Z Karlose jsem měla zprvu strach, přiznává Betty Šulcová. Proč si na Štědrý večer volala s Lohorém?
16.07.2021
Autor: Ondřej Propper
Po velké bitvě Miroslava Brože v Brně. FOTO: se souhlasem Betty Šulcové
Reportérka, moderátorka i manažerka zápasníků! Všechny tyto role zastává v Oktagonu populární Betty Šulcová, která touto slavnou česko-slovenskou organizací provází už od druhého turnaje. Co všechno je náplní její práce, jaký má názor na Karlose Vémolu či co zvláštního po ní chtěl trenér Alexe Lohorého? Nejen o tom promluvila v obsáhlém rozhovoru pro kaocko.cz.
Když to vezmeme pěkně od začátku, jak jste se vlastně dostala do světa bojových sportů?
Začínala jsem v Turnově s boxem, což souvisí i s tím, jak se spojila má cesta právě s Oktagonem. K nám do boxerny totiž chodil Tomáš Lejsek, který nám řekl, že se dostal do nějaké Oktagon Výzvy a ať ho v ní sledujeme. Tak jsem poctivě koukala a fandila. Shodou náhod mi pak jednoho dne ujel autobus z Prahy a já přemýšlela, jak daný čas do dalšího spoje vyplním. No a všimla jsem si, že se zrovna v Nákupním centru Harfa koná tzv. Oktagon Day. Tam bojovníci vždy ukazovali na pódiu nějaké techniky a z publika si pak vybrali někoho, s kým si v té technice poměřili síly. Tomáš ukazoval box, a když mě v publiku viděl, tak si k mé nelibosti vybral právě mě (směje se). Dali jsme soutěž, kdo dá víc úderů do lap. Ty mi tenkrát držel Marek Bartl a díky jeho super počítání úderů jsem to i vyhrála. No a potom už si mě Ondra s Paľem odchytli s tím, že by se jim hodila holka moderátorka, která rozumí bojovým sportům a zároveň nějak vypadá a mluví. To byl náš vůbec první kontakt.
Zastavím se nejdřív u toho boxu. Proč jste si vybrala právě tento sport?
To je docela vtipné, protože já předtím bojové sporty spíš odsuzovala. Kvůli zranění jsem však musela skončit celkem rozběhlou kariéru ve florbale a hledala jsem jiný sport, v němž bych se mohla uplatnit. Jelikož jsem docela stydlivá, nechtěla jsem jít do rozjetého kolektivu. Box v tom našem malém městě ale teprve začínal, tak jsem věděla, že na tom budeme všichni stejně. Ovšem hrozně rychle mě to chytlo. Už po půl roce jsem měla první zápas, a byť po technické stránce to bylo strašné, ten souboj jsem vyhrála. Rázem to pro mě bylo více než jen hobby.
Jak dlouho jste u boxu vydržela?
Závodila jsem zhruba tři roky. Pak už jsem to musela stopnout, protože jsem odjela na Erasmus, studovala vysokou školu a do toho začala ještě pracovat. To už skloubit s dvoufázovými tréninky fakt nešlo.
Co rodiče, neměli o vás strach?
Ti na mě byli hodně naštvaní. Fanoušci bojových sportů to rozhodně nejsou. Jen jednou jedinkrát jsem je dokázala vytáhnout i na můj zápas a zrovna to bylo v momentě, kdy v duelu předtím nepěkně zlomili jednomu klukovi v ringu nos. Rodiče to tehdy viděli hned z první řady a pak mi řekli, že to bylo poprvé a naposledy, kdy se šli na něco takového podívat.
Jaká nejhorší zranění jste v ringu utrpěla vy?
Měla jsem otřes mozku, potrhané vazy na krku, roztržené ucho, vykloubený palec a podlomený loket. Ten byl nejhorší, protože se dával hrozně dlouho dohromady.
Kdybyste měla porovnat box a MMA, který sport je vám nyní bližší?
Určitě MMA. Box si chodím ráda zatrénovat, ale když to vezmu i pohledem celkové propagace, tak je mi MMA rozhodně bližší než boxerská scéna.
K propagaci MMA v Česku nejvíce přispěl právě Oktagon, a tudíž i vy a všichni lidé, kteří za ním stojí. Jaký na vás udělali spolumajitelé organizace Ondřej Novotný s Pavoľem Nerudou první dojem?
Úplně super. Pamatuji si, že mě Ondra hned na začátku něčím hrozně vtipně setřel, tak jak to umí jen on (smích). Paľo zase působil jako strašně milý a usměvavý člověk. A takový dojem na mě dělají vlastně pořád.
Když s Oktagonem začínali, bylo české MMA teprve v plenkách. Měla jste z nich okamžitě pocit, že ani trochu nepochybují o své cestě, kterou se vydali?
Přesně tak. Oni oba navíc umí skvěle namotivovat. Troufnu si říct, že pro každého z nás, co pro Oktagon pracují, to není jenom práce. Naučili nás vzít tu organizaci za svou a prostě ji milovat. A i když jsme zažili i horší časy, vždycky jsem věřili, že jdeme tím správným směrem.
Mluvili vám Ondra s Paľem do práce reportérky hodně, nebo vám spíš nechávali volnou ruku?
Nikdy mi do toho moc nemluvili. Dávali mi zpětnou vazbu a někam mě směřovali, zároveň ale bylo všechno na mé zodpovědnosti. Navíc zpočátku Oktagon tolik lidí nesledovalo, takže byl i větší prostor na chyby než teď. Teď je ten tlak sledujících úplně jiný než na začátku. Ta práce mě však samozřejmě baví pořád stejně.
Jak se k vám chovali a chovají samotní zápasníci? Máte to u některých coby půvabná žena trochu snazší?
Myslím, že díky tomu, že sama mám tu zkušenost s bojovými sporty a pohybuji se v nich už docela dost dlouho, tak vím, jak s bojovníky mluvit. S hodně klukama, jako třeba s Matúšem Juráčkem či Davidem Hoškem, jsem se znala už předtím právě z boxerské ligy. Navíc jsem v hodně věcech, včetně způsobu komunikace, tak trochu kluk. Takže bych ani neřekla, že ke mně přistupují jinak na základě toho, jak vypadám nebo že jsem žena (s úsměvem).
Někde jsem četl vaše vyjádření, že se zápasníkem MMA byste nikdy nechodila. Platí to pořád?
To asi ano. Ale ještě bych to rozvedla. Nejde jen o zápasníky, ale o sportovce obecně. Řekla bych, že žít s nimi je hodně náročné, což pro bojovníky MMA platí přímo dvojnásob. Veškerá soustředěnost v tom vztahu je hlavně na jejich výkon, nálady po výhře a po prohře, diety a podobně. I já ale chci být ve vztahu důležitá a na ten sport bych asi hodně žárlila. Proto mají partnerky všech zápasníků můj hluboký obdiv.
A kolik bojovníků se vás už pokusilo pozvat někam na rande?
Jestli bych měla říct konkrétní číslo, tak do pěti určitě (směje se). Občas někdo zkusí nějakou narážku nebo tak, ale podle mě jde jen o výkřik do tmy. Že by mě někdo nějak uháněl, to ne.
A šla byste?
Nešla (směje se).
Když se vrátíme k práci, tak co vás vlastně baví víc? Být moderátorkou, nebo manažerkou zápasníků?
Já jsem začínala jako reportérka, ale pak se na to nabalila i činnost fighters manažerky a té práce bylo najednou tolik, že jsem jednu z těch rolí musela opustit. Teď už jsem však opět i moderátorkou a musím říct, že beru jako svoji velkou výhodu, že zastávám obě funkce naráz. Coby manažerka bojovníků mám totiž spoustu zákulisního infa, byť samozřejmě ne každé mohu pustit do vysílání. Naši zápasníci mě však znají a důvěřují mi. Proto si myslím, že mi občas řeknou i víc, než by třeba řekli někomu jinému.
A co všechno funkce fighters manažerky vlastně obnáší?
Mám na starosti všechny naše zápasníky a řeším s nimi všechno možné. Nástupovky, ubytování nebo třeba jejich oblečení. Funguji i jako jakási spojka mezi nimi a dalšími členy naší organizace. Tedy cokoliv co oni potřebují, tak jde skrze mě a já to pak dál řeším. A stejně to funguje i tím druhým směrem.
Dá se říct, který z bojovníků je ve svých požadavcích směrem k vám ten vůbec nejnáročnější?
Složitá komunikace byla vždycky s Alexem Lohorém. Ale to bylo i proto, že tu zápasil zrovna v době, kdy byla celá Velká Británie zavřená, takže už jen dostat ho sem bylo celkem těžké. A jelikož tu poprvé zápasil zrovna den před Silvestrem, Štědrý večer jsem trávila tím, že rodina večeřela a já si v místnosti vedle volala s Alexem. Musím říct, že splnit všechny jeho požadavky bylo docela náročné, zároveň ale umí přijít a poděkovat. Vůbec nejzvláštnější požadavek však přišel od jeho trenéra, aby měl Alex na pokoji vždy speciálně převařenou vodu. Dodnes to nechápu. (směje se). A samostatnou kapitolou pak byla Karlosova mikrovlnka. Musela jsem všude vysvětlovat, že ji na pokoji může mít klidně každý, ale že si ji tam musí sám přivézt.
Když mluvíme o Karlosovi, je i on tak náročný, jak se o něm traduje? Nebo je to jen taková jeho maska?
Maska to rozhodně není. Jak přísný je Karlos na sebe, tak přísný je i na své okolí. Musím říct, že hlavně zpočátku jsem z něj při rozhovorech měla celkem strach. Náš vztah se ale vyvíjel. Pak už to nebyl strach, ale přirozený respekt, od kterého to přešlo ve fantastickou spolupráci. Ta komunikace s ním je super. A byť i jeho požadavky jsou někdy náročnější, já s ním nemám sebemenší problém.
A který zápasník je v tomto směru naopak absolutně nenáročný?
Tady musím vybírat opatrně, abych někoho neřekla a příště to pak u něj nebylo úplně jinak. Tohle se dost střídá. Třeba Míra Brož je ale úplně zlatej. Sice ho musím neustále urgovat a v telefonu mám u něj řadu upomínek, ale jinak je to hrozně hodnej a milej kluk, který za každou hloupost, kterou zařídím, miliónkrát poděkuje. Takže v tomhle vám to potom zcela vrátí.
A platí, že zápasníci z ciziny jsou ve svých požadavcích obyčejně náročnější než ti čeští?
Jak kteří. Ale většinou ano. Ovšem je to i o tom, že ty české už dobře znám. U těch z ciziny je to těžší v tom smyslu, že většinou musíme hned nastavit, co jsem schopna jim zařídit, a kdy už si ze mě naopak tak trochu dělají svou osobní asistentku.
Když to některý z nich přehání, zvládnete razantně zasáhnout?
Snažím se o to. Já jsem taková hodná, takže nejradši bych každému vyhověla. Ale někdy zkrátka musíte vystoupit a říct, že tohle je už přes čáru.
A jak to všechno, spolu s osobním životem, zvládáte časově?
Je to fakt náročné. Zvlášť teď, kdy pořádáme turnaje každý měsíc. Ještě štěstí, že v Oktagonu máme tak skvělý kolektiv, že se ten pracovní život s tím osobním dost proplétá. Jinak by obojí zvládnout asi ani nešlo.
Doslova za dveřmi je Štvanice. Je i pro vás tenhle turnaj magický?
Určitě ano. Štvanice má prostě neskutečnou atmosféru. Když se tam pak člověk zastaví a rozhlédne se kolem, tak hned dvakrát vidí všechnu tu práci, kterou tomu dal. Štvanice je prostě jiná a speciální. Pro mě i pro všechny ostatní.
V Oktagonu jste už od druhého turnaje. Co vlastně říkáte na cestu, kterou od té doby ušel?
Musím říct, že jsem ani sama nečekala, že se to vyvine touhle cestou. Pamatuji si ale, že když jsem poprvé mluvila s Ondrou a Paľem, sedla jsem si potom v parku na lavičku a chvíli to rozdýchávala. Pak jsem zavolala kamarádce a řekla jí, že jsem si jistá, že mi tohle změní život. A tak se i stalo. Navíc si troufám říct, že ještě určitě nekončíme. Naopak cítím, že hodně velké věci máme ještě před sebou.