Těší se na kladenskou atmosféru a na malé rukavice. Lze v nich více ublížit
Jan Mudraninec.FOTO: I Am Fighter
Už tento pátek se Jan Mudraninec představí počtvrté na eventu organizace I Am Fighter (IAF). Poprvé nepůjde do klasického MMA souboje, ale čekají jej upravená postojářská pravidla. Soupeřem mu bude v souboji ve váze do 86 kilogramů jihočeský David Popovič, který v juniorském věku sbíral výborné výsledky v klasickém boxu. "Na domácí galavečer se těším. Je to paráda. Celkově si angažmá v IAF užívám, jsem zde od prvního Streetfightera a celá organizace se pořád posouvá. V pátek předvedu také svůj vlastní progres," usmívá se 29letý sympaťák a týmový kolega hlavní hvězda IAF 11 - Davida Zouly.
Nejde se na to nezeptat: jak často vám lidé připomínají tu neskutečnou štípanou s Pepou Talafousem na Streetfighterovi?
Občas mi někdo řekne, že si ten zápas pamatuje a že se mu fakt líbil. Musím říct, že mě samotného ten duel hodně dlouho strašil ve snech, dodnes nechápu, jak to, že se ten blázen zvednul. (smích) Tohle říkám také pokaždé, když se někdy potkáme, nebo si napíšeme. Pepa je neskutečný tvrďák, což dokázal nejen proti mně, ale také v dalších jeho zápasech.
Proč vlastně nikdy nedošlo na odvetu?
Já nejsem úplně fanoušek odvet, respektive jsem moc neměl důvod ji chtít. Pepa mě porazil, tím to pro mě skončilo.
S Popovičem to už nebude Streetfighter, ale také ne MMA. Co vše budete mít povolené?
Zápasíme dle klasických K-1 pravidel, akorát v bambulích, nesmíme strhy, ale můžeme klinčovat a v něm trefit jedno koleno.
A co vy a klasické MMA? Budete brát nabídky, připravujete se i na zemi. Nebo právě tyhle boje v malých rukavicích ale v postoji, jsou přesně to pravé pro vás?
Nikdy neříkej nikdy, ale co se týče MMA, tak jsem už tyhle dveře zavřel. Chtěl jsem si to zkusit, ale narazil jsem zkrátka na úplně jiný sport. A dohnat kluky, kteří se MMA věnují léta, bylo pro mě nesmírně náročné. Navíc jsem se stejně učil jen bránit takedownům. Takže jsem si nakonec řekl, že to už raději zůstanu u svého sportu, který mi sedí daleko více.
Když jsem dostal tuto nabídku, byl jsem z malých rukavic nervózní, protože jsem je dlouho na rukou neměl. Ale po pár trénincích jsem tomu zase přišel na chuť a teď se naopak na zápas hodně těším. V těch malých rukavicích mám prostě pocit, že více soupeři ubližuji. (smích)
Četl jsem rozhovor z roku 2017, kdy jste ještě chodil light contact. Dá se říct, že jdete ve své kariéře tou postupnou cestou? Lehký kontakt, amatéři, full, profi, MMA, malé rukavice...
Já jsem v tom polokontaktu zápasil opravdu hodně dlouho. Asi to nebyl úplně nějaký plán, prostě to tak plynulo, mám to tak v životě se vším. Já nikdy nechtěl zápasit a zápasím. Pak jsem nikdy nechtěl do ringu a bojuji v ringu. U MMA jsem všem říkal, že se zbláznili, co bych tam dělal, a zase mě do klece nějak dostali. Holt, jak člověk zkusí něco nového, tvrdšího, zalíbí se mu to a už se mu nechce dělat krok zpět.
Platíte za borce s extrémně rychlými nohami. Čemu za to vděčíte?
Musím říct, že když mě samo IAF začalo promovat jako "nejrychlejší nohu v republice", tak jsem z toho byl dost nesvůj. A pořád jsem, protože si myslím, že je tu spousta borců, na které by to sedělo více. Ale, že jsou rychlé nohy mojí předností, s tím souhlasím. Začínal jsem v Kicbox Kosagym a vlastně všichni kluci z tohoto gymu umí dobře a rychle kopat. Takže za to vděčím prvním trenérům.
Věnoval jste se také jiným sportům?
Dlouho jsem současně hrál fotbal, díky čemuž si mě Homolák (trenér) neustále dobírá. Ale já v tom vidím pouze závist, protože on je ve fotbalu marný. (směje se) Myslím, že s fotbalem jsem skončil někdy ve 22 letech, jelikož jsem měl daleko více zranění z něj, což mě brzdilo v kickboxerském tréninku. Ale mám ten sport rád dosud, i když už jsem si ho vlastně dlouho nezahrál.
A kdy jste tedy začal s bojovými sporty?
V roce 2006 mě ke kickboxu přivedl otec, který se mu také věnoval, dokonce měl i několik zápasů a byl na mistrovství světa. Já si to pamatuji tak, že nás s bráchou Jirkou (o tři roky mladším) bral na vlastní tréninky a my tam dělali bordel, tak nás rovnou také zapojil. Samozřejmě jsem začal dětskými tréninky a jak jsem říkal, dlouho jsem se věnoval polokontaktním disciplínám. K těm tvrdším v ringu jsem se dostal až v dospělosti.
Takže jste byl zlobivé dítě?
(Smích) Jak se to vezme a spíše by na to měli odpovědět moji rodiče. Spíše jsem byl lajdák a flákač, z čeho vyplynulo hodně mých dalších průšvihů a problémů. S bráchou jsme se jako malí hodně hádali a prali, ale rozhodně si nemyslím, že bych byl nějak zlý, nebezpečný. Spíše drzý ve škole na učitelky a učitele, a tak trochu za třídního komika, líbilo se mi, když jsem mohl bavit spolužáky. Méně se to ale už líbilo učitelům, takže z toho byly poznámky a potom rušno doma.
Ještě jedno mě zaujalo - vlastně celou kariéru se pohybujete ve zhruba stejné váze, což není úplně obvyklé. Jak to?
To je sice pravda, ale také jsem dříve neměl žádné svaly. Ne, že bych byl dneska nějaký kulturista, ale už je to o fous lepší. Tehdy jsem prostě zápasil většinou ve váze, co jsem právě měl. Pak jsem poznal Viktora Šebáka, silově-kondičního trenéra, který teď trénuje hvězdy Oktagonu. Skvělý kluk a trenér, který mi pomohl nabrat asi 6-7 kilo svalové hmoty, takže od té doby musím něco hubnout, ale není to moc. Teď jdeme ve váze do 86 kilogramů a začínal jsem hubnout z nějakých 90, 91 kilo.
S IAF jste spjatý od prvního Streetfighteru v létě 2020. Co se vám na této organizaci vlastně nejvíce líbí? A vnímáte nějaký posun, zlepšení ze strany IAF, případně i co se týče finančních podmínek?
(Rozesměje se) Nejvíce se mi na IAF líbí to, že o mě má vůbec zájem. Ne, teď vážně. Hodně Pínovi a celé organizaci dlužím, protože dosud jsem ještě nepředvedl to, co ve mně skutečně je. Což se tento pátek změní.
Co se týče vývoje IAF, určitě vnímám posun, ostatně stačí se podívat na mě samotného. Před čtyřmi lety jsem zde startoval poprvé, v garážích OC Šestka, a teď je tu vyprodaný galavečer na Kladně, není absolutně o čem. A co se týče finančních podmínek, také v tomto ohledu jsem si polepšil. Prostě celá organizace roste a nyní je řada také na mě.
