Česká reprezentantka otevřela třináctou komnatu a šokovala. Jak reagovalo okolí, co chlapi?
09.12.2020
Autor: Tomáš Svoboda
Před pěti lety překročila práh tělocvičny, chtěla změnit život. Z velké obezity, alkoholu, drog a Bohnic ke sportu. Ze 136 kilo na 80 kilo! Před dvěma měsíci se rozhodla Barbora Suchánková o svém životě promluvit. Její otevřenost na ní navalila tsunami pozornosti. Mnoho lidí ve svém okolí doslova šokovala. Čím si prošla poté během dvou měsíců česká reprezentantka v boxu, kterou dnes čeká vážení na mistrovství republiky v České Lípě?
„Bylo z toho velký boom, všude to bylo na sociálních sítích, na internetu. Lidi, kteří mě znali, ale tohle nevěděli, tak měli strašně moc ohlasů na to, čím jsem si prošla. Nějakým způsobem se mi zvýšila popularita, ale tohle nebyl cíl. Začalo se mi ozývat spoustu bývalých pacientů z Bohnic s tím, že pořád jsou v nějakém kolotoči a že tohle je nově namotivovalo, za to jsem byla ráda,“ přiznává Suchánková. V říjnu otevřela třináctou komnatu, kterou většina lidí nikdy ani nepootevře, protože se bojí, stydí, nemají sílu.
„Chodila jsem do práce, dělala po barech, hospodách a chlastala první ligu. Měla jsem psychický problémy a léčila se v protialkoholické léčebně, byly problémy s drogami, prostě jsem si tenkrát vybrala jednodušší cestu. Vrátila jsem se z Bohnic a nevěděla, co budu se svým životem dělat dál,“ odkryla karty na začátku října.
Jak žijete v prosinci 2020? Našli se i nepřející lidé, když jste odhalila svoji minulost?
Hejteři jsou a budou vždycky. Naučila jsem se ale tohle nevnímat, je to někde v prostoru.
Odepisujete takovým komentářům?
Zpráv je hodně, část čtu, na část odepisuji. Snažím se odepisovat slušně, hejterům ale neodepisuji.
Přišly nabídky na kafe?
Chodí, hoooodně (smích). Když neodepíšu, dozvím se, že jsem nejhorší člověk na světě, protože jsem arogantní, nafoukaná a všechno mi stouplo do hlavy.
Jak reagovali boxeři v Pražském rohovníku a v reprezentaci?
Ti, kteří tohle o mně nevěděli, byli otevření a vstřícní. Samozřejmě proběhly i srandičky. Náš reprezentační trenér Radek Seman s Miťou Soukupem se mi doteď smějí, že jsem barový povaleč, takže jsem získala novou přezdívku. Všechno bereme s humorem, pro mě je důležitý, že jsem se vydala touhle cestou a můžu pomoct lidem s touhle problematikou.
Pár týdnů po rozhovoru se vás ujala i Česká televize, o co šlo?
Natáčeli jsme pro pořad Gejzír, půjde o reportáž o mém životě, co se mi stalo, o dospívání, o boji se závislostí, o boxu. Na konci ledna by to mělo vyjít. To bude asi další velký boom.
Jaké bylo natáčení osobního života, bavilo vás to?
Bavilo. Šlo o mé soukromí, ale v tu chvíli mi to přišlo přirozený, šla jsem do toho. Třeba to někomu pomůže, když další uvidí, že se dá život změnit.
Měla jste přes 130 kilo, nyní boxujete váhu do 81 kilo. V budoucnu chcete chodit váhu do 75 kilo, nebude to problém?
Není problém si váhu udržet, problém je jít níže, protože tělo se dostalo z ohromného extrému před rokem a půl, teď už tělo potřebuje více času.
Co na to hlava, že vše jde nyní pomaleji?
Hlava se to musí naučit, protože jinak má člověk otázky - proč to nejde, co dělám špatně atd. Pokud se začne pracovat s myslí, vše jde postupně zvládnout.
Jak pracujete s myslí?
Věnuji se meditacím, jde o zamýšlení se, jak se chováme ke svému tělu, k ostatním lidem. Je hodně praxí, jak s myslí pracovat. Provádím i půsty. Připoutanost k jídlu je velká, myslím si, že je hodně způsobů, které může praktikovat každý člověk.
Jak dlouho praktikujete půsty, meditace?
Přibližně půl roku.
Co se změnilo?
Koukám jinak na svět, lidi, vnímám víc věcí, chování, když mám vztek, když jsem smutná, veselá, samozřejmě vnímám progres na tréninku. Dřív jsem byla schopná při tréninku brečet, dostávala jsem se sama na psychické dno, deptala jsem se, nevěděla jsem, co s tím. Samozřejmě změna nepřijde druhý den, jde o dlouhodobý a každodenní proces. Myslím, že změnu vnímá i okolí.
Ve středu začíná mistrovství republiky v České Lípě, vy jdete váhu do 81 kilo. Trénovala jste, děláte váhu (rozhovor proběhl v úterý), přitom víte, že nemáte soupeřku, co na to hlava?
Vzala jsem si to jako výzvu. Vím, že ve váze nikoho nemám (z důvodu koronaviru je menší obsazení na MR). Chci váhu splnit, poznávám se, jaké to je fungovat sama se sebou i s okolím. Je to samozřejmě i zkušenost, kdo shazoval, ví, jaké to je. Chci si tím celým projít. Ve středu tam přijedu a odvážím.
Po novém roce vás čeká turnaj v Srbsku, poté olympijské kvalifikace v Anglii a Francii, je i současná příprava dobrým základem pro budoucí turnaje, člověk zjistí, co mu funguje, nefunguje?
Určitě, zkušenost. Nejsem v tom shazování dlouho, abych věděla, jak tělo reaguje na určité věci, postupy.
Jak vám bude ve středu? Odvážíte a nic ...
V první řadě se půjdu najíst (smích). Bude tam spousta kamarádů, holky z tělocvičny, z reprezentace. Turnaj bude bez diváků, budu ráda, když někoho podpořím před zápasy. Myslím, že to bude fajn, i když turnaj je kvůli covidu, jaký je. Myslím si, že mám brutálně natrénováno, ale neberu to tragicky, že nakonec nemám soupeřky.
Ani líto vám to není?
Je, samozřejmě. Člověk dře každý den v tělocvičně a najednou nic. Pořád sbírám zkušenosti, dřinu mi nikdo nevezme a já vím, že ji zúročím jindy. Ještě nenastala ta správná doba.
Přijde ta doba na jaře, když jsou dva kvalifikační turnaje na olympiádu?
Věřím, že tohle bude správný čas. Doufám, že do té doby stihneme pár turnajů, abychom se vyzápasili. Pak přijde můj čas.
Takže olympiáda je nejvyšší cíl?
Určitě! To je prostě sen. Fakt tomu tak věřím, že když zapojím všechno tak, jak mám, cítím, tak není možný, aby to nevyšlo. Hlava je alfa a omega.
Vrátím se o pět let později. Co byste nyní dělala, pokud byste byla stále barovým povalečem?
Byla by nějaká party, šla bych se válet na bar, jak se říká (smích). V té době jsem si vůbec neuměla představit, že bych byla sportovec.
Jste na sebe hrdá?
Jsem, tohle jsou pro mě velký věci, které se dějí. Je to fajn, jsem na sebe pyšná, že jsem ty překážky zvládla, měla jsem sílu, vůli a teď jsem tady. Nebála jsem se věci řešit.
Chlapi vás zvou na kafe, takže svět je v pořádku...
To je hodně v pořádku (smích). Mám ale dané priority.
Je obtížné dát osobní život na vedlejší kolej a jet box, box a jít za svým snem?
Soukromý život momentálně moc není, není čas, fakt se snažím věnovat hodně boxu, práci v nadaci, do toho studium tibetské medicíny. Další prostor moc není. Osobní život je na nule, ale neberu to tragicky, takhle to je. Vím, proč to dělám.