Byla to sezona snů. Paříž je tajné přání, Los Angeles cíl, řekl český super talent k olympiádě
02.01.2023
Autor: Ondřej Huml
Adam Kopecký a euforie po výhře.FOTO: European Judo Union
Nejdřív bronz z mistrovství světa v Ekvádoru, pak stejná placka z evropského šampionátu v Praze. Takto úspěšnou sezonu má za sebou teprve dvacetiletý Adam Kopecký, který byl v listopadu vyhlášen nejlepším českým judistou roku 2022. Po dlouhých 14 letech tak vystřídal na trůnu Lukáše Krpálka, jehož by měl jednou nahradit. Jak on sám hodnotí poslední ročník a co chystá do toho příštího?
Adame, předpokládám, že z osobního hlediska musíte být s uplynulým rokem naprosto spokojený. Anebo ne?
Určitě, pro mě to byla sezona snů. Posunul jsem se zase o kus dopředu. I když jsem před dvěma lety vyhrál v juniorech mistrovství světa i Evropy, v té seniorské kategorii to ještě nabralo na obrátkách, byť jsem získal v uvozovkách pouze bronz. Především jsem ale poznal spoustu skvělých lidí, navázal nové spolupráce. Za mě to byl vážně skvělý ročník. Doufám, že i dál půjde všechno správný směrem.
Pro vás to byla teprve druhá sezona mezi dospělými. Na co nejvíc bylo třeba si o patro výš zvyknout?
Řekl bych, že už začínám nabírat tu chlapskou sílu. A samozřejmě zkušenosti, které tvoří základ úspěchu, zvlášť v té seniorské kategorii. Vlastně všichni, s nimiž jsem tam prohrál, už startovali na olympiádách a mistrovstvích světa. Věřím, že v příštích letech se jim zvládnu vyrovnat.
Jak moc velký tlak jste cítil před domácím šampionátem, kde jste byl vůbec největším českým želízkem v ohni?
Já se hrozně nerad peru doma. Ačkoliv vám fandí celá hala, cítíte na sobě svázanost, povinnost se předvést v co nejlepším světle. Tak to zkrátka je a já si tenhle pocit opravdu moc neužívám. Bylo tomu tak i na mistrovství v Praze, které pro mě jinak bylo neskutečným zážitkem. Obzvlášť tedy boj o třetí místo, kdy mě celá hala hnala k výhře. I když ale mistrovství mělo strašně plusů, pro mě osobně to taková výhoda zas nebyla.
Na nedávném Sportovci roku jste obsadil třetí příčku v kategorii Junior roku. Co to pro vás znamená a kam jste si trofej vystavil?
Je to pro mě další důležitý krok. Ono už jen stát na stejném pódiu jako Jarmila Kratochvílová, Barbora Špotáková nebo Vítek Přindiš vnímám coby obrovské ocenění mé práce. Je to motivace i odměna za tu všechnu dřinu a odepírání si. A kde trofej skončila? Doma v Boleslavi mám takovou společnou poličku s bráchou, tak jsem ji dal tam.
Lukáš Krpálek se sice neumístil, Sportovce roku ale opanoval celkem už třikrát. Půjdete v jeho stopách?
Bylo by to krásné. Doufám, že ho budu následovat, že se mi tu cenu povede alespoň jednou vyhrát. I když Lukáš ovládl Grand Slam v Abú Dhabí, tentokrát se v anketě bohužel neumístil. Já však věřím, že se v následujících letech dokáže ještě hecnout a že se od něj dočkáme dalších skvělých výher.
O vás se velmi často mluví jako o jeho nástupci. Upřímně, otravuje vás to, nebo spíš těší?
Řekl bych, že obojí (směje se). Samozřejmě je hrozně fajn, když vás lidé srovnávají s někým, jako je Krpoš. Na druhou stranu je to ale i velké břímě, navíc mě čeká ještě kupa práce. Je spousta faktorů, s nimiž se budu muset vyrovnat. Zatím tak neumím říct, zda se dokážu Lukášovi přiblížit. Byl bych za to moc rád, seniorská kategorie je však opravdu o něčem jiném než souboje v juniorech. Tak uvidíme, zda se mi vysoká očekávání podaří naplnit.
Mimochodem, jak to vlastně probíhá na turnajích? Je tam znát nevraživost, nebo jsou vaši soupeři spíš něco jako kamarádi?
Všechno je na přátelské úrovni. Když se s někým příliš neznám, tak se třeba jenom pozdravíme, jinak je tam ale hodně kluků, s nimiž si normálně povídám a jsme spolu v kontaktu i během roku. Fungujeme jako taková velká rodina. Není tam fakt nikdo, koho bych vyloženě neměl rád. Mám i jednoho velkého kamaráda z Kypru, se kterým to táhneme už od juniorů. Hodně si rozumím i s klukama z Polska.
A co vaše cíle pro nový rok? Dal jste si nějaké?
Abych řekl pravdu, já jsem v tomhle směru hodně pověrčivý člověk, Předsevzetí se snažím dodržovat, často si je i někam napíšu, abych na ně nezapomněl. Do podrobností bych ale radši nezacházel. Jsou to pro mě důležité a osobní věci. V poslední době se mi naštěstí vyplňují.
Máte už jasno, kdy vás uvidíme na dalším turnaji?
S mým trenérem Václavem Sedmidubským to ještě řešíme. Ale rád bych startoval na konci ledna na Grand Prix v Lisabonu.
A jak velkým cílem je pro vás zajistit si účast na olympiádě v Paříži?
Jsem ještě dost mladý. Nechci se na to příliš upínat, abych pak nebyl třeba zklamaný. Ale uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Pokud se mi letos podaří nasbírat slušný počet bodů, určitě bych to rád směřoval k olympiádě. Paříž je takové tajné přání, Los Angeles cíl.
