Bylo mu pouhých jednatřicet let a měl skvělou bilanci. Bál se snad pokoušet osud a nechtěl přetrhnout svůj vítězný řetězec prohrou? Jistě si uvědomil, že on sám je pro své soupeře jakousi výzvou. Kdo by nad ním vyhrál, slavil by hned dva triumfy: připravil by ho o post „krále“ a byl by oslavován, že jako první porazil „nepřemožitelného“. Konečně jeho prohlášení to nepřímo potvrdilo. Deník The New York Times jej citoval: „Domnívám se, že Joe Louis udělal chybu, když se pokusil o comeback. Nemohu sice s určitostí tvrdit, že v budoucnu něco takového neudělám také. Pokud mě nebude tlačit nedostatek peněz, boxovat mě už nikdy neuvidíte. Teď se mám dobře a hodlám trávit co nejvíce času se svou rodinou.“

Jedna z dalších možností, která mohla být impulzem odchodu z ringu, byla Rockyho nechuť k promoterským praktikám. Podezíral svého manažera Alla Weilla z nekalého obohacování do vlastní kapsy. Weill chtěl nejenom polovinu zisku z kontraktu, když by Marciano vyhrál, ale bylo zde i podezření, že Weil kšeftoval se vstupenkami v ceně tisíců dolarů, aniž by do tohoto „handlu“ Rockyho zasvětil. Dále se šampion také doslechl, že Weill si ulil na své konto deset tisíc dolarů z reklamních cen Marcianovy titulové „obrany“ proti  Donu Cockellovi.

„Boxerský důchod“ si užíval Rocky po svém - ve velkém stylu. Neměl rád rutinu, těšily ho divoké jízdy v rychlých automobilech (co je rychlé, to je nebezpečné) a byl fascinován gangsterským způsobem života. Pro bohaté italské Američany byl hrdinou, kteří ho zvali na štědré večeře a platili jeho obleky. Rodinný život rozhodně nebyl idylický, jak Rocky předtím tvrdil. V roce 1950 si vzal za ženu Barbaru Cousins a vychovávali spolu dvě děti. Jenže Barbara byla domácký typ a to se neslučovalo s manželovou náruživostí jak pro společenský život, tak pro jeho slabost k něžnému pohlaví. Navíc se rozhodl investovat peníze do sítí restaurací a koupi floridských mokřin. Obojí skončilo katastrofálně. Investice byly značně ztrátové. Zadlužil se a další finance hledal u lichvářů. V polovině šedesátých let odmítl bojovat proti Muhammadu Alimu, přestože mu byla nabídnuta v té době rekordní cifra - dva miliony dolarů.

Krátce před svou smrtí, se Marciano spolu s Muhammadem Alim účastnil  filmové fantazie – což byla počítačová simulace hypotetického boje na vrcholu jejich sportovní slávy. (Něco podobného použil Sylvester Stallone v novém díle Rockyho). Zápas byl vysílán 20. ledna 1970 a Marciano v něm vyhrál K.O. ve 13. kole.

Poslední srpnový den roku 1969, v předvečer jeho šestačtyřicátých narozenin, letěl Marciano do státu Iowa pronést řeč a podpořit syna údajného šéfa mafie z Iowy, který seděl v malém soukromém letadle Cessna 172 s ním. Boss chystal pro Rockyho překvapení – jeho oslavu narozenin. Marciano ještě v letadle plánoval, že do rána bude zpět u rodiny a oslaví narozeniny s nimi. Ale budoucnost nachystala zlé překvapení. Noční špatná viditelnost, velmi nepříznivé počasí i nezkušenost pilota – to vše mělo za následek, že cessna narazila do stromu dvě míle před ranvejí poblíž Des Moines. Oba pasažéři i pilot byli na místě mrtví.

Marciano je jediným světovým šampionem v těžké váze, který za dobu své profesionální dráhy nebyl nikdy poražen a po zásluze je členem Dvorany slávy nejlepších boxerů dvacátého století.