V nemocnici se mu za týden převrátil život. Je unikát, říká mu lékařka
28.07.2025
Autor: Barbora Poláková
Lukáš Hasinec.FOTO: se souhlasem Lukáše Hasince
V roce 2018 mu po letech zdravotních obtíží lékaři diagnostikovali diabetes 1. typu. Onemocnění na celý život. Osmatřicetiletý Lukáš Hasinec se jako celoživotní sportovec odmítl vzdát velkého smyslu života, a naopak se rozhodl motivovat k pohybu i ostatní lidi. Jaký je život diabetika a jak jde skloubit s bojovými sporty?
Lukáši, jaká omezení vám přinesl diabetes?
Několikrát denně si píchám inzulín. Jsou dva druhy, pomalý se píchá jednou za den, ten udržuje nějakou hladinu během dne. Rychlý inzulín se aplikuje před každým jídlem, a pak se dopichujete, když to špatně odhadnete.
Je to už rutina?
Diabetes je strašně nevyzpytatelný. Musím si neustále kontrolovat hladinu cukru. Když se cítím špatně, tak se měřím. Jenže já se cítím málokdy dobře, takže se měřím třeba 50x za den. Bojím se o sebe.
Nevyužíváte k tomu nějaký přístroj??
Inzulínová pumpa umí dost usnadnit život, sama dávkuje inzulín. Jenže kvůli kontaktní práci i sportu bych ji nemohl mít. Kvůli tomu se sportu nevzdám, je to jediná věc, co mě drží naživu. To ví i moje rodina.
Je samotná aplikace nepříjemná?
Někdy ano. Přirovnal bych to k bodnutí včely nebo vosy. Ale jen chvilkově, několik vteřin. Někdy to ani necítím, záleží, jak se trefím. Správně by se to mělo píchat do podbřišku, ale já používám celou plochu břicha. Jinak se může píchat i do stehen nebo do ramen, ale mě to dělá neplechu s cukrem, doslova jsem bojoval. Břicho mám rozpíchané dost, stejně jako prsty od měření.
Jaká byla doporučení lékařů a dodržel jste je?
Nedodržel, přiznávám se. Jejich výživové hodnoty pro mě není možné dodržet. Možná kdybych seděl na zadku a nic nedělal. Moje paní doktorka mi říká, že jsem unikát. Jak hodnotami, tak vzhledově se mezi cukrovkáři vyjímám. Také bych neměl dělat noční směny, to je škodlivé i pro zdravého člověka, natož pro mě.
A co bojové sporty?
Nejsou ideální. Měl jsem spoustu zranění a diabetikům se všechno strašně špatně hojí. Třikrát i déle než normálně. Zažil jsem brutální zranění, kdy mně málem amputovali prst. Měl jsem tam gangrénu, kterou nešlo zahojit. Tři měsíce jsem bral několikery antibiotika, ale neustupovalo to. Chodil jsem do nemocnice, kde se mi v tom pitvali. Nakonec se to podařilo zachránit.
V MMA je velké riziko různých hnisavých zraněních. Kluci mívají občas houbu (plísňové kožní onemocnění), nebo nějaký streptokok a tyhle věci. Všechno se hůře hojí a pro mě je to hodně nebezpečné.
Hlídáte si hladinu cukru i během tréninku?
Během tréninku musím pít neustále sladké pití. Což když jedete trénink na plno, je vám zle i tak, a ještě se do toho mám napít sladké břečky, to mi obrovsky vadí.
Jakou největší komplikaci jste musel řešit kvůli cukrovce?
Byly to hlavně těžké hypoglykémie, kdy jsem vypínal. Naštěstí jsem během toho kolabujícího stavu vždycky stihl do sebe ještě nějaké pití nacpat. Pak jsem na chvíli třeba vypnul, ale probral jsem se. Když jsem měl gangrénu na prstu, reálně jsem se bál, že o něj přijdu. Nemohl jsem pracovat, fungovat. Neustále šílené bolesti. Něco podobného jsem měl i na prstu u nohy. Bylo toho víc, ale toto bylo nejvážnější.
V čem je pro vás sport prospěšný?
Snižuje mi hodnoty glykémie. Drží se mi to v krásných hodnotách. Ale hlavně mě sport udržuje ve fyzické i psychické kondici, hlavně tedy v té psychické.
Vhodný sport ve vhodné míře je tedy pro diabetika přínosný?
Určitě. Patří to mezi doporučení lékařů. Nějaká fyzická aktivita cca na 45 minut je žádoucí. Je to v každém papíru od lékařů. MMA asi nebude ideální, ale každý cukrovkář by měl být aktivní.
Dokážete si představit život bez sportu?
Nedokážu. Mám skvělou rodinu, rodiče, sourozence. Ale v tuto chvíli nemám partnerku, ani práce není taková, že bych ji mohl dělat do šedesáti let. Všechny plány se mi překroutily a sport mě drží naživu.
Co vám diabetes vzal?
Zdraví. Přišel jsem o svobodu, protože se musím neustále kontrolovat, musím na to vždy myslet. Všude beru potřeby na měření cukru, inzulíny, musím měřit i teplotu vzduchu, třeba na dovolené, protože nad třicet stupňů nemusí inzulín fungovat. Neustále musím mít u sebe sladké pití, protože se mi může udělat špatně už jen když vyjdu z domu. Nehnu se bez batohu. Je to opruz.
Jak to otřáslo s vašimi sportovními cíli?
Tato nemoc mi vzala všechny sny. Nebudu říkat, že nic není nemožné, ale mám tam ještě další faktory. Ještě nad tím přemýšlím, ale jsem realista. Úroveň je výš a výš. Kluci trénují třikrát denně. Já přijdu rozbitý z noční a oni už mají první trénink nebo někdy i po tréninku. Snažím se aspoň držet krok.
Co vám to dalo?
Budete se divit, ale ta nemoc mi změnila život pozitivním způsobem, až na ty věci, o kterých jsem mluvil. Já do té doby nežil úplně dobře jako spořádaný občan. Nemám za sebou nejlepší minulost. Nevěřím tomu, že se lidi změní ze dne na den jen tak. Ale když se stane taková zásadní věc, zranění, nemoc, tak věřím, že se to může stát a jsem toho důkaz. Během týdne v nemocnici se mi převrátil život, myšlení, kompletně všechno, ale v kladném slova smyslu. Jsem jiný člověk.