Ztracení taxikáři v Abú Dhabí. Jak si česká MMA výprava užila a zaplatila nečekaný výlet na MS
25.01.2022
Autor: Libor Kalous
Porada taxikářů v půli cesty.FOTO: kaocko.cz
Začít mistrovství světa bez zbytečných stresů je snem každého zápasníka a trenéra. Ne vždy se ale toto přání vyplní. Člověk zažije adrenalin, aniž by chtěl. Stačilo jediné. Vzali jsme si oficiální hotelové taxi, dodrželi všechna zdravotní opatření a doufali, že patnáct minut uteče jako voda a zápasník i s trenéry budou v hale s dostatečným předstihem. Jenže tento ranní pondělní příběh napsal výživnější kapitolu.
„Jen dva, více vás vzít nemůžu,“ reaguje taxikář zpoza roušky. Dobře, takže dvě auta pro čtyři pasažéry. „Kam to chcete, ptá se muž za volantem. „Jiu-jitsu arena, tam je mistrovství světa v MMA,“ marný pokus. Taxikář opouští vozidlo a jde pro radu ke kolegovi. Po chvíli má jasno. „Není problém, jedeme.“
A tak jedeme, pěkné okolí, obrovská mešita, se Šimonem Bruknarem se bavíme. Co tréninky, kolik toho má za sebou atd. Klasika, aby řeč nestála. Stále jedeme, řidič si něco brouká. Najednou míjíme ceduli, která nám oznamuje, že opouštíme Abú Dhabí, jsme na pětiproudé silnici. Pět proudů tam, pět zpátky. Ranní špička, takže tisíce aut lítají tam a zpátky.
Řidič znejistěl, jeho pobrukování změnilo tón. „Je nějaký problém, jedeme správně?“ ptám se. Slyšíme odpověď, které nerozumíme, lehce odhadujeme, že stále není patrně problém.
Chyba. Po pěti minutách taxikář na pětiproudé silnici staví u silnice. Kolega ho následuje. Náš řidič vylézá z auta a jde se poradit. Po pár minutách nastává změna rozkazu. Rychlý start, vyšší otáčky, rychlost a začíná nenápadný závod s časem. Na první odbočce z hlavní silnice pryč a na další křižovatce ostrá levá do protisměru a koně pod kapotou začaly více dupat.
„Jedeme dobře? Potřebujeme se dostat na zápas.“ Reakce, které jsem nerozuměl. „Tohle nebudu poslouchat,“ bere si sluchátka Šimon, který se nechce před zápasem rozptylovat.
Z pruhu do pruhu, myšky, plyn na plný výkon. Začíná závod s časem. Měli jsme ujet asi deset kilometrů, už jsme na dvaceti a my si stále hovíme v taxíku. Dobrá zpráva je, že míjíme ceduli – vítá vás Abú Dhabí.
Po pár minutách jsme nakonec v cíli, ujeli jsme pětatřicet kilometrů. „Jsme tady, není problém,“ hlásí řidič, že on se ve městě, které má 1,5 milionu obyvatel neztratí. Šimon je klidnější, zápas stihá. Řidič je vítěz. Já koukám na tachometr, jiní za tuto cestu platili asi 15 v emirátských dirhamech. Na mě svítí kulatá sedmdesátka. Podobná cena byla pochopitelně i ve druhém voze.
Náš řidič jde za druhým a řeší cenu, ví že tohle nebyl ideální odvoz. „Dej mi padesát,“ slyším. Dostal je. Pokud se nepletu, trenér Jaroslav Hovězák platil plnou palbu, nechtěl smlouvat.
Peníze vem čert, hlavní je, že jsme byli na místě. A Šimonův zápas? Soupeř nedal váhu, takže postoupil bez boje…