Kickbox je záhul, po tréninku jsem mrtvá. Ale užívám si to, říká hvězdička

Tvářička jako obrázek, tahle mladá dáma by se hodila klidně na přehlídková mola. Jenže pozor. Dvacetiletá Barbora Seemanová je skvělou plavkyní a v rámci přípravy se nebojí pustit třeba do kickboxu. Sama tvrdí, že rány ráda nerozdává. Z tréninků je ovšem nadšená a cítí, že jí pomohly ke zlepšení i v bazénu. „Když jsem ale dostala první ránu, byl to šok,“ přiznává úspěšná sportovkyně.

Co když vás někdo v minulosti zlobil, měla jste problém dát mu třeba ránu?
Úplně si nemyslím, že bych někomu někdy rozdávala rány (usměje se) Měla jsem staršího bráchu, na toho absolutně nezabíraly. Byl poněkud větší a o tři roky starší. Tam jsem to vzdala hned v útlém věku.

Změnily na tom něco tyhle tréninky?
Ani to, že už nějakou dobu na kickbox chodím, nic v tomhle směru nezměnilo. Rozhodně bych nemohla na veřejnosti, nebo někde venku, dát někomu ránu z ničeho nic. Samozřejmě, kdyby se mi někdo snažil ublížit, tak by to v zápalu té chvíle bylo něco jiného. Ale jen tak, když mi někdo řekne, ať mu dám ránu, tak to neudělám. Mám nějaký pud sebezáchovy (usměje se) Rozhodně nikoho nechci jen tak udeřit.

A jaké to bylo, když jste sama ránu dostala?
Byl to šok. Spletla jsem údery a Petr mi omylem, vlastně ani nedal ránu, ale tak mě spíš trochu šťouchnul lapou. Já jsem se tak oklepala a úplně jsem si uvědomila, že na tom tréninku je to důležitý. V plavání, když něco udělám špatně, tak za to žádnou ránu nedostanu. Na kickboxu si člověk chybu uvědomí ve vteřině. Tam nemůžete pokračovat bez toho, aniž to uděláte správně. Je to pro mě hodně dobrá zpětná vazba.

Litovala jste někdy toho, že jste do tréninků bojových sportů šla? 
Rozhodně ne. Kickbox mě neskutečně baví, nejdu si tam odpočinout, teda odpočinu si v hlavě, tam ji na hodinu vypínám. Člověk se nemůže soustředit na nic jiného než na kickbox. Když se člověk myšlenkami ubere někam jinam, hned to schytá. 

Už jste někdy využila to, co jste se právě na těchto trénincích naučila?
Ne (důrazně)! Bojím se dát ránu, protože se bojím toho, že by to toho člověka mohlo bolet. Když mám trenéra bouchat rukavicemi do břicha, tak je to hodně velký problém, než se k tomu dobereme.

Cítíte, že vám tahle příprava pomohla ke zlepšení při plavání?
Rozhodně si myslím, že mi to pomohlo. Dalo mi to dynamiku a větší sílu. Hlavně jsem si uvědomila, jak tu sílu mám rozložit. Kickbox je velký záhul na fyzičku, takže jsem se pak pomaleji unavovala.

Trénujete každý týden, už jste si na tréninky bojových sportů zvykla? 
Určitě ano a už dávno. Není to nic, kam bych chodila za trest, že bych tam jen musela v rámci tréninku. Naopak mě to hodně baví a chtěla bych v tom pokračovat i dál.

Říkala jste, že z tréninků chodíte mrtvá. Překvapilo vás, jaká je to zabíračka?
Na začátku ano, protože jsem měla v hlavě, že nejtěžší sport je plavání. To, že patří k nejtěžším pořád platí. V kickboxu a bojových sportech je pohyb úplně něco jiného, při plavání zapojím nějaké určité svaly, v kickboxu pak zase ty, které při plavání odpočívaly. Každé má něco do sebe. Je to strašná zabíračka, ale i když chodím mrtvá, tak si to docela užívám.

Co kdyby přišel někdo s nabídkou k zápasu, uvažovala byste o tom? 
Rozhodně nikdy bych neuvažovala, že bych šla zápasit do ringu.

Půjdete se podívat na titulový boxerský zápas Vasila Ducára, s kterým jste také trénovala?
Na zápas Vasila jsem zrovna pryč, takže se podívat nepřijdu, ale obecně sledování bojových sportů nemám moc ráda. Nedělá mi dobře, když se mám koukat, jak někomu ubližují. Být přímo v aréně, to bych asi nezvládla. Když na přenos narazím v televizi, zvládnu se koukat pár minut, pak to přepnu.