Po kolapsu neúprosná diagnóza. Sny se rozplynuly
26.07.2025
Autor: Barbora Poláková
Lukáš Hasinec a proměna v čase.FOTO: se souhlasem Lukáše Hasince
Osmatřicetiletý všestranný sportovec Lukáš Hasinec se již několik let věnuje bojovým sportům. Jeho sny a ambice však zhatila nemoc. Dva roky cítil, že něco není v pořádku. Po velkém trápení a obrovských zdravotních obtížích mu lékaři diagnostikovali nevyléčitelný diabetes 1. typu. I přes nepřízeň osudu se bojových sportů nevzdal a chce být inspirací a motivací pro jiné.
Jaká je vaše sportovní minulost?
Od malička jsem se věnoval všem možným sportům. Vyzkoušel jsem téměř všechno, hokej, fotbal, na sportovní škole jsem měl atletiku a gymnastiku. Jako malý jsem asi 4 - 5 let závodil v judu. Dělal jsem taky karate a kickbox. Pak jsem měl období temnoty, kdy jsem asi pět let jen kouřil cigarety a jen občas chodil do fitka. Svá nejlepší léta jsem promarnil.
Jaká byla vaše temná minulost?
Byl jsem rošťák. Nerad o tom mluvím, je to minulost. Ale nepracoval jsem, měl jsem dluhy. Až tento rok jsme se oddlužil. Dělal jsem hlouposti různého druhu. Často jsem byl vyslýchaný na policii. Nebylo to dobré. Ale už je to dlouho za mnou.
Chytl jste ještě druhý dech?
Vzkřísilo mě to, že jsem se chtěl zase vrátit ke sportu. Ze dne na den jsem přestal kouřit a začal jsem chodit na brazilské jiu-jitsu, to jsem dělal asi tři roky, zkusil jsem si i zápasy. Pak jsem přešel k MMA, které taky dělám třetím, čtvrtý rokem.
Ve kterém sportu jste měl největší ambice?
Zapomněl jsem na kulturistiku a tam to paradoxně vypadalo nejnadějněji. Nechal jsem se přemluvit na jedny závody, ale nebyl jsem dobře připravený, což není můj styl. Já musím být vždy připravený na 100 %, jak fyzicky i psychicky. Nakonec mě to odradilo. Nelíbilo se mi předvádět se v tangách někde na pódiu. V tom jsem se nenašel. Cvičení mám rád, ale soutěže ne.
A bojové sporty?
Na ty jsme měl vždycky talent. Nějaké ambice jsem měl, chtěl jsem zápasit. Pořád to ve mně hoří, ale z hlediska zdraví je to víc než složité. A to nejde jen o cukrovku, kterou mi diagnostikovali v roce 2018. S tím bych se dokázal ještě poprat, i když to je složité. Během tréninku musím pořád pít sladké pití, abych neměl hypoglykemii, což se mi několikrát stalo téměř osudným.
Jaká máte další omezení?
Mám sedm dioptrií a nosím kontaktní čočky. Při MMA je to problém, protože když mi při sparingu někdo vystřelí čočku, opravdu nic nevidím. Chtěl jsem si nechat udělat operaci očí, abych do toho na staré kolena mohl vlítnout. Bohužel vzhledem k tloušťce mé rohovky by mi to mohli stáhnout na nějaké tři dioptrie, což je pořád špatné. Při MMA je důležité vidět.
A co práce?
Pracuji jako vyhazovač už čtrnáct let. Mám kolem dvaceti nočních směn za měsíc. To je další oříšek. Tréninky jsou úplně o něčem jiným než u kluků s normálním režimem. Nemůžu trénovat třikrát denně ani kdybych se rozkrájel. Leda, že bych nespal. Teď jsem v nějakém režimu údržby. Trénuji jen sám pro sebe. Omezil jsem i počty tréninků.
Jaké jste měl obtíže, které vás dohnaly až k lékaři?
Měl jsem kolem sebe hloupé lidi, kteří mě označovali za hypochondra, který si pořád stěžuje na to, že mu něco je. Dva roky jsem na sobě pozoroval, že něco není v pořádku a chodil jsem po všech možných vyšetřeních. Byl jsem na vyšetření srdce, plic. Cítil jsem se neustále strašně zle, malátně, měl jsem křeče.
Co se stalo, když dva roky nikdo nenašel příčinu?
Vygradovalo to. Kvůli těm stupidním názorům jiných lidí, kterými jsem se nechal ovlivnit, jsem to nechal dojít nejdále, jak to šlo. Pil jsem deset litrů vody a stejně jsem měl pořád žízeň. Měl jsem extrémní křeče. Jednou jsem jel MHD, dostal jsem křeč a já nebyl schopný se na zastávce ani pohnout, natož vystoupit. Měl jsem extrémně rozostřené vidění, šílené stavy malátnosti, až výpadky, kdy jsem nevěděl, co se se mnou děje. Pak jsem jednou takhle vypnul na zastávce. To mě donutilo jít znovu do nemocnice i přes všechny kecy okolí a tam mě podle příznaků napadlo nechat si změřit cukr a ten vystřelil. Nikoho to do té doby netrklo, že by mohl mladý sportovec mít zrovna tuto nemoc. V létě 2018 jsem strávil asi týden v nemocnici, kde mě dávali dohromady.
Jak jste s diagnózou vyrovnal?
Kupodivu celkem dobře, ale rozpadly se mi všechny plány do budoucna. Všechno jsem musel překopat a do dneška jsem se popravdě nenašel. Nebudeme si nic nalhávat, jsem diabetik, téměř slepý a bude mi devětatřicet, kariéru už asi neudělám. Jsem realista. Ale snažím se aspoň motivovat lidi, aby cvičili. Ty hendikepované i ty zdravé, co mají milion výmluv.