Pás zatím leží na stole, směje se český střelec, jenž po Evropě kraloval i v Teplicích
20.09.2023
Autor: Miroslav Obluk
Adam Janek (vlevo) při zápase v Teplicích. FOTO: Czech Kickboxing Team
Krasojízda pokračuje. Osmnáctiletý válečník Adam Janek si ve svém předposledním zápase, jenž proběhl na mistrovství Evropy juniorů a mládeže v kickboxu, vystřílel zlatou medaili. Z turecké výpravy si přivezl dva cenné kovy. Jeden bronzový, a ten druhý zlatý. Vítěznou mentalitu si přivezl i do českých luhů a hájů. V sobotu v Teplicích získal Mezinárodní titul ČSFu Pro. "Pás mi zatím leží na stole," usmál rodák z Havířova v rozhovoru pro kaocko.cz.
Na přelomu srpna a září jste ovládl mistrovství Evropy, měl jste již příležitost k tomu tento úspěch oslavit?
Na oslavy moc nebyl čas, protože mi hned začala škola a příprava na profi zápas. Takže to teprve s kamarády a tátou oslavíme. Malinko jsme to ale po příletu oslavili dortem a zákuskem.
Dařilo se vám udržet chuťové pohárky na uzdě? Přeci jen brzy na vás čekal další titulový boj, další váha.
V tomhle to mám celkem jednoduché. Svou zápasovou váhu 74 kilogramů si držím tři roky, takže problém nebyl. Jedl jsem normálně. A hlavně na té Evropě nebylo moc dobré jídlo, takže jsem tam docela zhubl. Po příletu domů jsem měl 72 kilo (úsměv). V listopadu to bude těžší, jedu na mistrovství světa, a tam se musím vlézt do limitu 69 kilogramů, takže pomalu začínám hubnout už teď.
Jak se vám daří v ostrém tempu regenerovat?
Pan trenér Mario Bortoli (lodivod Kick Wolf Teamu) nás učí regenerovat i při tréninku. Dokážeme si odpočinout i v pohybu.
Zmínil jste světový šampionát, další metu. O víkendu jste v Teplicích také jednu metu pokořil. Získal jste pás ČSFu Pro v Kick Lightu. Jaké jsou vaše bezprostřední pocity?
Úžasné. Pořád nedokážu uvěřit tomu, že jsem měl titulový zápas. Je to bomba. Chtěl bych moc poděkovat svazu za to, že to uspořádal. Bylo to fakt super.
Jak jste se cítil v samotném zápase?
V zápase jsem se cítil úžasně. Dokázal jsem se uvolnit. Byl jsem sám sebou. Občas se mi stane, že to nejsem já. Nedokážu se do toho zápasu dostat. Trochu jsem se bál, že těch pět kol neudýchám, ale přišlo mi, že ten můj soupeř nechtěl. Nechtělo se mu vyjíždět, nebyla to rvačka. Spíše jsem si to korigoval já. A když si dokážu korigovat zápas, tak s dechem není žádný problém. Cítil jsem se úžasně a odešel jsem s pásem.
Kde pás skončil?
Zatím je na stole, leží mi tam. Musím si udělat někde místo. Ono se to nezdá, ale jak teď bylo Rakousko, Maďarsko a Evropa, tak už na poličkách, kde mám takové ty důležitější poháry, pásy už není moc místa. Budu to muset nějak vymyslet. Koupit další poličku nebo si ho někde pověsit (úsměv).
Když porovnáte atmosféru z evropského šampionátu a z českého mistrovství, kde byla lepší?
Asi na evropském šampionátu. Jak je tam hodně lidí, hodně zemí, tak je to jako na hokeji. Když jde někdo od nás, tak si všichni fandíme navzájem. Ale u nás máme také skvělou atmosféru. Fandí se a mám to doma radši. Sice to není tak bouřlivé, ale mám tu svého trenéra, více svých kamarádů a taky tátu.
Pomáhají vám fanoušci, nebo se soustředíte jen na sebe?
Jsem určitě rád za fanoušky. Kdysi mě hodně ovlivňovalo, že kolem bylo ticho, teď je to jiné. V zápase se soustředím jen na sebe a na soupeře. Když prohrávám, je přede mnou jenom soupeř. Když vítězím a stres spadne dolů, tak vnímám i fanoušky, kamarády z reprezentace a jsem moc rád, že tam jsou se mnou.
Když vás soupeř zasáhne opravdu tvrdě, rozhodí vás to, nebo si řeknete: 'Teď ti to vrátím dvakrát tolik?
Když mě trefí hodně dobře, tak si řeknu: 'Ty jo, to bylo ostré.' Dokážu uznat kvality soupeře. Když třeba dostanu tvrdý back kick, tak z toho se těžko vstává. Když dostanu nějakou krásnou techniku, tak mě to zdravě naštve, o to větší chuť mám, abych mu to vrátil ještě více.
Po zisku mezinárodního titulu jste se musel opět vrátit do školních lavic. Jak tyto změny zvládáte?
Zatím to zvládám, ale ten návrat do školy je těžký. Vstávání mi nedělá takový problém, i přes prázdniny jsme trénovali brzy ráno, ale někde sedět a dávat sedm hodin pozor, to je zatím těžší.
Co dál? Škola, zápasy?
Chci jít určitě na vysokou školu, ale nevím jistě, jestli chci pokračovat v oboru, nebo jít úplně jiným směrem. Co se zápasů týče, nejbližší turnaj, na který jedu, je mistrovství světa mužů, tam bych chtěl udělat životní výkon. Odvést si ten titul v Kick Lightu. Pak bych rád naskočil i do ringu, vůbec se toho nebojím. Co přijde, to přijde. Mám v plánu studovat a rozjet si profi kariéru.
Ambicím se meze nekladou. V ringu by vás rád viděl i Alois Škeřík (reprezentační trenér pro ringové disciplíny pod Českým svazem full-contactu).
Ring jsem si oblíbil. Miluji, když se proti mně chce někdo rvát. Na tatami mě někdy mrzí, že si ti soupeři chtějí bodovat. Raději utíkají, než aby se pustili do bitvy. Určitě se ale nechci vzdát polo-kontaktních disciplín. Baví mě to, mám to rád. Doma bych chtěl určitě jezdit obojí. Pomalu začít s K-1. Nahnat si pár zápasů, zkušeností. Pak to zkusit někde venku. Možná bych nejprve začal s full-contactem.
Škola, turnaje, šampionáty. Máte i nějaký volný čas?
Jo, nějaký se najde. Po škole jdu na trénink, pak mám volno. Mou zábavou jsou počítačové hry, technika. Hodně se o to zajímám. A hodně chodím s kamarády ven. Možná mám pro někoho nudný život, já to však miluji. Každou sekundu na tréninku. Ten sport je pro mě vším a rozhodně bych se jím jednoho dne rád živil.