Boxík? Už jen pro zábavu. Kariéru ale nikdy neukončím, nikdy nevíte, kdy mi rupne v bedně, směje se Mašková
28.06.2021
Autor: Jiří Voráč
Sandra Mašková v tréninku gymu KB5.FOTO: se souhlasem Sandry Maškové
V očích má pořád divoké rarášky, můžete vzít jed na to, že se Sandrou Maškovou nebude nuda. Nikdy ani nebyla, ať už se jako bojovnice pustila do soupeřek, nebo to rozbalila v úplně jiné životní zkoušce a disciplíně. Sympatická třiatřicetiletá dáma s ostrými lokty i jazýčkem se toho nebojí. Zda se ale ještě někdy pustí do boje nechává bez odpovědi. „Bylo to dlouhé, nezvládla jsem se připravovat rok v kuse a držet se v topovější formě. Tak jsem nehledala výmluvy a natvrdo řekla, že už bojovat nechci,“ říká bez okolků. „Ale kariéru nikdy neukončím, protože nikdy nevím, kdy Maškové zase rupne v bedně,“ směje se v rozhovoru pro kaocko.cz.
V očích fanoušků jste pořád hlavně bojovnice. Jak důležitou roli hrají bojové sporty ve vašem životě?
Začnu tím, že jsem bojovému sportu vděčná za to, že ze mě udělal to, co jsem, a odehrál v mém životě velmi důležitou roli. V současné době mám bojové sporty pro radost a trénuju jednou týdně boxík u Luboše Šudy, jenom tak do příjemna. Stačí mi to úplně. Je to proto, abych nevypadla, je to pořád sport, který umím, ale v tomhle množství mi to stačí.
K tomu pořád platí, že jste v akci sama jako trenérka?
Hodně jsem trénovala lidi před lockdownem, byla jsem trenér na plný úvazek. Pak to nešlo vůbec. Bylo to náročné, ale našla jsem podporu v OnlyFans, které mi pomohlo překlenout náročné období. V současné době trénuji jen pár lidí.
To jste pořádně ubrala plyn, dřív byly bojové sporty asi stoprocentní životní jedničkou, ne?
Teď jsou už jen pro mě otázkou radosti a domnívám se, že by to tak mělo být. Dřív to byla povinnost. Teď jsem to kompletně přehodnotila a věnuju se tomu jen když opravdu chci.
Sledujete alespoň cvrkot, co se v tomhle světě děje?
Ten jsem nesledovala nikdy, ani zápasy. Žila jsem si vždycky svůj život, a to mi bohatě stačilo. A ani teď to není jinak. Užívám si svého života na plný pecky. A je to úplně úžasné.
Platí, co jsem četl, že jste odpískala poslední zápas - Oktagon Výzvu?
Já jsem to opravdu odpískala. Finálový zápas se termínově stále posouval, téměř o rok a mně už potom došla energie. Finanční, fyzická i psychická. Bylo to dlouhé, nezvládla jsem se připravovat rok v kuse a držet se v zápasové formě. Psychicky jsem to neustála, protože už mi bylo jasné, že do toho sportu už nepatřím. Nastala situace, kdy jsem se postavila sama za sebe a řekla jsem, že už nechci. Místo toho, abych hledala nějaké výmluvy. Můžu říct, že to bylo jedno z nejobtížnějších rozhodnutí v mým životě. Bylo to obrovsky těžké, předstoupit před všechny fanoušky i nefanoušky, a říct, že odstupuju. Musela jsem přiznat sama sobě slabost, že už na to prostě nemám.
Určitě byste nějaké našla, jak vás ale znám, to není váš styl...
Ano, měla jsem zraněná záda. Během jednoho sparingového tréninku jsem si poranila záda a týden jsem nebyla schopná vstát. Jen jsem ležela. Byly tam zdravotní důvody, kvůli kterým se to dalo odpískat. Dřív jsem chodila do boje i přes zdravotní problémy, zápasit jsem chtěla. Teď jsem se rozhodla jinak a víc si vážit sama sebe i svého těla. Zpětně když se ohlédnu, tak mě děsí, jak jsem si svého těla a zdraví nevážila. Šla jsem přes bolest a zranění a teď si říkám, že jsem byla pitomá. Jsem ráda, že jsem to pochopila dřív, než se mi něco vážného stalo. Bylo toho prostě dost.
Dřív jste si nechávala otevřená zádní vrátka a říkala - nikdy neříkej nikdy. Teď je vážně konec?
Zůstala bych u tvrzení, že nikdy nevím, kdy Maškové rupne v bedně a bude si chtít třeba zase něco vyzkoušet, takže nikdy oficiálně neukončím kariéru. Nicméně se domnívám, že nebudu mít potřebu se k tomu vrátit, protože mi to zápasení přestalo dávat smysl.
Teď si tedy užíváte života, zkuste popsat, jak to ve vašem podání vypadá?
Vstanu bez budíku, což jsem nikdy dřív nemohla, protože jsem vstávala nejčastěji v pět, abych od sedmi mohla být v tělocvičně. Pak se jdu pověnovat nějaké pohybové aktivitě. Buď boxíku, tanci nebo jdu do KB5, kam chodím na svůj silový a kondiční trénink. No a když jsem se postarala o svoje tělo, je potřeba vložit péči taky do svého ducha, aby to bylo v rovnováze. Takže se věnuji buď četbě, studiu, edukativním videím nebo přednáškám, audioknížkám. Prostě na co mám zrovna chuť. A pak taky samozřejmě nějaká ta zábavná kratochvíle, kterou nacházím poslední době v počítačových hrách a jejich streamování. To byla vždycky věc, která mě v minulosti bavila, byla jsem gamer, ale nikdy jsem na to neměla čas, protože jsem musela být pořád v tělocvičně a trénovat. Což teď vůbec nemusím, takže se můžu věnovat tomu, čemu chci a co mě baví.
Takže se z vás stane profesionální esport hvězda?
To nehrozí. Mě to baví chvíli a pak mám chuť vzít si třeba knížku, takže já si myslím, že profesionálně žádné takové aktivity dělat nechci. Jakmile se z koníčku stane povinnost, která už netěší jako dříve, ale přesto je třeba ji vykonávat, není to podle mě dobře. Pokud něco chcete dělat profesionálně musíte to dělat na sto procent. Tomu se chci vyvarovat. Já chci, aby mě koníček bavil a dělal mi radost.
Mimochodem prý teď děláte rozhovory s bojovníky před kamerou, jak to je. Nebude z vás tedy reportérka?
Dostala jsem nabídku dělat rozhovory se sportovci, primárně s bojovníky. A přijde mi to jako zajímavá zkušenost, výzva. Šla jsem do toho a uvidíme, jak se chytím, jak mi to půjde, a jak mě to bude naplňovat.
Kolik už jich máte za sebou?
Jeden. (směje se) Dělala jsem rozhovor s Matějem Kozubovským a byla to určitě super zkušenost. Ta opačná role je náročná, protože jsem to já, kdo vede rozhovor. Nestačí jen bezprostředně reagovat na otázky, ale je třeba ten rozhovor vést a vytvářet. A musím říct, není to úplně jednoduchý. Viděla jsem ten rozhovor ze záznamu a vím, že mám na čem pracovat.
Ale ve tváři máte nadšení. Užila jste si to?
Myslím, že nadšení je můj současný životní status. Nadšení, spokojenost a radost ze života, i přes to všechno, co se tady děje s shitkoronou.
To vás viditelně hodně štve, co?
Učím se jít cestou přijímání věcí tak, jak jsou. Pod to patří i současná koronashit situace. Vím, že s tím nic neudělám. To je jako když prší. Můžeme se rmoutit, že je hnusně a nesvítí sluníčko, ale nic s tím neuděláme. Já preferuji rozhodnutí být šťastná, i když venku prší, jsou kroupy, anebo třeba jsou tornáda. Stejné to je s tou celosvětovou krizí. Beru to tak, jak to je, protože s tím nic nezmůžu. Vkládám svoji pozornost raději do drobných radostí, který když se sečtou, vyjde z toho celková radost ze života.
Tak co vás rozzlobilo?
Rozzlobila jsem se proto, že jsem na tohle téma zasoustředila svoji pozornost. Jsou tam věci, co mě se..o, a to je nelogičnost rozhodování vlády o opatřeních. Nedává to vůbec žádný smysl.
Vadí vám i povinnost očkování?
Štvou mě nelogická opatření, co jsou tvořená z mýho pohledu dost randomově a nedávají smysl. Místo podporování činností, které jsou prospěšné pro zdraví, omezí se sport a zakáže se dýchat. Co se týče očkování, tak tam mě štve, jak je vnucované. Celkově mi to přijde jako kastrace lidstva ve smyslu zbavování lidí odpovědnosti za jejich zdraví. Ve skutečnosti lidé dobrovolně odevzdávaj svoje koule, odpovědnost, za vlastní zdraví kamkoliv jinam, jen aby to nemuseli řešit sami. Dají tu odpovědnost za svoje zdraví do rukou lékařů, vlády, očkování, a všichni ostatní jsou zodpovědní za jejich zdraví, včetně toho neohleduplného nevychovance, co si nechce vzít roušku a tím je ohrožuje. Ale oni sami zodpovědní nejsou. Vždyť se na to podívejte. Lidi si likvidujou vlastní zdraví alkoholem, cigeratama, drogama, jídlem a všelijakou chemií. Na svojí imunitu a svoje tělo s prominutím se**u. Ale potom bečej, že někdo, kdo se o své zdraví důsledně stará a věří vlastní imunitě, je neohleduplnej, když si nechce vzít roušku. Kde je jejich ohleduplnost? Vůči sobě samotným primárně? Štve mě rozdělování společnosti na očkovaný a neočkovaný, na rouškaře a nerouškaře, nedává mi to smysl. Každý by měl mít možnost se svobodně rozhodnout, zda se dá očkovat nebo nedá. A to bez podmiňování o tom, že očkovaní budou mít více možností ohledně cestování, využívání služeb, nedej bože nenošení těch bazmeků na hubě. Štve mě to z principu, že je to vynucovaný a vnímám to jako radikální omezení svobody jedince.
Co si myslíte o očkování?
Očkování všeobecně nakloněná příliš nejsem. Mám stoprocentní důvěru v moje tělo, jeho vlastní imunitu a v život. Mám převzatou zodpovědnost za vlastní zdraví a nepochybuji o tom, že se moje tělo popasuje s čímkoli bude potřeba. Proto říkám, a pevně si za tím stojím, že očkování nepotřebuju. Z určitých důvodů mám vůči vakcíně spíš pochybnosti. Nebyla dostatečně zkoumaná, neví se, co to udělá za pár let. Reakce lidí po vakcinaci ve mně taky nevzbuzují příliš důvěru. Osobně si nemyslím, že by očkování bylo přímo nebezpečný a jsem přesvědčená, že moje tělo se popasuje s čímkoli. Jak s koronavirem, tak s vakcinací. Jde mi spíš o ten princip, a okolnosti, za jakých se lidem doslova vnucuje vakcinace. Pořád postrádám logiku v jedný věci. Ty jsi očkovaný, já očkovaná nejsem. Ale ty se mě snad bát nemusíš, protože máš svoji vakcínu, která tě ochrání ne? Proč bych tedy nemohla vykonávat stejný činnosti, jako očkovaný? Protože pokud tě něochrání, proč se tedy necháváš očkovat? Prostě mi to nedává smysl. Dále se setkávám s rozhodnutím pro očkování z důvodu „abych měl klid“, „abych mohl cestovat“, „aby mě pořád neotravovali v práci s testama“ .. tak do p*dele kde to jsme? Znova opakuju, že to je útok na svobodu lidí. Zdravých lidí. A říkám jedno velký ne. Očkovat se nenechám. Už jenom z principu, kvůli nátlaku systému a snahou vzít mi moji zodpovědnost. Vzkaz pro lidi, nenechme se vykastrovat a udržme si vlastní koule.
