Zahodil roky temna. Všechno je vydřený, vůle, srdce, píle, říká před návratem Brož
Miroslav Brož jde opět do boje.FOTO: OKTAGON
Na pražské Štvanici sedával jako malý kluk v šest ráno na zimním stadionu a snil o velké hokejové kariéře. O víc než dvacet let později přijde 1. srpna na stejný ostrov. Pod širým nebem bude ale jako MMA zápasník OKTAGONu. Miroslav "Inkvizitor" Brož (17-4-1) se 1. srpna na turnaji OKTAGON 92 vrací z bojového důchodu, aby opět nechal v kleci všechno. Co žene srdcaře, který už jednou řekl kariéře sbohem?
Brožův příběh nezačal v kleci, začal na ledě. K hokeji ho v deseti letech přivedla euforie po Naganu a jeho pracovní morálka ho hnala raketově vzhůru. Za rok byl ve Slavii, za tři v reprezentaci. Prošel mládežnickými výběry od patnácti do osmnácti let, v národním týmu sdílel kabinu s pozdějšími hvězdami NHL a společně s Michalem Neuvirthem byl nominovaný na mistrovství světa osmnáctek, tedy na akci, která otevírá dveře k draftu do zámoří. Zájem o něj byl, sen byl na dosah.
Pak přišel zlom. Po těžkém zápalu plic se vrátil na led dřív, než měl, a při prvním prudkém pohybu si natrhl sval a půl roku musel strávit nucenou pauzou. "Prostě mi ujel vlak. Pořád slýcháte, že máte našlápnuto na NHL a najednou vám dochází, že tomu tak nebude. Když se vám zhroutí životní sen, kterému obětujete absolutně všechno," vzpomíná Brož. Zkoušel to ještě v nižších soutěžích, ale jistotu nikde nenašel. V devatenácti pověsil brusle na hřebík a s hokejem se rozešel tak tvrdě, že ho dlouho nedokázal ani sledovat v televizi.
Prázdnotu po hokeji zaplnil alkoholem, nočními kluby a rvačkami. "Bylo to hodně divoké, hodně problémové. Byl jsem krok od toho, abych si šel sednout. Trvalo to asi tři roky. Tři roky, kdy jsem chlastal a zároveň bojoval s úzkostnými stavy," líčí období, které dodnes nezakrývá. Ráno se probouzel s depresí a od kamarádů zjišťoval, koho v noci napadl. Balancoval na hraně zákona. "Bývaly časy, kdy jsem byl špatný člověk. Hodně špatný člověk. Grázl. Nechybělo moc a potkávali bychom se v kriminále," vypráví v knize OKTAGON Bez frází.
Konec pádu přišel náhle. "Jednoho krásného dne jsem si uvědomil, že to takhle dál nejde. Skončil jsem ze dne na den," říká Brož. Přestal pít, odstřihl se od starého prostředí a našel dva pevné body: víru a bojové sporty. Jako aktivní protestant dodnes chodí do sboru a bibli bere jako základní stavební kámen, kolem kterého staví všechno ostatní. Kvůli víře má dokonce unikátní podmínku přímo ve smlouvě: v sobotu před západem slunce nenastoupí do zápasu, protože podle bible se toho dne nemá pracovat.
A právě z toho paradoxu se zrodila i jeho přezdívka. Vymyslel ji trenér v Renegade Prague Gymu, který nechápal, jak může být hluboce věřící člověk během sparingu tak neúprosně zlý. Mimo klec pokorný, usměvavý věřící, uvnitř pletiva "Inkvizitor", který káže a trestá pěstmi. Sám se tomu směje: "Jako protestant je to pro mě nejhorší přezdívka, co může být."
Do klece si Brož nepřinesl techniku učebnicového postojáře, ale něco, co se nedá natrénovat: bezednou vůli a odolnost, která je na domácí scéně legendární. "Nemám žádný talent, ani v hokeji jsem ho neměl. U mě je všechno vydřený, vůle, srdce, píle," popisuje sám sebe muž, který za kariéru posbíral desítky zlomenin nosu, utrhl si úpony bicepsu na obou rukách, a přesto operaci odmítl, jen aby se dřív vrátil do přípravy. Do zápasů nastupoval s natrženým stehenním svalem i pod antibiotiky. Za celou profikariéru ho přitom nikdo nedokázal ukončit na submisi.
Jeho debut v OKTAGONu se odehrál právě na Štvanici, když v roce 2018 pod širým nebem zdolal Gabriela Töröka a hned napoprvé okusil atmosféru ostrova, na který se teď po letech vrací. O rok později se sem vrátil znovu, tentokrát ale okusil i hořkost porážky, když s Jakubem Bělem prohrál na TKO v prvním kole. Časem si vysloužil pověst muže, který si sám říká o ty nejtěžší soupeře. Jedna z nejslavnějších bitev přišla na OKTAGONu 24 v květnu 2021, kdy si vyžádal nezničitelného Christiana Jungwirtha. Věděl přesně, do čeho jde, a přesto se s ním pustil do otevřené patnáctiminutové války. OKTAGON tento duel dodnes připomíná jako jednu z nejkrásnějších bitev ve své historii, po které Brož zvedl ruku nad hlavu na body.
Jungwirth ale zdaleka nebyl jediným zvučným jménem na Brožově účtu. Francouze Emmanuela Dawu donutil odklepat už v prvním kole, Igora Daniše uškrtil ve třetím. Zbytek jeho výher má většinou stejný rukopis, tři vydřená kola a rozhodnutí rozhodčích, jako v případě těsné výhry nad Adamem Šindelárem. Celkem v organizaci nasbíral osm výher. Ne vždy to ovšem dopadlo podle jeho představ. Za celou kariéru nasbíral čtyři porážky a všechny čtyři si připsal právě v kleci OKTAGONu. V Ostravě ho na OKTAGONu 11 zastavil Slovák Milan Ďatelinka, o rok později přišla zmíněná prohra s Jakubem Bělem na Štvanici. Nejtěsnější porážku pak Brožovi uštědřil Jan Malach, se kterým vyrovnaná bitva na OKTAGONu 20 dospěla až ke slit decision bodových rozhodčích.
Poslední tečku si napsal sám. Na OKTAGONu 57 ve vyprodané frankfurtské hale vyzval domácího krále Christiana Eckerlina a znovu šel přes bolest. "Nechám tam srdce," slíbil před bitvou. Prohrál sice na TKO, ale domácí hvězdu dokázal několikrát zaskočit a z klece odcházel zalitý krví a dojatý. Právě rodina a hromada zranění ho tehdy dovedly k rozhodnutí skončit. Nejsilnější pouto ho přitom pojí s otcem, kterému je přes osmdesát a kterého vodí přímo na své zápasy. "S tátou si nemusíme vysvětlovat a říkat vůbec nic. Vidíme se a už se smějeme," popisuje jejich vztah. Mimo klec dnes trénuje malé hokejové brankáře, z nichž někteří už pronikají do reprezentačních výběrů. Tím jeho kariéra oficiálně skončila a Brož zamířil do bojového důchodu. Po sedmadvaceti měsících ho ale klec zavolala zpátky.