Vrátí se slovenská legenda do boje? Pokud přijde fakt zajímavá nabídka, tak proč ne, říká Dracula
16.08.2022
Autor: Ondřej Huml
Vlado Moravčík na akci DFN.FOTO: DFN
95 zápasů, z toho hned 84 výher! To nejsou statistiky nezničitelného stroje, to jsou čísla slovenského hraběte Draculy. Tedy legendárního postojáře Vlada Moravčíka, který ve slavných značkách jako WMC, Enfusion či WMFC nasbíral hned šest světových titulů. Na červnovém DFN 7 ale vysával krev naposledy. Nebo je možné, že se ještě vrátí do ringu? Také o tom promluvil elitní bijec v rozhovoru pro kaocko.cz.
Jak si užíváte období po skončení kariéry?
Užívám si ho moc. Navíc jsou prázdniny, takže trávím hodně času s rodinou a mými dětmi. Přesně tak, jak jsem chtěl.
Nechybí vám adrenalin?
Já už si ho užívám jen jako trenér a musím říct, že kolikrát je to pro mě ještě horší, než když jsem sám zápasil.
Jak to?
Do bitev jsem vždycky chodil s čistou hlavou, byl jsem takový flegmatický typ. O své kluky mám větší strach, než jsem měl sám o sebe. Modlím se, aby to dobře dopadlo, aby se hlavně žádný z nich nezranil. V hlavě se vám pak honí takový kolotoč, až z toho máte žaludeční nervozitu (směje se).
Je to horší v tom, že během samotného boje už výsledek nemůžete nijak ovlivnit?
Přesně tak. V přípravě uděláte maximum a stejně to pak může skončit porážkou. Takový už je ale sport.
Čemu se teď nejvíce věnujete?
Určitě mému gymu a organizaci DFN. Tam teď soustředím většinu své energie. A samozřejmě se snažím věnovat rodině, se kterou chci trávit co nejvíce času.
Rozhodnutí uzavřít aktivní kariéru přišlo ze dne na den, nebo bylo plánované?
Přemýšlel jsem o tom zhruba už dva roky. Moje maminka si vždycky moc přála dožít se toho, že s bojem skončím. Bohužel nás však opustila už před třemi lety a mě to od té doby hryzalo dost v hlavě. Hlavně proto jsem si řekl, že dál už pokračovat nebudu. Sám jsem ale zvědav, jak dlouho mi to vydrží. Během kariéry jsem se totiž cítil vážně skvěle, navíc s každým dalším zápasem jsem si přišel lepší a lepší. Nakonec jsem ale usoudil, že bude fajn rozloučit se ještě na vrcholu.
Třeba Tomáš Hron ale v rozhovoru pro kaocko.cz přiznal, že si myslí, že váš konec ještě není definitivní…
Uvidíme. Nikdy neříkej nikdy. Nejsem ten typ člověka, co by řekl, že když už jednou skončil, tak se prostě už nevrátí. Vždyť jsem ten sport dělal 20 let. Tedy ještě v době, kdy ho nikdo neznal a na turnajích jsem nedostával skoro ani korunu. Určitě to není tak, že bych si v něm vydělal velké peníze. Pokud by tedy přišla nějaká fakt zajímavá nabídka, tak proč ne.
Jaká by měla být, aby Draculu přiměla vrátit se zpět do ringu? A odkud?
To je dobrá otázka. Odkud by měla být, to ale pro mě asi není až tak důležité. Jestli z Česka, Slovenska nebo z nějaké zahraniční organizace, je mi ve výsledku nejspíš trochu jedno. Už to nemusí být One Championship ani UFC. Je mi 41 let a úspěchů mám za sebou tolik, že už vážně nemusím nikomu nic dokazovat. Zajímal by mě ale výběr soupeře, pravidla, pod kterými bychom se měli spolu utkat. Těch faktorů je tam víc.
Je třeba někdo, s kým máte nevyřízené účty?
Nemyslím si. Zvlášť když jsem sbíral hlavně samé výhry, proher tam moc nebylo (směje se). Porážel jsem světová jména, bojoval se šampiony K-1 MAX, se šampiony Glory. Myslím, že o tom se tu tenkrát nikomu ani nesnilo. Když bych se do boje ještě vrátil, samozřejmě bych byl ale rád, aby to pro mě byla aspoň nějaká výzva. I když si myslím, že hlavně pro soupeře bude výzva porazit mě.
Jak vzpomínáte na své začátky v ringu?
Já jsem začal hodně brzy. Vlastně hned po vojně, jako jednadvacetiletý kluk. A sranda byla, že už po dvou týdnech tréninku jsem měl zápas mezi profíky. Až potom jsem vstoupil na amatérskou scénu, která se však s tou dnešní nedala vůbec srovnávat. Tehdy jste byl hodně rád, když jste vůbec měl kde zápasit. Už jako mladý jsem však s bojovými sporty zažil krásné časy. Záhy jsem se dostal třeba na amatérské mistrovství Polska, kde jsem všechno vyčistil. Potom už má kariéra byla celkem raketová. Fakt jsem si ji hrozně užil.
Moc se mi líbilo vaše vyjádření, že jste byl jako Slovan Bratislava, co porážel Barcelonu, jenom o tom nikdo nevěděl…
Je to tak. V té době totiž nebyl žádný Instagram, ještě nefrčely sociální sítě. Měl jsem ale to štěstí, že jsem nikdy nebyl nijak vážně zraněný, vlastně pořád jsem boxoval. Vozil jsem opasky z Moskvy, z Hongkongu, chodil s nimi po Slovensku a nikoho to nezajímalo. Přicházel jsem s monokly do práce a kolegové ve skladu se mě ptali, kdeže jsem to jako vlastně byl... Ale aspoň jsem se jako vůbec první domácí bojovník dostal na Markízu. V té době byl náš sport v televizi ještě naprosté tabu, říkat o nás něco lidem bylo prakticky nemyslitelné. Jsem hrozně rád, že teď už je doba naštěstí úplně jiná.