Neuvěřitelné! Co všechno šlo propašovat do basy? Český fighter vzpomíná na vězení
19.03.2022
Autor: Ondřej Huml
Co bylo, je a bude dále?FOTO: se souhlasem Michala Kotalíka
Tři a půl roku. Tak dlouhou dobu strávil za mřížemi jeden z fighterů polotěžké váhy Oktagonu Michal Kotalík, jehož fanoušci uvidí v akci už v květnu v O2 areně při boxerském duelu v rámci Undergroundu. O svém pobytu ve vězení pak oblíbený bojovník promluvil v rozhovoru pro kaocko.cz a vrátil se i k tomu, jak náročné pro něj byly první týdny po návratu na svobodu.
Minimálně navenek to vypadá, že mluvit o pobytu ve vězení vám nedělá sebemenší problém. Je to tak i ve skutečnosti?
Asi ano, neboť vězeňská minulost už je zkrátka mou součástí. Hodně lidí to o mně dobře ví a já jsem rád, že drtivá většina z nich se k tomu staví úplně normálně. Svůj trest jsem si odseděl a občas mě i někdo pochválí za to, jak jsem to tam zvládnul. Abych řekl pravdu, ani se nedivím, že se mě na to lidé tolik ptají. Vězení je samo o sobě zajímavé téma. A bylo jím i pro mě. Tedy až do chvíle, kdy jsem se tam dostal. Mluvit mi o tom ale vážně nevadí. Zvlášť když jsem tam zažil i situace, které mi věří asi jenom málokdo. Přitom je to všechno pravda.
Co nejvíce vás na pobytu za mřížemi překvapilo?
Asi velké množství drog. V tomhle směru to byl vážně mazec. Hlavně tedy v Heřmanicích, kde tam toho bylo už fakt moc. Zmínit ale bohužel musím i to, kolik nekompetentních pracovníků se ve vězení pohybovalo. A to nemyslím bachaře, ale spíše vychovatele. V Jiřicích jsem měl tedy skvělého, tímto zdravím pana Kolínského, v Heřmanicích se našli ale dva a oba byli vážně síla. Vězně uráželi, posmívali se jim, prostě něco hrozného. Absolutní arogance a diletantství. Třeba vězeňský psycholog pan Sýkora byl ale mužem na svém místě. Bez něj bych se tam asi zbláznil a někoho sestřelil. No a co mě dál překvapilo, bylo asi to, co všechno lidské tělo snese. Jeden z vězňů propašoval ve svém zadku čtyři malé telefony, dva velké, nabíječku i powerbanku. Jeden z rekordmanů tam pak stejným způsobem dostal i flašku Jacka Danielse!
Které drogy byly v Heřmanicích běžně k dostání?
Nejvíce ze všeho tam lítala tráva a pervitin. Toho tam bylo fakt šíleně moc. Nechci Heřmanice shazovat, ale i vedení věznice tohle dobře ví. A bohužel s tím vůbec nic nedělá. Navíc se tam drogy nedostávaly jen přes vězně. Na mě to s nimi ale nikdo ani nezkusil. Tihle lidi si tvoří své vlastní skupinky a nikoho dalšího k sobě moc nepouští.
Co nejhorší zážitek, který jste si odtamtud odnesl?
Když mě chytli s telefonem. To bylo něco šíleného, protože se mi náhle začalo vše hroutit. Dva měsíce jsem se držel a bojoval, ale byl jsem v bezvýchodné situaci. Všechno, co jsem tam roky budoval, bylo náhle pryč. Můj trest mi to prodloužilo o rok a čtrnáct dní. A musel jsem do díry, kde to psychicky nebylo vážně nic moc.
Jak vás s telefonem chytili?
Měl jsem ho tam skoro rok. Jednou jedinkrát jsem si s ním šel ale sednout na kulturku a zrovna jsem psal smsku, když tam vstoupil jeden z vychovatelů. Nikdy předtím se tam podívat nešel, ani jednou. V ten den zrovna ano a už to bylo. Já tedy telefon ihned spláchnul do záchodu, aby mi ho nemohli dokázat, pak jsem se ale stejně sám přiznal. Tak jako tak mi to ovšem nebylo nic platné.
Co nejvíce vám pobyt ve vězení vzal?
Určitě čas. Když jsem vyšel z basy, kamarádi kolem mě už založili rodiny a já neměl vůbec nic. Vězení mě prostě vyplivlo o tři a půl roku staršího a strašně těžce se člověk nakopává zpátky. Musím bohužel přiznat, že prvních čtrnáct dní jsem měl pocit, že bych se do kriminálu nejraději vrátil. A tohle ve mně přetrvávalo fakt dlouho. Za mřížemi máte aspoň nějaké jistoty, jako třeba jídlo třikrát denně. Venku jste úplně sám a bez ničeho v ruce. Celý ten systém je tak nastavený způsobem, aby si propuštění vězni šli sednout zase zpátky. Na svobodě máte totiž hrozně malou šanci se postavit sám na nohy. Já mám ale to štěstí, že je tady André (Reinders), Ondra (Novotný) i celý Oktagon. Můžu k nim mít jakékoliv výhrady, ale tihle lidi za mnou stojí a stáli vlastně vždycky. Jsem jim za to hrozně vděčný. I všem ostatním, co mi třeba dali nějaké peníze do začátku. Bez nich bych byl úplně v pr*eli.
Jsou právě chybějící finance na svobodě ten největší problém?
Určitě ano. Ale jde i o celkové sebevědomí. Zpočátku jsem měl hrozný problém už jen s tím oslovit někoho na ulici. Měl jsem v sobě vsugerováno, že jsem jen ho*no na botě. A že mám na čele snad napsáno, že mě právě propustili z basy, kde mě lidé dotovali ze svých daní... Třeba jsem šel na benzínku a holky za pultem se chtěl jenom zeptat, zda nemá šňupací tabák. Já tam ale začal strašně koktat a chvíli jsem ani nebyl schopný cokoliv říct. To samé pak v posilovně. Zkrátka jsem měl pocit, že mě všichni nenávidí a ani mě nechtějí obsloužit. Takhle to má ale asi nejdřív každý, co se vrátí z věznice zpátky. Hrozně důležitá je pak adaptace a kolektiv, do kterého zapadnete. A na něj já měl obrovské štěstí. Vím, že existuje i nějaký program, který vězňům pomáhá se začlenit zpět do společnosti. Ale s ním žádnou zkušenost nemám.
Našel jste si mezi vězni nějaké opravdové kamarády?
Spočítal bych je na prstech jedné ruky. Jednoho bych ale vyzdvihnul. Jmenuje se Dan Horna a je to hrozně fajn kámoš. Snažím se ho teď dostat z Heřmanic do Jiřic a nějak zapracovat na tom, aby se mu třeba snížil jeho trest. Ale je to bohužel složité.
A jak teď řešíte svou finanční stránku?
Je to blbý, to si nebudeme nic namlouvat. Chystám se na návrat do klece, v květnu mě pak v O2 areně čeká boxerský zápas. K tomu ale hledám nějakou seriózní práci v kasinu, kterou bych mohl skloubit s tréninkem. Snažím se to řešit přes Michala Martínka, který má pod sebou snad všechny kluby v Praze. Ale ta místa jsou obsazená a nikdo nebude nikoho propouštět jen proto, abych já dostal práci. To samozřejmě chápu. Snažím se tak dělat i soukromé tréninky. Zatím mám dva lidi a myslím, že mi to celkem jde. Ostatně mám dobrou průpravu už z basy, kde jsem taktéž hodně lidí trénoval. Že bych ale třeba začal dělat někde na dveřích, je nemyslitelné. Mezi lidmi by se ihned rozkřiklo, co mám za sebou a vždy by se mezi nimi našel někdo, kdo by se mě snažil vyprovokovat. Tak to bohužel je.