V 50 letech do boje bez rukavic. Rána pěstí jako šutr, pak přišlo KO a šití
01.06.2026
Autor: Libor Kalous
Eduard Daniel vs. Libor Kalous na Redneck Fight v Brně.FOTO: Redneck Fight
Po pár sekundách rána. Uf. Jako když vás do hlavy trefí šutr. Překvapení, štiplavá bolest a mžik zaváhání. Adrenalin tuhle situaci ale překlopil, jelo se dál, bolest ustoupila boji, přežití. Z bezpečí od počítače jsem přeskočil do zápasu v boxu bez rukavic. Možná troufalost v padesáti letech, ale když hlava chce zažít tuto zkoušku, není cesty zpět.
Před třemi měsíci jsem se rozhodl, že je čas vyzkoušet, co tělo a hlava ještě vydrží. Mezi bojovými sporty patří box bez rukavic mezi nejtvrdší disciplíny. Stále tu je značná část lidí, fanoušků, kteří se na tento sport dívají skrz prsty. Proč? Má pravidla, zápasníci trénují, každý může kdykoliv vzdát, boj kontroluje rozhodčí. Česká většinová společnost ještě není připravena na tento styl. Chce to jen čas. Stejný proces proběhl i u MMA.
Tříměsíční příprava, dvanáct týdnů ladění váhy, těla, techniky a hlavy. I když si myslíte, že máte něco nadrilované, adrenalin, stres a styl soupeře vás zavede do jiných uliček, ze kterých se musí rychle vybruslit. Box bez rukavic není o velkém načítání soupeře, oťukávání, tady se hned pálí ostrými. Schytáš, rozdáš, vydržíš, nevydržíš.
Když mě v sobotu na brněnském Rednecku trefil "šutr" do spánku, neuspal mě, naopak probudil a příval adrenalinu šel na maximum. Ty jsi mě trefil, já ti to vrátím. Je to jako v každém bojovém sportu - dva bojují o jednu výhru. Oba chtějí vyhrát, oba chtějí v rámci pravidel udělat vše pro výhru.
Tenhle zápas trval asi devadesát sekund. Soupeř Eduard Daniel byl o dvacet let mladší, neměl typický boxerský styl, což může být výhoda, ale zase nevíte, odkud to přiletí, což jsem také poznal. Co je pak tedy lepší, to je otázka. Po zápase jsem šel na šití. V šatně na zemi mi sešil kousek hlavy Anatoli "TOLJA" Hunanyan, trenér a chirurg v jedné osobě.
Tři měsíce příprav, na 90 tréninků pro 90 sekund boje, adrenalinu, zážitku, který je v jednom okamžiku nepatřičným nápadem, za chvíli drogou, kterou chcete. Kolotoč emocí, kdy nevíte, co přijde, kdy přijde.
Sedm hodin před zápasem vážení, oba jsme navážili 78,3 kg, dali staredown a přišlo čekání, dlouhé čekání. Oběd, procházení, debaty o všem a o ničem, zase čekání a přemítání, co přijde, až bude čas nástupu. Pro hlavu je nejhorší čekání, myšlenky ovládají mozek. V zápase není čas, tam se musí konat, jinak může přijít konec, bolavý konec.
Rozcvičení, přivolání, čekání na nástup a bylo to tu. Oba jsme stáli mezi balíky slámy a čekali, zase čekali. Lékař řešil předchozí zápas, problém s nosem. Dokud není lékař u zápasu, nezačne. Pět minut čekání, pět dlouhých minut, už mohlo být po zápase, my tam čekali. I tohle ke sportu patří, žádná jasná lajna.
Nakonec došlo na holé pěsti, o které tu šlo. Pár ran, pár strhů a konec. Rychlá jízda a konec. S odstupem času to bylo strašně rychlé, ale všechno předtím bylo dlouhé. Měsíce se smotaly do pár sekund.
První počítání, soupeř nevstává, KO. Je konec, tenhle příběh skončil. Šitá hlava, boule, hlava bolí, naražené ruce, ale jinak vše v pořádku. Pocit? Nedá se popsat, vysvětlit, tohle pochopí jen ti, kteří zakusili, i když jen na okamžik. I přes všechen stres, bolest, únavu se lidé vrací, aby to zažili znovu a znovu. Rozumím jim, bylo to výjimečné, hrubé, syrové, jedinečné.
Nelituju, i když předtím padlo stokrát - proč takový nápad...